VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Milan Sandhaus
* 11. března 1927
† 17. dubna 1998
Dlouholetý člen hereckého souboru Východočeského divadla a nezapomenutelný herec – představitel dramatických rolí i milovník, ale především skvělý komik, tahoun ansámblu – Milan Sandhaus alias Sandy.
Rodák ze Sezemic, do Pardubic tedy téměř co by kamenem dohodil, překvapivě nezačal ve Východočeském divadle jako herec, ale v pražské Slavii jako profesionální fotbalista (1942-47). Divadlo bylo ale hned po fotbalu jeho druhou životní láskou a koníčkem, který zdědil po tatínkovi, nadšeném ochotníkovi a principálovi souboru v Sezemicích. V roce 1948 přešel Milan Sandhaus jako fotbalista do Pardubic a roku 1954 získal své první profesionální angažmá jako herec Východočeského divadla, jemuž zůstal věrný až do smrti.
Milan Sandhaus byl hercem velmi všestranným – vynikal v tragických a charakterově složitějších rolích, ale jeho doménou byla především komedie. Diváci si jistě vzpomenou na jeho Othella (1968), Bitose (1968), krále v Anouilhově Tomáši Beckettovi (1975) nebo Cyrana z Bergeracu (1978). Z nezapomenutelných rolí komediálního žánru jmenujme alespoň Švandu ve Strakonickém dudákovi (1956), Figara v Lazebníku sevillském (1960), Beneše v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic (1964), Bradforda Wintera v oceňované československé premiéře komedie Vrahové a slečna Opala (1964), Lorda Babberlyho v Charleyově tetě (1965) a Champsboisyho a Boutona v Brouku v hlavě (1970). V polovině 60. let hrál v Císlerových režiích hudebních komedií, na jejichž úpravách se také spolu s předními komiky souboru podílel (Líbej dál aneb Strašlivý mord v Music-hallu, Vítr ve větvích Sasafrasu, Baker Street). Legendární a zároveň velmi osobitou dvojici pardubických V+W vytvořil s kolegou a kamarádem Alexejem Gsöllhoferem – poprvé v roce 1961 v Baladě z hadrů (MS jako Jehan), později v Glancových režiích her Nebe na zemi (MS jako Horatio Darda, 1978) a opět Balady z hadrů (1982).
Od konce 50. let začal Milan Sandhaus intenzivně spolupracovat s královéhradeckým rozhlasem. S Alexejem Gsöllhoferem a Petrem Skálou patřil ke špičkám rozhlasového hereckého umění.
V druhé polovině 60. let jej jako zralého muže objevil film – jeho filmovým debutem byl Smočkův Piknik (1967), kde hrál jednoho z pěti protagonistů spolu s Miroslavem Macháčkem, Pavlem Landovským, Josefem Somrem a Jiřím Hájkem. Do svých filmů ho často obsazoval režisér Zdeněk Sirový (Kaňon samé zlato – 1971, Cesta na jihozápad – 1979, Outsider – 1976, Černí baroni – 1992). Dočkal se i jedné hlavní role v postavě zkušeného kriminalisty majora Mlynáře v Kovářově detektivce Past na kachnu (1978). Objevil se také v televizních seriálech (30 případů majora Zemana a Dobrodružství kriminalistiky).
Milan Sandhaus byl jedním z prvních nositelů Medaile města Pardubic (1994), Nadace život umělce mu v roce 1997 udělila cenu Senior Prix za celoživotní uměleckou práci.
A jak na svého kolegu vzpomínají ti, kteří měli tu čest setkávat se s ním na jevišti?
Jan Hyhlík: Milan Sandhaus byl velkou osobností Východočeského divadla. A na rozdíl od pánů Somrů, Landovských či Urbánků – z nichž většinu předčil i svým hereckým mistrovstvím – nikdy nepřijal angažmá v Praze, ač měl příležitostí dost. Držel se zřejmě hesla: Je lepší být v Galii první než v Římě druhý. A za to si ho vážili nejen jeho kolegové, protože s ním měli tu čest hrát, ale především pardubické obecenstvo, kterému se Sandy – jak se mu říkalo – mohl rozdat. A činil tak měrou vrchovatou! Bylo ho vždy plné divadlo, protože i v zákulisí byl skvělým bavičem a vypravěčem.
Ludmila Mecerodová: Sandy, to byl fenomén. Rozený komediant, doteď se v divadle tradují jeho historky a my pamětníci vzpomínáme, jak jsme kolikrát prořvali smíchy celou zpáteční cestu z nejednoho divadelního zájezdu. Byl to dobrý člověk se smyslem pro laskavý humor. Miloval divadlo a diváci milovali jeho.
Jindřich Kratochvíl (bývalý inspicient VČD): Poznal jsem pana Sandhause v roce 1953 ve hře Obrácení Ferdyše Pištory, kde poprvé vystoupil jako potulný zpěvák s kytarou. Potom mu bylo nabídnuto angažmá. Tak se z profesionálního fotbalisty stal profesionální herec. Vždy jsem mu vykal, taková to pro mne byla herecká osobnost, po celé té dlouholeté spolupráci.
Romana Chvalová: O Sandym by se toho dalo říct i napsat strašně moc, ale ony ty zážitky jsou často nepřenosné. Milovala jsem zájezdy, když jsme měli všichni společnou šatnu, oddělenou jen závěsem. To nás tak neuvěřitelně bavil, že jsme často smíchy brečeli. To samé se stávalo v hradeckém rozhlase. Často se muselo přerušit natáčení, abychom se všichni uklidnili a mohli točit dál. Sandy měl v sobě obrovskou energii, kterou jsme mu my – tehdy mladí – záviděli.
Lída Vlášková: Že s ním byla legrace, to určitě řeknou i ostatní. Já bych přidala jednu osobní vzpomínku: Při derniéře Věci Makropulos jsem od Sandyho dostala malý dáreček a pochvalné psaní. Dobře jsem věděla, že Sandy tuto inscenaci nijak zvlášť nemiluje, zdálo se mu totiž, že jeho role Hauka-Šendorfa je v inscenaci lehce nadbytečná. O to víc si jeho uznání cením.
Na závěr ještě vzpomínka herce Alexeje Gsöllhofera z jeho knihy „...a na co jsem nezapomněl“: Za těch třicet let, co jsme spolu pracovali, znali jsme se tak dokonale, že stačil pohled a už ten druhý věděl, na co ten první myslí. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil, aby se lidé tak těšili do práce. (...) Sandy byl nepřeberná studnice anekdot a nápadů, já měl taky něco schováno, a tak u souboru byly v oblibě cesty autobusem na zájezd. Trumfovali jsme se ve vtipech a památný je výkřik naší nápovědky Hanky Truhlářové: „Kluci, nechte toho, já už se počůrala!“ (...) Při posledním společném natáčení (cyklus Tisícileté moudrosti pro královéhradecký rozhlas – pozn. red.) Sandy už stonal, měl vyholenou hlavu, a když si zapaloval cigaretu, říkal jsem mu: „Milane, copak toho nemůžeš nechat?“ Pohladil mě po tváři a řekl: „Ale chlapečku, v mým případě už je to jedno.“ To jsme ho viděli naposled.
Anna Hlaváčková
