Cestou necestou za komediemi na GRAND Festival smíchu

Chceme-li vybrat sedm soutěžních komedií na GRAND Festival smíchu, musíme jich vidět alespoň čtyřikrát tolik. Divadel v Čechách a na Moravě je spousta a některá z nich nám komedií do soutěže nabízejí hned několik. Rovněž vyjíždíme za představeními do doprovodného programu. Bohužel ne všechno je až tak velmi k smíchu, ale to už je riziko povolání. Já se směji ráda a divadlo mám taky pořád ráda, i když někdy si říkám, že tolik kultury by odradilo i trpělivější osobu, než jsem já.

Nejhorší jsou však cesty za kulturou. Každoročně za komediemi najezdím okolo 8 000 kilometrů. Do Prahy jezdím nejčastěji vlakem, sice už znám skoro všechny bezdomovce na nádražích v Praze a Pardubicích, ale je to nejrychlejší. Do vzdálenějších měst cestujeme samozřejmě autem. Protože sama neřídím, i když mám „řidičák“ někde v šuplíku už dvacet let, potřebuji nějakého šikovného a rychlého „řidiče“, obvykle jím je kolega dramaturg Martin Fahrner, kterému tímto děkuji. Ten jezdí opravdu rychle a snad bezpečně – pravda, někdy na hranici možností Oktávie Tdi 19…

Nejhorší z mých výjezdů za komediemi byla cesta do Nitry, kterou jsem absolvovala s ředitelem Petrem Dohnalem a Martinem Fahrnerem. Na představení, které začínalo v 17.00 hodin, jsme vyrazili přesně v jednu. Nedalo se to stihnout. Před nájezdem na dálnici byla objížďka, na Vysočině lehce namrzalo, před Brnem byla příšerná zácpa, občas nějaká havárie. Na hranicích se ještě ukázalo, že si ředitel zapomněl cestovní pas i občanský průkaz, po jistých tahanicích a dohadování mu naštěstí dovolili vycestovat alespoň na „řidičák“. Naše martýrium však pokračovalo i na Slovensku, rozkopanou Bratislavu jsme zvládli, pak přišla dálnice do Nitry. Zde jsme pochopili, že začátek představení pravděpodobně nestihneme. Bez mučení přiznávám, že jsme porušovali předpisy, a po dálnici to „pálili“ 170 – 180 kilometrů v hodině. Slováci však povolenou rychlost dodržovali a navíc jeli všichni (!) v levém jízdním pruhu. Předjíždění bylo nad naše síly. Cestou jsme několikrát telefonovali a ubezpečovali naše slovenské partnery, že opravdu dorazíme. Na otázku: Kde asi jste?, jsem odpovídala: Nevím, venku je tma! Do Nitry jsme se dostali 20 minut po začátku představení, ale paradoxně to nebylo pozdě. Představení bylo zadané pro nějakou banku a její vedení na začátku večera bilancovalo uplynulý rok – naštěstí! Vysíleni příšernou cestou, ředitel i dramaturg okamžitě po začátku představení usnuli. Po krátkém „odpočinku“ se však už náramně bavili při úspěšné komedii Testosteron.

Zpátky vše probíhalo mnohem lépe, hlavně s vidinou dobrého vína v útulné vinárně. Byl totiž třetí čtvrtek měsíce listopadu a o půlnoci se otevíraly první láhve nového beaujolais…
PS: Bohužel Testosteron diváci z organizačních důvodů na letošním festivalu neuvidí, ale o slovenské divadlo ochuzeni nebudou – banskobystrický Kubo je také vynikající! Jako rodilá Slovenka Vás ze srdce zvu!

Jana Uherová, foto archiv VČD
Divadelní zpravodaj 2/06

---

Čemu se budeme smát v roce 2006?

Ač se to nezdá, GRAND Festival smíchu 2006 se blíží. Už za tři měsíce se otevřou brány Městského divadla, Hronovické scény i Komorní scény Anežky České dokořán a přivítají diváky, kteří se budou chtít zasmát a pobavit. Od 5. do 12 února se během osmi dnů vystřídá sedm divadel se soutěžními představeními a představí se přibližně dvanáct souborů v nesoutěžní části přehlídky.

A kdo bude soutěžit tentokrát? Poprvé na festivalu přivítáme Národní divadlo v Brně. Dobré komedie jsme tam viděli už v minulých letech, ale většinou byly technicky nepřenosné. Mahenovo divadlo má mnohem větší jeviště než naše divadlo, a jestli ho scénograf využije celé, je pak zcela vyloučeno, aby toto představení někde hostovalo. Moliérova komedie Škola žen je naštěstí komornější, ale vytříbeně zrežírována a skvěle herecky provedená.

Pražské Divadlo v Dlouhé přiveze klasickou Goldoniho komedii Lhář, která se odehrává v současných Benátkách přeplněných turisty z celého světa, ale v čase karnevalů, masek, převleků a záměn.

Plzeňský soubor není třeba zvlášť představovat, jeho inscenace jsou standardně na vysoké úrovni. Tentokrát se představí se situační komedií moderního krále anglického humoru Cooneyho Prachy? Prachy! A pokud byste opět rádi viděli herce Antonína Procházku, budete ho mít.

Městské divadlo Zlín přijede na festival už podruhé. Jejich Figarova svatba aneb Perný den se mimořádně povedla zejména skvělými hereckými výkony a nasazením celého ansámblu, proto věřím, že pobaví i naše publikum.

V tuto chvíli už také mohu prozradit, že pardubický soubor bude soutěžit s anglickou komedií Úžasná svatba, kterou momentálně zkouší režisér Zdeněk Dušek. Zatím jsme ještě neviděli všechny komedie, které nám divadla usilující o účast v soutěži nabízejí, ale v brzké době se budeme muset rozhodnout mezi inscenacemi z Opavy, Mostu, Českých Budějovic a Hradce Králové. Definitivní podobu dramaturgického plánu budeme vědět na konci listopadu.

Vybírat představení do nesoutěžní sekce je velmi zábavné, ale často musíme čelit přesile v podobě mnoha nabídek. Vybrat si je někdy opravdu těžké. Usilujeme o některé tituly či osobnosti a zdá se, že uspějeme. Můžeme vám přislíbit Jiřího Lábuse a Petra Čtvrtníčka v komedii Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? aneb Tak mi to teda vyndej. Po mnoha letech usilovných domluv snad najdeme společný termín pro příbramského Hrdého Budžese s excelující Bárou Hrzánovou. Veselé skoky nás už jednou pobavily, určitě tomu nebude jinak v připravované komedii Ve stanici nelze. Ester Kočičková se divákům minulý rok natolik líbila, že budeme rádi, když příjme pozvání znovu, a to s monodramatem Vyučování Dony Margaridy.

Nezapomínáme ani na příslib účasti zahraničních souborů, jednáme s Divadlem Andreja Bagara v Nitře a znovu usilujeme o Modelky bratislavského divadla GUnaGU, které minulý rok nemohly přijet pro nemoc v souboru. Rádi bychom přivítali i Jardu Duška a jeho Vizitu. Možností je spousta, tentokrát je opravdu převis nabídky.

Tento podzim je k nám a našim výjezdům za divadlem opravdu vlídný. Krásné teplé počasí nám neklade překážky v podobě mokré vozovky, mlhy a plískanic. Máme dobrý pocit z mnoha divadel, kde se dělají pěkné komedie, které naplní divadelní domy do posledního místa. Spokojení diváci se výborně baví a nadšeně tleskají. A já věřím, že úplně stejně spokojeni budete i vy, jestli navštívíte naše divadlo na začátku února a zpříjemníte si zimu s námi a GRAND Festivalem smíchu 2006.

Jana Uherová, foto archiv VČD
Divadelní zpravodaj 12/05