VÝSTAVNÍ SÍŇ VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA

Michail Ščigol se vrací do foyer

Před třemi lety u nás Michail Ščigol vystavoval obrazy z cyklu Jen krátká návštěva potěší, inspirovaného životem a prací jeho přítele Vladimíra Komárka. V lednu tento ukrajinský výtvarný mág představí svůj zatím nejslavnější soubor A. V. E. aneb Barokní sny Albrechta Václava Eusebia, jenž se vrátil z výstavy v sídle Evropského parlamentu v Bruselu. Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 24. ledna před první premiérou muzikálu Chicago.

Michail Ščigol se se svým dvojčetem Viktorem narodil 26. srpna 1945 v ruském Čeljabinsku, kam byli jejich rodiče počátkem války evakuováni z Oděsy. Na Ukrajinu, ale již do Kyjeva, se rodina Ščigolových vrací na jaře 1948. V letech 1958 – 1964 zde Michail studuje stavební průmyslovku, po skončení školy je zaměstnán v projektovém institutu Kyjevprojekt, v ateliéru architekta Lva Katko. V letech 1964 – 1970 večerně absolvuje Vysokou školu architektury v Kyjevě.

Od roku 1967 do roku 1977 byl zaměstnán v ateliéru architekta a malíře Borise Lekara, který od roku 1990 žije v Jeruzalémě. Vztah učitele a žáka přerůstá v celoživotní přátelství. Spolupracují na společných architektonických a sochařských projektech, malují v plenéru a navštěvují ateliéry předních nonkonformních umělců.

Po stáži na katedře urbanistiky Vysoké školy architektury v Moskvě byl v roce 1974 přijat za člena Unie ukrajinských architektů. Do roku 1990 pak vytváří architektonicko-designérskou konceptuální práci v podniku Chudožprojekt, který byl součástí Unie ukrajinských výtvarníků.

Na jaře 1990 přijíždí na tři měsíce s postiženým synem Danielem do českých lázní Železnice u Jičína, kde je léčebna pro děti s mozkovou obrnou. Na nádraží v Praze je čeká sochař Viktor Konečný, který se stane jeho prvním českým přítelem. Seznamuje se i s malířem Vladimírem Komárkem a navrací se k malbě. Jeho první výstava v Československu byla v železnickém muzeu. Pobyt v léčebně znamenal pro Daniela zjevný pokrok v jeho stavu, proto se sem oba o rok později vracejí a Michail rozhoduje o své a synově životní cestě. V roce 1992 dostává z humanitárních důvodů povolení k trvalému pobytu v Československu. Daniel se stává žákem Speciálních škol v Hradci Králové, kde se učí neslyšící děti. Michail bydlí a maluje v malé místnosti ve škole, kterou navštěvuje Daniel.

V roce 1993 byl na základě doporučení Viktora Konečného a Jiřího Seiferta přijat do Unie českých výtvarníků. A o tři roky později se stěhuje do Prahy. Na podzim 1999 získává české státní občanství a kupuje ampírový dům v Železnici, který začíná sám opravovat. Bývalou stodolu u domu přeměnil na výstavní síň a komorní divadlo. Ve spolupráci s Martinem Zajíčkem a Olgou Pušovou (nyní už Olgou Ščigol), která se pro něj stala uměleckou a lidskou inspirací, vytvořil koncepci vzniku menšího kulturního střediska s názvem Atelier Ščigol. V Železnici žije dodnes.
Michail Ščigol samostatně vystavuje nejen v Čechách, ale i na Slovensku, Ukrajině, v Německu, Rakousku, USA a dalších zemích. Jeho velkým úspěchem byla ocenění Oskar za lidskost – ČR 1997 a Cena Andy Warhola za rok 2007. Vydal řadu autorských knih, např. U zrcadla času (Malby 1968 – 1997) / Praha 1998, Návraty Valdštejna / Valdice 2003, A. V. E. Valdštejn / Jičín 2005 či Malby 1997 – 2006, Ohlížení na budoucno / Praha 2008.

Halina Pawlowská o Michailu Ščigolovi napsala: „Obrazy Michaila Ščigola vás okamžitě vtáhnou do svého vnitřního světa. Prostřednictvím barev, tahů, světla, stínů, skvrn pochopíte jeho vášeň, něhu, jistotu, nejistotu, lásku... Michail Ščigol je malíř, který má své téma, svůj vlastní jistý svět, osobitost a úžasnou schopnost ve zkratce formálně vyjádřit to, co rve duši – tím se dá přirovnat k Chagallovi, Picassovi, k van Goghovi.“

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 1/2009