Howard Barker – VÍTĚZSTVÍ

Předávací porada: 1. 2. 2007 v 8.00 hod. scéna
                                           v 9.30 hod. kostýmy
Zahajovací zkouška: 14. 2. 2007 ve 12.30 hod.
Technická zkouška: 19. 3. 2007
Premiéry: 31. 3. a 1. 4. 2007
Derniéra 9. 4. 2008

Moderní Macbeth nebo Hamlet!

Toto drama je napsané tak dobře, že připomíná nejlepší Shakespearovy hry. Jedná se o historickou hru z období, kdy u nás probíhala Třicetiletá válka. Ale autor historického pozadí využívá k obrazu, který se dotýká i naší současnosti. Po porážce revoluce se na trůn vrací král a mstí se těm, kteří sesadili a popravili jeho otce, Charlese I. V té době se věřilo, že králové jsou dosazováni shůry, a tohle je první poprava krále v historii. Očekává se boží trest. Ale trest nepřichází. Zdá se, že nic neplatí a v máloco se dá věřit. Jestli vůbec v něco. To je právě předmětem autorova zkoumání a tady můžeme hledat souvislosti s dnešní dobou. V co se dá ještě věřit? Co odolá náporu hlouposti, surovosti a lží?
Proto nechává Barker hlavní hrdinku putovat vypleněnou zemí, aby pohřbila tělo manžela přibitého na bránu. Aby ji mohl nechat nad tím vším zvítězit poté, co poztrácí snad všechny ideály. Jen tak může nalézt nové. Nutno říci, že k vykreslení barbarství pozdně středověké Anglie použil autor hodně silných prostředků. Jak slovních, tak dějových. Ale nelibuje si v nich. Naopak. Hru pojmenovává „Vítězství“ a obdařuje ji silnou katarzí, takže člověk po jejím zhlédnutí má chuť se dál prát se starostmi, které mu život přináší.

Překlad: Martin a Helena Fahrnerovi
Scéna a kostýmy: Pavol Andraško
Hudba: Róbert Mankovecký
Dramaturgie: Martin Fahrner

Režie: Marián Pecko j. h.

OSOBY A OBSAZENÍ:
  BRADSHAWOVÁ, vdova po rebelovi ... Romana Chvalová
  SCROPE, sekretář ... Milan Němec
  CHARLES STUART, král ... Josef Vrána
  NODD, jeho přítel ... Martin Chamer
  DEVONSHIROVÁ, jeho milenka ... Kristina Jelínková
  BALL, kavalier ... Martin Mejzlík
  McCONOCHIE, syn Bradshawové ... Jan Konečný j.h.
  CROPPER, dcera Bradshawové ... Martina Sikorová
  CLEGG, dvorní básník ... Zdeněk Rumpík
  BILLY HAMBRO, bankéř ... Petr Dohnal
  LOKAJ, sloužící Devonshirové ... Alexandr Postler
  MILTON, génius ... Radek Žák
  FEAK, republikán ... David Polách j. h.
  PYLE, republikánka ... Lída Vlášková
  EDGBASTON, kazatel radikálů ... Radek Žák
  CLEVELANDOVÁ, majitelka půdy ... Dagmar Novotná
  BRIGHTONOVÁ, majitelka půdy ... Jindra Janoušková
  SOMERSETOVÁ, majitelka půdy ... Petra Janečková
  HAMPSHIRE, majitel půdy ... Vladimír Chmelař j. h.
  SOUTHWARK, majitel půdy ... Jan Vocásek j.h.
  ŽEBRÁCI

Inspice: Zuzana Šebková
Nápověda: Jana Voldánová

Vítězství s Mariánem Peckem

Mariáne, je právě po zkoušce, tak se zeptám takhle: je Vítězství těžká hra?

Ta otázka má dva momenty. Jednak jestli je ta hra těžká na „urobenie“, jestli je těžké ji nazkoušet. Myslím, že pokud něco děláme rádi, tak by to nemělo být tak těžké. Já jsem si tuhle hru a tohle zaměstnání dobrovolně vybral, tak je to pro mne radost, protože je štěstí, smět dělat to, co nás baví. Z tohoto úhlu pohledu se nedá mluvit o nějaké tíze.

Na druhou stranu: udělat z kteréhokoli na papíře napsaného textu na jevišti něco smysluplného je umění a je to těžké. Nicméně nechodím ze zkoušek Vítězství nějak strhaný, nemám pocit vyčerpanosti, naopak nějak rychle mi to utíká, za chvíli už zase bude premiéra a já pojedu pryč.

A pak chci k tomu ještě říci, že když my děláme co nejpoctivěji v dobré víře sedm týdnů svoji práci, tak musíme doufat, že diváci nebudou odcházet s pocitem, že bylo těžké se na ni dvě hodiny dívat. To by bylo zlé.

Já nezlehčuji ani tu funkci divadla, která se snaží diváky potěšit, projasnit mu večer, ale mám rád i divadlo, které chce položit nějaké otázky, aktivizovat mozkové buňky diváka. Ale těžké by mu to stejně nemělo připadat. Je to moudrý text, máme naději, že když v něm vidíme smysl my, bude ho v něm vidět i divák. Je nejen moudrý, je také místy dost vtipný. Je v něm řada velmi moudrých rozhodnutí, která stojí za to vidět. Spousta zajímavých postav a osudů. Prostě by to mělo být dobré divadlo a pak by nemělo být pro diváka těžké.

V souvislosti s Vojnarkou se mluvilo o tom, že Jiráskova hra není úplně typický text pro naše divadlo. Ačkoli já s tím názorem nesouhlasím, použiji ho a zeptám se: a co teprve Vítězství? A je-li Vítězství atypické, tak čím?

Není takové atypické. Má například katarzi. To je typický divadelní postup. Jestli se Vaše otázka týká možná trochu zvýšené míry agresivity některých postav, tak to je potřeba brát jako divadelní obraz, jako metaforu, jako jazyk autora. Ne jako stanovisko divadla nebo herců. A takové postavy jsou i v Hamletovi nebo Macbethovi.
Po celém světě, u vás, u nás na Slovensku nebo třeba v Polsku se docela normálně hrají daleko agresivnější texty. Já mám dojem, že pardubický divák důvěřuje svému divadlu a že i tentokrát mu bude důvěřovat. To znamená, že mu bude důvěřovat, že nasadil tuhle hru jako všechny ostatní s nějakým dobrým záměrem, že na něj i při výběru téhle hry myslel. A mohu za sebe říci, že já jsem na něj v tomhle případě myslel snad ještě víc než kdy jindy. Snad nám tedy bude důvěřovat, že tím chceme něco konkrétního říci. Nechci tady říkat co, protože si právě myslím, že zdejší divák je kultivovaný a že si na to přijde sám.

MaF, Divadelní zpravodaj 04/2007
foto archiv VČD