VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Blanka Bohdanová
* 4. března 1930
† 3. října 2021
V 50. letech šest let v angažmá ve Východočeském divadle.
Plzeňská rodačka začala s divadlem už ve svých pěti letech, kdy hrála jednu z malých lištiček v Janáčkově opeře Liška Bystrouška. Věnovala se také baletu a malování, jemuž zůstala věrná celý život. V Plzni vystudovala dvouletou obchodní akademii a v roce 1951 absolvovala na brněnské JAMU. Právě zde se poprvé setkala s režisérem a svým pozdějším dvojnásobným šéfem Karlem Novákem, osobností, která ji, jak sama říkala, ovlivnila na celý život. Ihned po skončení studia nastoupila Blanka Bohdanová do svého prvního angažmá, a to právě ve Východočeském divadle. Při četbě některých jejích vzpomínek na toto období se neubráníme úsměvu: „Pardubické divadlo patřilo mezi oblastní. Prostě jezdilo s představeními po své krajové oblasti. Na samém počátku jsem ještě zažila dopravní prostředek, který jsme nazvali ‚tramvají‘. Měl totiž dvě dlouhé lavice proti sobě a kotlík na dřevěné uhlí. Nedalo se zabránit unikajícím zplodinám, a tak byly nařízeny po dvaceti minutách přestávky, takzvané ‚rauchpauzy‘. Využívaly se ke škození plícím jiným prostředkem, cigaretami. Cesta se prodlužovala a zájezdy byly nekonečné. Teprve po čase dostalo divadlo autobus Erenu, byl menší, zdravější, ale do zasněžených kopců na Poličsku nevyjel, takže jsme ho museli tlačit.“
(Bohdanová, Blanka. Život jako takový. Praha: Nakladatelství XYZ, 2010.)
Ve Východočeském divadle se Blanka Bohdanová zdržela šest let, během nichž si zahrála spoustu krásných rolí a seznámila se zde se svým prvním manželem, hercem Mílou Liškou: „Jedno dopoledne před zahájením sezony jsem se prošla po hlavní třídě a uviděla pohledného muže s upravenými vlasy v pěkném tmavomodrém obleku. Já jsem hezouny v oblibě neměla. Říkám si v duchu, ten jde asi pozvat někoho do cirkusu. Byl to můj budoucí manžel. Vystrojil se na zahájení sezony, byl také nově angažován. Každému radím, nikdy neříkej nikdy!“
První velkou rolí Blanky Bohdanové, jež se rychle stala miláčkem pardubického publika, byla Eugenie Grandetová (1952), úspěšná inscenace, která se následně dočkala i televizní podoby. Mezi její další nezapomenutelné role patřila Máša ve Třech sestrách (1954), Desdemona v Othellovi (1954), samozřejmě Manon v legendární Novákově inscenaci Manon Lescaut (1954), Roxana v Cyranovi z Bergeracu (1955), Kamila v Mussetově hře Se srdcem divno hrát (1955), Anna Karenina (1956), Líza v Pygmalionu (1957) nebo Polly v Žebrácké opeře, kde se Janu Werichovi tak líbila, že jí okamžitě nabídl angažmá.
Častým jevištním partnerem byl Blance Bohdanové herec Karel Urbánek, s nímž také účinkovala v divácky velmi úspěšných pásmech poezie na nové scéně (zal. r. 1953) v sále Husova sboru. Šlo např. o poezii básníků Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta nebo o doposud nevydané básnické sbírky Fráni Šrámka, Viktora Dyka nebo Josefa Hory.
Většinu skvělých hereckých příležitostí poskytl Blance Bohdanové její bývalý pedagog, režisér Karel Novák, který šéfoval pardubické činohře od roku 1953 (v roce 1956 byl však nucen odejít do olomouckého divadla). Ve své knize vzpomíná Blanka Bohdanová na jejich poslední společnou inscenaci:
„Naše spolupráce končila Rosalindou v Shakespearově komedii Jak se vám líbí. O generálkách jsem dostala těžkou angínu. Chtěli mě hospitalizovat, ale já jsem nechtěla pokazit šéfovu premiéru. Tohle má také něco společného s dobou, v jaké jsme žili. Penicilin se teprve vyvíjel a to, co bylo k mání, působilo bolestivé boule při injekční aplikaci. Lékař za mnou docházel domů a generálku za mě četl dramaturg. Premiéru jsem odehrála s pusou plnou oparů a při lezení po stromech v Ardenském lese jsem občas mimo text vydala nepatřičný citoslovec. Nic jsem ale nezkazila a po představení mě kolegové doslova vynesli k Novákům do bytu na malou oslavu. Doufám, že na tohle moje srdce zapomnělo. Určitě se neradovalo, ale duše ano.“
O pár let později se i Blanka Bohdanová loučila s Východočeským divadlem:
„Loučila jsem se zrovna jako Karel Novák Shakespearem, tentokrát v lepší kondici. Rosalinda má v roli takové oslovení publika, prostě epilog. Kolegyně mi říkaly – hele, vem si kapesník! Neposlechla jsem a pak jsem si musela oči utírat do závoje na kostýmu. Proslovy, dary, květiny, říkala jsem si – děvče, to je tedy velkolepé rozloučení! Takové nezažiješ do konce života! Platí to dodnes.“
Během pardubického angažmá dostala Blanka Bohdanová mnoho nabídek. Kromě Jana Wericha ji chtěl pro své divadlo získat i Otomar Krejča. Cílem Blanky Bohdanové bylo skutečně hlavní město, a tak v roce 1957 nakonec přijala nabídku Městských divadel pražských. Karel Novák by ji býval rád odvedl s sebou do Olomouce, ta byla ale příliš vzdálená rodné Plzni, kde měla Blanka Bohdanová své rodiče. Proto nakonec nerada odmítla, ale slíbila, že „až se Novák nabaží Olomouce a přijde do Prahy, půjde okamžitě za ním.“ A tak se také stalo. Karel Novák na počátku 60. let stanul v čele vzkříšeného Divadla E. F. Buriana v Praze a Blanka Bohdanová se na šest let stala jednou z opor jeho souboru. V roce 1966 dostala nabídku do pražského Národního divadla, kterou jí Novák doporučil přijmout. Zde setrvala celých 44 let, potkala zde spoustu dobrých přátel např. herce Rudolfa Hrušínského nebo Josefa Kemra, skvělých režisérů, jako byli Jaromír Pleskot, Jan Kačer, Ivan Rajmont nebo Miroslav Krobot, a zahrála si opět role fascinujících a oslnivých žen (Kleopatra, Lady Macbeth, Roxana, Celestina atd.), i přestože byla její divadelní (a mimodivadelní) kariéra po roce 1968 silně omezena. Během angažmá v Národním divadle opakovaně hostovala v pražské Viole.
První příležitosti před filmovou kamerou dostala Blanka Bohdanová po svém příchodu do Prahy koncem 50. let. Jejím filmovým debutem byl Občan Brych (1958). Z dalších snímků jmenujme alespoň filmy Romeo, Julie a tma, Odcházeti s podzimem, Čest a sláva, Neúplné zatmění, Když rozvod, tak rozvod nebo Poklad hraběte Chamaré. Její filmové role 50. a 60. let mají společný prvek v psychologické složitosti a emoční rozervanosti. Blanka Bohdanová se tak zařadila k výrazným typům charakterních hereček 60. let. Hrála také v mnoha televizních inscenacích, vyučovala herectví na pražské konzervatoři, byla oceněna za práci dabingovou i rozhlasovou. V roce 2001 získala Cenu Thálie za roli Fonsie v inscenaci The Gin Game, ve které hrála spolu s Josefem Somrem v pražské Viole.
Blanka Bohdanová byla činná také jako spisovatelka. Z otcovy literární pozůstalosti vydala knížku Josífek, napsala knihu Život jako v pavučince a poslední rekapitulací jak osobního, tak společenského poznání od předválečného období až k současnosti je kniha Život jako takový.
Věnovala se také malířství, a to především olejomalbě a grafice, vystavovala u nás i v zahraničí.
Z druhého manželství s režisérem Vladem Kavčiakem se jí narodil syn, fotograf Vlado Bohdan.
O rozhodnutí založit rodinu ve svých 42 letech hovoří Blanka Bohdanová jako o největším zlomu svého života a zároveň tom nejlepším, pro co se kdy rozhodla.
Anna Hlaváčková
