VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Jarmila Derková
* 4. ledna 1928
† 16. července 2023
Herečka, jež byla v 60. letech neodmyslitelnou součástí souboru Východočeského divadla.
Rodačka z Chropyně na Kroměřížsku strávila dětství v Ostravě, kde také v době po druhé světové válce začínala jako herečka, a to v ostravském Divadle mladých. Následně působila v divadle na Kladně, kde se seznámila se svým prvním manželem režisérem Jaroslavem Novotným. Brzy potom, co spolu odešli do brněnského Svobodného divadla, se jim narodil syn Petr (domácí režisér Petr Novotný - pozn. red.).
Do angažmá ve Východočeském divadle přišla Jarmila Derková z královéhradeckého divadla na sklonku 50. let a do roku 1972 zde ztvárnila řadu významných rolí především tragického repertoáru. Byla obsazována většinou do charakterních rolí jako ideální představitelka vladařek, vznešených a silných žen. Jmenujme alespoň její Marii Antoinettu ve Feuchtwangerově hře Vdova Capetová (1962), Lady Macbeth (1962), Lindu Lomanovou ze Smrti obchodního cestujícího (1962), Ibsenovu Noru (1965), královnu Alžbětu v Schillerově Marii Stuartovně (1969) nebo Bernardu v Domu doni Bernardy (1970).
V 60. letech Jarmila Derková působila současně v pražském Divadle za branou Otomara Krejči, kde si zahrála např. Olgu ve Třech sestrách (1966) nebo Matku v Topolově světové premiéře Slavíka k večeři (1967). Krejčovu nabídku trvalého angažmá musela Jarmila Derková nakonec odmítnout, protože se neměla v Praze kde ubytovat. Zůstala tedy v Pardubicích, odkud však byla nucena v roce 1972 přestoupit do divadla v Karlových Varech. Po třech letech odešla tzv. na volnou nohu a později hereckou profesi opustila úplně a začala se věnovat výtvarnému umění podobně jako její druhý manžel scénograf Jiří Fiala.
S paní Derkovou jsem měla možnost několikrát hovořit po telefonu, byla velmi milá a ochotná. „Rozhovor“ jsme nakonec uskutečnily písemnou formou, a to tou tradiční – po dlouhé době a s jistou nostalgií jsem psala rukou dopis a těšila se, až mi do schránky přijde odpověď…
Kudy vedla vaše cesta k herectví? Jaké byly vaše herecké začátky?
Jsem ve věku, kdy se rádo vzpomíná. Zejména na to, jak to všechno s vámi začalo. Díky dlouhému životu si začátků začnete vážit. Mají v sobě víru, naději, touhu i velkou chuť do života, o němž věříte, že bude takový, jaký si jej představujete. Netušíte, že všechno může být úplně jinak a že přesto se do toho musí jít.
Takže. Skončila válka. Skončilo totální nasazení ve Vítkovických železárnách, během kterého jsem poznala bohatou kulturu Ostravy. Kulturní dům u každé šachty byl mým druhým domovem. Ochotnické spolky, večerní představení, zpívání, tancování, koncertování s kluky, kterým zavřeli konzervatoř. Sál byl nabitý mládeží a mně bylo tehdy patnáct šestnáct let.
Po válce jsem si našla zaměstnání v malé továrničce na výrobu přírodního papíru. Chtěli mě naučit mzdové účetnictví. Co by ne. Ale jednoho dne za mnou přišla paní a řekla, že mne sledovala v těch kulturácích a že chce, abych se věnovala divadlu, které zakládá. Divadlu mladému, složenému z mladých a pro mladé… A já věděla, že není nic, co bych chtěla víc! Dala jsem výpověď a šla – proti vůli zaměstnavatele, kterému Boženka (tak se ta dáma jmenovala) vysvětlila, že talentu bránit nemůže. Uvěřil jí a pustil mě. První kytice, kterou jsem kdy na jevišti dostala, byla od kolegů k mé první premiéře na cestě k profesionalitě. Bylo mi sedmnáct let.
Dostali jsme od města Ostravy divadélko poškozené lehkou bombou. Opravili jsme jej, umyli, uklidili a pod záštitou Státního divadla (vedeném panem ředitelem Jiřím Myronem a režisérem Wasserbauerem) jsme začali činnost. Hrála jsem role od žabky Kuňkalky, zebry Miramby přes královnu Elišku v Noci na Karlštejně ke Káče z Čerta a Káči…
V roce 1946 jste se mihla Pardubicemi. Jak to tehdy bylo s vaším angažmá ve Východočeském divadle?
Ostravské Divadlo mladých se začalo měnit – po dvou letech bylo zkrátka zeber i žabek dost. Oldřich Daněk odešel studovat režii, Radim Koval přešel do Státního divadla a mně se zachtělo dospělého diváka. Dozvěděla jsem se, že divadlo v Pardubicích vypisuje konkurz. Spolu se dvěma děvčaty z konzervatoře jsem jej udělala a ředitel divadla Míla Holub se mnou podepsal smlouvu. První smlouva mimo domov. Bylo mi osmnáct pryč.
Nakonec bylo ale vše jinak. O prázdninách jsem dostala dopis, že národní výbor nepovolil řediteli tři herečky, ale jen dvě, a to z konzervatoře. Ředitel Holub založil Divadlo východočeského venkova, aby do něj uvedl herce, které nemohl angažovat do velkého divadla. Půjčoval nám režiséra Zdeňka Bittla, nákladní auto, štace, repertoár. Hrála jsem v Měsíci na vsi, Plynových lampách nebo v Rozkošné příhodě. Vše nastudováno během dvou měsíců. Byla to škola života, které jsem nelitovala, protože tak nádherný kontakt s divákem, životem na venkově jsem už nikdy nezažila.
Jak vzpomínáte na „zlatá šedesátá“ v pardubickém divadle? Hrála jste nádherné role… V roce 1961 jste hrála Johannu ve světové premiéře Sartrovy hry Vězňové z Altony, kterou režíroval Ladislav Vymětal. V té době šlo o velký a odvážný dramaturgický počin. Jak na tuto inscenaci vzpomínáte? Jak tenkrát reagovalo publikum?
Hrála jsem opravdu krásné role, díky kterým jsem se stala známou i mimo Pardubice. Vězňové z Altony byla hra, jakých je v repertoáru divadel málo, dokonalá hra, která se pokoušela řešit morálku a svědomí. Tenkrát se nám zdálo, že i obecenstvo bralo hru vážně. Když vzpomínám, co mi v době pardubického angažmá dalo nejvíc, vracím se vždy k Ibsenovi a jeho Noře.
Z pardubického divadla jste jeden čas „odskakovala“ do pražského Divadla za branou. Kde a jak jste se seznámila s Otomarem Krejčou?
Zlatá šedesátá v Pardubicích, Vymětalovi Vězňové z Altony a seznámení s režisérem Krejčou spolu vlastně souvisí. Na Altonu se přijel podívat režisér Macháček a dramaturgové Kraus a Fencl z pražského Národního divadla. Ti o mně řekli Krejčovi a ten mě pozval do Prahy na pohovor. Ale než jsme se mohli sejít, odešel z funkce šéfa činohry Národního divadla, takže mi jen sdělil, že mě tam chtěl angažovat. Ale řekl mi, ať počkám, že chce založit vlastní divadlo, kde mě bude potřebovat. To se uskutečnilo. Mezi lety 1966 a 1968 jsem byla stálým hostujícím členem Divadla za branou a současně členem Východočeského divadla.
Žijete v Karlových Varech. Váš syn režisér Petr Novotný pracuje především tady u nás v Pardubicích a v Praze. Máte možnost vidět někdy jeho inscenace?
Teď už to není tak jednoduché, přece jen jsme od sebe daleko. Ale i tak se snažím sledovat jeho kariéru a jsem na něj moc pyšná. Ráda bych mu i touhle cestou popřála vše nejlepší a hodně dalších úspěchů!
Anna Hlaváčková
