Únorový smích Jany Uherové

Únor nepatří k nejveselejším měsícům roku, je nepříjemná zima, brzy odpoledne se stmívá a řada lidí propadá depresím. To však neplatí v Pardubicích, ve Východočeském divadle se scházejí divadelníci z celé České republiky a pardubické publikum se baví při nejlepších komediích, které vznikly v předešlém roce. V týdnu od 18. do 25. února se ve Východočeském divadle koná VIII. ročník GRAND Festivalu smíchu, který z velké části leží na bedrech dramaturgyně Jany Uherové.

Jano, festival je za dveřmi, jak se na něj těšíš?
Těším se moc. Opravdu. Ten týden, či tentokrát 8 dní, je vždy vyvrcholením mnohaměsíční práce velkého týmu, takové finále dlouhého závodu. Tento rok bude vůbec největší divadelní nabídka – 32 představení v osmi dnech na 4 scénách. Já se navíc těším i z takového osobního důvodu. Číslo osm je mým šťastným číslem. Na šťastnou osmičku věří také celá Čína, takže v tom nejsem sama. Letní olympijské hry v Číně začnou 8. 8. 2008 v 8.00 ráno. Milióny lidí věří na šťastné harmonické číslo osm, číslo rovnováhy a blahobytu. Takže doufám, že tento ročník bude ze všech osmi ten nejlepší. A šťastný. Což se v této chvíli zdá jako utopie, protože zrovna se nic nedaří. Když píšu tyto odpovědi (16. ledna pozn. red.), tak paralelně řeším změny v programu, jedno představení se nakonec pravděpodobně nevejde do prostoru, který jsme zvolili... Tyto dny jsou přímo děsivé. Kéž by už byl únor, to již bude všechno vyřešené.

Vybíráš komedie do soutěže o titul Komedie roku. Byl letos výběr těžký? Jaký byl divadelní rok 2007 v oblasti komediálního žánru?
To jsou dvě různé otázky. Divadelní žeň pro komedie byla dobrá, i když ne nadprůměrná. Z třiceti pěti divadel, která oslovujeme, měla většina novou komedii, pět divadel nám nabídlo dvě komedie. Úroveň byla velmi vyrovnaná. Oblastní divadla měla velmi slušné komedie, dobře postavené s jasnou režijní linkou a bylo vidět, že místní diváci je přijímají velmi dobře. Jediné, v čem se občas liší od pražských divadel, se kterými spolupracujeme, je herecká úroveň. To je možná důvod, proč letos poprvé ve finální sedmičce komedií najdeme tři pražské scény. V Praze se komediím letos opravdu dařilo, viděla jsem tam spoustu dobrého divadla. Právě proto byl letos ten výběr těžký, v Praze i na oblasti byli zajímavé počiny. Ale nakonec se, doufám, povedlo udělat jistý konsenzus a poskládali jsme dramaturgii pestrou a atraktivní.

Vedeš si statistiku, kolik jsi vlastně kvůli festivalu viděla komedií?
Já si bohužel nevedu statistiku vůbec o ničem. Nemám fotky z dětství, ani z dovolené, nevím, kolik inscenací jsem režírovala... Téměř z žádné z nich nemám kritiky, fotky... Jediné, co si schovávám, jsou divadelní programy – od poloviny 70. let. Kolik jich je, ti neřeknu, sama nevím, kde všechny ty krabice jsou. Takže kdybych se do toho zavrtala, dala bych dohromady nějaké číslo. Ale nechci si vymýšlet. Rozhodně jich bylo hodně.

Je nějaká komedie, která Tě nadchla, ale bohužel se třeba díky nepřenosnosti jevištních kulis nemohla zařadit mezi sedm nejlepších komedií roku 2007?
Dost jsme stáli o komedii z Komorní scény Aréna v Ostravě Poručík z Inishmoru, ale tato inscenace se bohužel může hrát jenom na mateřské scéně. Tak jsme z tohoto divadla pozvali alespoň Brýle Eltona Johna, ne jako náplast pro soubor, ale aby naši diváci měli možnost vidět toto výjimečné divadlo, které na sebe poslední roky výrazně upozorňuje. Ostrava vůbec byla tento rok nějaká „zakletá“. Dost jsem si slibovala od titulu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, ale inscenace Divadelní společnosti Petra Bezruče mě zklamala. Nebo Z deniku Ostravaka Divadla loutek. Je to pověstná komedie, která se k nám ale nevejde... No a výjezdy do Ostravy byly vždy spojeny s blouděním. Přímo bizarním. Když špatně vyjedeš z města, které neznáš, a je tma, tak se ocitneš v neznámé krajině a ani nevíš, jestli jedeš dobře. Vždy jsme jeli špatně! Obvykle úplně opačným směrem. Ale potěšila mě jiná věc. Jednou jsme se museli zeptat na cestu k Bezručům a jediný „po ruce“ byl blahobytně oblečený mladý muž nastupující do drahého sportovního auta. Říkala jsem si: Ten nevypadá na to, že by chodil do divadla. Ale chodil! A dokonce k Bezručům, takže nás tam autem navedl.

Cestování po celé republice musí být zdlouhavé a únavné, která z vyjížděk byla pro Tebe nejkurióznější? Kolik jsi přibližně nacestovala kilometrů?
Každoročně je to tak kolem šesti tisíc kilometrů, někdy víc. Většinou autem, do Prahy a Brna jezdím vlakem, je to rychlejší, i když méně pohodlné. Když se jede autem, je příjemné, že se můžete někde cestou zastavit, podívat se po krajině, zajet trochu mimo hlavní tRadek Smetanau. Tento rok to bylo pouze jednou v květnu… krásný den, vraceli jsme se z ranního představení ze Zlína. Ale cesta tam! To jsme si užili! Vstávali jsme v pět, před šestou jsme byli na cestě a ve Zlíně jsme nakonec v deset ráno viděli úplně jiné představení, než avizovali, prostě byla změna. Ale nejčastěji jezdíme „na knap“. To je na tom všem pro mě nejvíc stresující – vyjet včas, dorazit včas. Ne moc brzy, to pak musím trávit moc času v restauračním zařízení, kde se láduji kávou. Ne pozdě, to vůbec ne. Ale už i to se stalo. Když se jezdí do lokalit za Prahu, tak se vždy projíždí Praha obchvatem a ve špičce. Tam ztrácíme spoustu času. Pak jedeme po dálnici příšernou rychlostí, a to mi taky nedělá dobře. Kdy už muži pochopí, že ženy neholdují automobilovým závodům?! Já sama neřídím, vždy mě vozí muži. Kdybych řídila, tak bych do Ostravy nebo do Chebu vyjížděla už s kuropěním, rychlosti se totiž dost bojím. Nejsem sebevrah!

Bude letošní ročník něčím jiný oproti předešlým ročníkům? Jsou připraveny nějaké novinky?
Největší novinkou je nová dramaturgická linka – divadlo na vlastní nebezpečí. Jsou to představení určená především mladému publiku. Diváci starší dvaceti pěti let jdou na tyto komedie „na vlastní nebezpečí“. Ale berme to tak trochu z nadhledu, nezapomínejme, že jsme na Festivalu smíchu. Koneckonců já jsem ta představení viděla a už mi dávno není třicet. (smích)
A další novinkou je nový prostor, ve kterém se uskuteční některé projekty. Je to jevištní zkušebna v divadelním dvoře, která poskytne prostor pro setkávání s výjimečnými záležitostmi.

Kdo bude volit Komedii roku?
Odborná porota. Ta se každoročně trochu obměňuje. Tentokrát máme dvě nové porotkyně, dramaturgyně z České televize – Jarmilu Skopalovou a Evu Langšádlovou. Jedna má na starosti kulturu a druhá divadlo, myslím, že pro Festival smíchu jsou to dostatečně erudované osoby. Předsedou poroty bude Jan Kolář a sekundovat mu budou Jana Paterová a Zdeněk Antonín Tichý.
Jistou protiváhou odborné poroty bude i letos studentská porota složená ze studentů divadelní vědy v Praze a Brně. Jména studentů jsou v současné době v jednání.

Rád bych zdůraznil, že letos záštitu nad festivalem převzal nejen pardubický primátor Ing. Jaroslav Deml, ale také ministr kultury ČR Mgr. Václav Jehlička. Hlavním mediálním partnerem je dokonce Česká televize. O čem to svědčí?
O kvalitě festivalu? O dobrém ohlasu minulých ročníků? O prestiži festivalu? Tak nějak bych to asi viděla. Myslím, že je to velmi dobrá vizitka pro naše divadlo i naši práci. GRAND Festival smíchu má výbornou mediální kampaň, rok od roku větší, hodně jsme se dostali do povědomí diváků i mimo hranice města. A jestliže se festival stal respektovaným díky své kvalitě, začaly se o něj zajímat i instituce, jako jsou ministerstvo kultury či Česká televize. Ne každému festivalu se to po sedmi letech existence podaří.

Trochu intimní otázka, máš vůbec ještě komedie ráda?
Velmi. Smích se nikdy nepřejí. Já jsem opravdu šťastná, že pracuji na festivalu komedií, protože při tom množství inscenací, které vidím, a při jiném žánru, zejména třeba moderní dramatice, nemluvě o tzv. cool dramatice, bych podlehla depresím mnohem dřív, než v únoru. (smích) Já se moc ráda směji, když je čemu. Smích je lék a já si myslím, že ho všichni velmi potřebujeme. Ale pravdou je, že se ráda podívám i na jiný žánr. Na festivalu v Plzni jsem viděla spoustu dobrého divadla, nic z toho nebylo veselé, ale výsledek byl mimořádně optimistický – dobré divadlo ještě žije!

Jak si po náročném festivalovém týdnu od komedií odpočineš?
Nejdříve se pořádně vyspím. Sám víš, že během festivalu toho moc nenaspíme. Ne, že bychom dlouho vysedávali v Divadelním klubu s kolegy z jiných divadel, to bychom naopak moc rádi, ale my v noci připravujeme Festivalové novin(k)y na druhý den a chodíme domů kolem druhé, třetí… Pak mám nachystanou spoustu dobrých knížek. Aspoň jeden titul pro představu – Zprávy z ráje od Davida Lodge – humoristický román s optimistickým názvem, to už mluví za sebe, ne? Pak mě čeká Haruki Murakami, Jiří Kratochvíl, Jiří Hájíček a zcela nový titul od Doctorowa. No a pak budu s napětím kontrolovat, jak mi rostou tulipány, narcisy a bledule. Velmi se těším na jaro a na práci na zahrádce. A s březnem už vyjedu za novými komediemi. Tu první, Muže v ofsajdu v Mladé Boleslavi, uvidím dokonce už příští týden, tedy v lednu. Na stole už mám dost pozvánek na festival v roce 2009. Ještě nemáme za sebou „osmičku“ a „devítka“ už klepe na dveře. (smích)

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 2/2008