VÝSTAVNÍ SÍŇ VÝCHODOČESKÉHO DIVADLA

JAN RUSŇÁK VE FOYER

Na počátku jubilejní sté sezóny můžete chvíle před představením a o přestávce strávit ve foyer prohlídkou díla akademického malíře Jana Rusňáka. Výstava jeho obrazů potrvá do poloviny října do premiéry Markéty Lazarové v režii Jiřího Seydlera.

JAN RUSŇÁK se narodil 19. prosince 1911 v Podolí u Brna a zemřel 13. července 2001 v Pardubicích. Své dětství prožíval na jihu Moravy, už jako chlapec chodil do polí a kreslil okolní přírodu a lidi při práci. A právě na těchto motivech z mládí začal utvářet svůj osobitý umělecký charakter.

První výtvarné vzdělání získal v Brně při studiu kresby a malby ve Škole uměleckých řemesel u profesora Františka Süssera. Ve studiu dále pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1936–1940, 1945–1946) ve speciální třídě profesora Vratislava Nechleby, významného představitele českého portrétního umění, kde v letech 1946–1948 působil jako odborný asistent. Na Akademii výtvarných umění si zdokonalil své technické základy pro svoji pozdější figurální tvorbu.

V poválečném období hledal klid ke své práci a přestěhoval se se svou ženou, Jarmilou Rusňákovou, rozenou Tomkovou, absolventkou Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, do krkonošského městečka Žacléř. Zde vznikla celá řada velkých figurálních kompozic s motivy horníků, které ztvárňoval při práci i v době jejich odpočinku. S olejem „Podobizna horníka“ úspěšně vystavoval na První celostátní přehlídce československého výtvarného umění let 1949 až 1951 v Jízdárně Pražského hradu. Figurálním motivem z hornického prostředí „Dva z nejlepších“ se představil v Praze a Bratislavě na dvou celostátních výstavách „Výtvarná úroda 1950 a 1951“.

V portrétech i figurálních kompozicích mu nešlo jen o přesné zpodobnění portrétovaného, ale hlavně o vyjádření jeho charakteristiky. Jeho malba vycházela ze zjednodušení linie a plochy a ze zesílení funkce barvy, kresba byla navenek neviditelná, ale přesto všudypřítomná. V portrétním období jeho tvorby často najdeme obrazy oslavující mateřství a jeho symboly, ženu a dítě. Vznikl tak celý cyklus kreseb a obrazů plných vroucího a čistého citu.

Nedílná část jeho tvorby je také věnována květinám a květinovým zátiším. V nich se projevuje zvláštní cit pro barvu, ušlechtilost tvaru a jistotu ve vyjádření hmoty.

V letech 1951–1963, kdy žil v Chocni, je jednou samostatnou kapitolou jeho umělecké činnosti. Choceňské prostředí přineslo i určitý zvrat v jeho tvorbě. Obracel se k přírodě, ale krajinu tohoto regionu viděl jako málo romantickou, proto ji oživoval pohybem a prací. V tomto období se stal malířem vesnice. Z jistých tahů jeho štětce je cítit, že tomuto prostředí rozuměl. Nechlebova škola se v umělcově tvorbě opět uplatňuje ve figuře. Vznikly tak vynikající kresby i rozměrné obrazy naplněné motivem lidské práce. Za cyklus pěti kreseb „Zemědělství“ získal v roce 1960 Čestné uznání Ministerstva kultury.

Od roku 1963 až do své smrti žil a tvořil v Pardubicích. V těchto letech maloval zátočiny a slepá ramena Labe, venkovské střechy skryté do zeleně, ztvárňoval Polabí s dominantou Kunětické hory, uchvacovaly ho malebné štíty renesančních domů pod pardubickým zámkem. Inspirační podněty čerpal nejen z domova, ale i ze svých cest do bývalé Jugoslávie, Švýcarska, Itálie a Holandska.

Jeho obrazy jsou komponovány expresivní zkratkou, mají pevný kompoziční řád, nic není ponecháno náhodě. Chvějivá čára naznačuje obrys a vše ostatní dokončí jakoby lehce nahozená, vlhká barevná skvrna. Jeho umělecká tvorba byla cílevědomou a odpovědnou prací. Důsledný postup od skic k obrazu byla cesta, kterou nikdy neopouštěl a která charakterizovala jeho náročnost k vlastní tvorbě. Spolu s talentem tak vytvořily pozoruhodné umělecké dílo.

JR, Divadelní zpravodaj 9/2009