VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Jiří Klepl
* 5. února 1939
† 21. března 2013
Dlouholetý člen uměleckého souboru Východočeského divadla.
Rodák z Vysokého Mýta vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, nakonec se však, aniž by získal jakékoli herecké vzdělání, rozhodl pro herectví. Začínal v 60. letech v mosteckém divadle, následně prošel divadly v Kolíně a Hradci Králové. Nejdelší část svého profesního života věnoval pardubickému divadlu, kde působil s krátkou přestávkou (v olomouckém angažmá v letech 1978–1979) od roku 1967 až do konce 80. let. Závěr kariéry, od roku 1990 až do odchodu do důchodu v roce 2006, strávil v královéhradeckém Klicperově divadle.
Typově byl předurčen především k charakterním rolím s akcentem jisté aristokratičnosti, vnitřního klidu a vyrovnanosti. Z jeho velkých rolí na pardubickém jevišti v průběhu 70. a 80. let jmenujme například ústředního hrdinu Nestroyova Lumpacivagabunda (1972), Martína v Jitřní paní (1973), Anučkina v Ženitbě (1981), Klitandra v Misantropovi (1989) nebo Aboljaninova v Zojčině bytě (1989).
Většina bývalých pardubických kolegů má s Jiřím Kleplem spojené svoje herecké začátky. Jak na něho vzpomínají?
Zdeněk Rumpík: S Jirkou jsme se poznali v Olomouci, kde já začínal. Byl to vynikající herec a charakterní člověk. V roce 1979 jsme spolu s Lídou Mecerodovou přišli sem do Pardubic. Jirka se vracel, já s Lídou tu začínali. Dojížděl do divadla z Hradce a mně se vždycky vybaví, jak býval zimomřivý. Jakmile vešel do místnosti, první jeho kroky vedly k topení, aby zkontroloval, jestli je zapnuté. Pokud nebylo, okamžitě je zprovoznil a vyhříval se.
Ludmila Mecerodová: Jirka Klepl byl moc milý kolega a inteligentní člověk. Jemu vlastně vděčím za to, že jsem tady v Pardubicích. Strávili jsme spolu jednu sezónu v divadle v Olomouci, on se pak vracel do pardubického divadla a zeptal se mě: Nechtěla bys do Pardubic? Ředitel Bittl shání mladou herečku. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že tady budu jednou doma.
Romana Chvalová: Jirka byl mým prvním „divadelním“ tatínkem v mé první roli v Pardubicích – v Robinsonce. A na to se nezapomíná. Moc mi pomáhal a dodával sebevědomí. Mrzelo mě, když odešel do Hradce, ale vždycky když jsme tam hostovali a měl volno, nezapomněl za námi přijít.
Dagmar a Pavel Novotní: Jako první se v paměti ozve Jirkův hlas. Chvílemi jakoby žadonivě chraplavý, nakřáplý, chvílemi bručivě jemný a zasněný, z toho pak nekompromisně pronikavý a pevný… Však jsme, krom zkoušek a představení pardubického divadla, trávili bezmála stejně společného času v hradeckém rozhlasovém studiu. Byly to bohatýrské doby setkávání se s hereckými bardy a legendami, příležitostí pozorovat jejich práci a smát se spolu s nimi nevyčerpatelným a nenapodobitelně vyprávěným historkám. Hrdinou mnoha z nich byl právě Jiří. Křehká, skoro éterická postava s úzkostlivě úspornými gesty a mimikou, vybavená navíc tak charakteristickým hlasem… Všechno na něm bylo takříkajíc průsvitné. Průsvitné v tom nejlepším slova smyslu. Ano, Jirka do sebe nechával nahlédnout. Divákům, kolegům, kamarádům. Ovšemže právě jen natolik, nakolik on sám chtěl.
Kromě jeho kolegů z Východočeského divadla vzpomíná na svého „strýčka“ i známý filmový a divadelní herec Bohumil Klepl: My jsme se neznali. Můj otec je pohrobek. Vychovávala ho maminka sama, má babička, a ta se s rodem Kleplů po dědečkově smrti nestýkala. Já se narodil v Moskvě, takže celou tu větev rodiny Kleplových po mém dědečkovi z otcovy strany jsem vůbec neznal. Vlastně existuje celý herecký rod Kleplů, o kterém jsem nic nevěděl. No a jednou jsem viděl – to bylo právě, když jsem studoval na gymnáziu – na plakátech pardubického divadla napsané jméno Jiří Klepl. To není moc obvyklé jméno, a tak jsem šel do divadla, dostal jsem se k tomu Jirkovi a říkám: Pane, já jsem taky Klepl. A on zjistil, že naši dědové byli bratři. Začali jsme se stýkat, pozval mě do zákulisí a já dokonce občas i hrál někoho v komparsu. Byl jsem na sebe i na něj hrdej, v šatně jsem sedával s hereckými legendami Milanem Sandhausem a Petrem Skálou a Jirka mě pak se svou ženou Marií Tardy připravoval na zkoušky na DAMU.
Anna Hlaváčková
Fotografie
