Eurípidés / TRÓJANKY

Předávací porada scény: 18. října 2011
Zahajovací zkouška:19. října 2011
Technická zkouška: 28. listopadu 2011
Premiéry: 10. a 11. prosince 2011 v Městském divadle

3. premiéra 102. sezóny (2011/12)

Antická tragédie o osudu trójských žen!
Jak mají dál žít?

Trójská válka, krvavá bitva hrdinů, právě skončila! Muži si to vyřídili mezi sebou. Řekové zvítězili! Trójané byli pobiti. Jejich ženy přišly o své muže, děti o své otce. Co s nimi teď bude? Jak mají nyní žít bez svých ochránců? Vdovy z královského rodu jako Hekabé nebo Andromaché, mladá Kasandra i vdovy po obyčejných vojácích zůstaly naživu, aby byly vláčeny do otroctví jako ty nejbídnější. Jejich osud je v rukou uchvatitelských Řeků, nikoli v rukou jich samotných. Jak mají najít sílu k dalšímu bytí v této extrémní životní situaci? A co vůbec měly společného s touto válkou, že musejí nést její následky? Trójanky se i na úplném dně dokáží vzepřít a s útrpností nést břímě svého tragického osudu dál! Znovuobjevte a prožijte jejich velké drama spolu s námi v inscenaci plné emocí, exprese, básnického jazyka a jevištní obraznosti!
 

Euripides
Vatican Museum

Překlad: Jaroslav Král
Inscenační úprava: Zdeněk Janál a Pavel Ondruch
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Scéna a kostýmy: Zuzana Mazáčová j. h.
Hudba: Pavel Trojan Jr. j. h.
Choreografie: Patricie Poráková j. h.
Hudební nastudování a korepeice: Pavel Trojan Jr. j. h.
      a Tomáš Vespalec j. h.
Dirigent: Pavel Trojan Jr. j. h. / Tomáš Vespalec j. h.

Režie: Pavel Ondruch j. h.

Osoby a obsazení:
    HEKABÉ, královna matka ... Zdena Bittlová
    ANDROMACHÉ, její snacha, vdova po Hektorovi ...
             Jindra Janoušková
    HELENA, manželka krále Meneláa ... Romana Chvalová
    KASSANDRA, dcera Hekaby ... Petra Tenorová
    MENELÁOS, král Sparty ... Martin Mejzlík
    TALTHYBIOS, herold Agamemnona ... Václav Dušek
    PALLAS ATHÉNA, bohyně ... Kristina Jelínková
    POSEIDÓN, bůh ... Pavel Trojan j. h.
    SLUŽEBNÁ HEKABY ... Ludmila Mecerodová
    NÁČELNICE I. POLOSBORU ... Lída Vlášková
    NÁČELNICE II. POLOSBORU ... Dagmar Novotná
    ASTYANAX, syn Andromaché ... Václav Němec j. h. * /
             Alex Kuchar j. h. * / Jakub Koreček j. h. *
    SBOR ZAJATÝCH TRÓJSKÝCH ŽEN ... Helena Malehová j. h.,
             Zuzana Šebková j. h., Stanislava Lavrovič j. h.,
             Hana Kubinová j. h., Monika Němcová j. h.,
             Eliška Dohnalová j. h. **, Lucie Šmejkalová j. h. **,
             Jiřina Vlková j. h. **, Pavlína Macounová j. h., Markéta
             Špicová j. h. a Barbora Šánová j. h. *
   * dětská role
   ** studentky Vyšší odborné školy herecké, Praha

Taneční duo: Monika Němcová, Hana Kubinová
Pěvecké trio: Dagmar Novotná, Stanislava Lavrovič, Eliška Dohnalová
Sólový zpěv: Kristina Jelínková

Komorní orchestr (studenti Konzervatoře Pardubice):
   Piano – Barbora Čopáková
   Violoncello – Vilma Bartošová
   Flétna – Magdalena Josífková
   Klarinet – Lukáš Kyncl
   Trubka – Jaroslav Pultar
   Lesní roh – Tomáš Bříza
   Bicí – Daniel Vítek

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Naďa Krůlová

---

Eurípidovy Trójanky
aneb Antické drama jako nedílná součást divadelního repertoáru

Ve Východočeském divadle se budete moci opět po delším čase setkat s antickou tragédií. Uvádění antických her není tolik časté, což souvisí například s jejich náročností uměleckou i provozní, ale zároveň je pro každé divadlo a každého diváka nesmírně důležité, neboť antika patří a vždy bude patřit k vrcholům umělecké tvorby, k tomu základnímu, z čeho všichni tvůrci čerpají a bez čehož se evropská kultura neobejde, bez čeho by nebyla. Každá premiéra antického dramatu je tedy svým způsobem záležitostí exkluzivní a hodnou pozornosti. Prostřednictvím antického dramatu se totiž můžeme dostat až k samotným kořenům lidského bytí, k mýtům, a tedy k pravdě, zjistit mnoho třeba dosud neznámého o nás samotných a také se pokusit očistit od všeho negativního, co nás právě v našich životech postihuje. Pro inscenátory je pak vždy radost, byť i velmi náročná práce, se s takovými texty potkat.

Proto pro vás připravujeme a od 10. prosince 2011 budeme uvádět Eurípidovu tragédii TRÓJANKY, která je co do své struktury mimořádná i v kontextu antického dramatu. Hlavními hrdinkami jsou zde všechny trójské ženy, tedy sbor po válce zajatých Trójanek v čele s královnou Hekabé (Zdena Bittlová), její snachou Andromaché (Jindra Janoušková), dcerou Kassandrou (Petra Tenorová) a náčelnicemi sboru (Dagmar Novotná, Ludmila Mecerodová a Lída Vlášková). Proti nim stojí nenáviděná krásná Helena (Romana Chvalová) a Řekové zastoupení heroldem Talthybiem (Václav Dušek) a králem Meneláem (Martin Mejzlík).

Sbor jsme sestavili tak, aby nám umožnil nejen důkladnou práci s mluvním projevem a melodramem, ale také pěvecká a taneční sóla. Účinkuje v něm Helena Malehová, kterou jste u nás mohli vidět v inscenaci Její pastorkyně a která dříve byla dlouholetou členkou kolínského divadla, Stanislava Lavrovič, Monika Němcová, Zuzana Šebková či Hana Kubinová, které s pardubickým divadlem spolupracují pravidelně, dále studentky Vyšší odborné školy herecké Eliška Dohnalová, Lucie Šmejkalová a Jiřina Vlková, mladé adeptky herectví Pavlína Macounová a Markéta Špicová a studentka operního zpěvu Helena Kalambová.

Tato tragédie oslovuje nejen tragickým osudem postav, ale též výrazně básnickým slovem a svou múzičností, která nás vedla například k původní scénické hudbě Pavla Trojana Jr. a k využití živého komorního orchestru složeného ze studentů pardubické konzervatoře.

Z výše jmenovaného je rovněž patrné, že Východočeské divadlo vykročilo výrazně vstříc spolupráci s mladými umělci s cílem vytvořit inscenaci klasické hry viděné mladým a živým pohledem.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 12/2011

---

Blíže se s Trójankami můžete seznámit v následujících rozhovorech se ZDENOU BITTLOVOU, představitelkou Hekaby, a PAVLEM ONDRUCHEM, režisérem inscenace.

Před rolí Hekabé mám nesmírnou pokoru a respekt!

Zdena Bittlová jako Elektra v Orestei, režie J. Vostrý, premiéra 16. 3. 1985, foto J. Ptáček

Paní Bittlová, na jevišti Východočeského divadla jste za více než 40 sezón ztvárnila bezpočet rolí, mezi nimi mnoho rolí hlavních a významných, ve stěžejních dramatech i komediích. Jaké divadlo vás z pozice herečky nejvíce baví?
Na to je jediná odpověď: Dobré! Velký krásný příběh, lidi z masa a kostí, zkrátka když je co hrát! Vím, že to není moc originální, ale je to tak.

Znamená to, že tedy nepreferujete žánry nebo typy rolí?
Ani ne, i když v komediích o velký příběh ani tak nejde, ale zase je to takové „odlehčení“. Mám samozřejmě na mysli dobré komedie! Ale vážný repertoár je mi přece jen bližší.

Právě připravujeme inscenaci antické Eurípidovy tragédie Trójanky. Jaký máte vztah právě k antice?
Setkala jsem se s ní čtyřikrát a vždycky jsem to brala jako výzvu. To jsou právě ty velké příběhy, které mě fascinují.

Čtyřikrát je poměrně hodně. To už vypadá, jako by vám bylo antické drama souzeno…
Nevím, jestli souzeno, prostě jsem měla to štěstí, že jsem si mohla vyzkoušet něco, co na našich jevištích není tak obvyklé.

Zdena Bittlová jako Medea v Medei, foto J. Adamec
režie M. Tarant, premiéra 7. 12. 2002

Abychom tyto role přiblížili i čtenářům, kteří vás v těchto inscenacích neviděli, můžete je stručně připomenout?
Nejprve to byla Elektra v Orestei, kterou v roce 1985 režíroval Jaroslav Vostrý, poté Jokasta v Sofoklově Oidipovi režiséra Františka Laurina (1992), Medea v melodramu Jiřího Antonína Bendy v režii Michaela Taranta (2002) a teď Hekabé v Trójankách.

Hekabé je nesmírně náročná role, například už tím, že tato postava je na scéně od začátku hry až do konce. Patří k vrcholům dramatické tvorby pro velmi zkušenou herečku. Čím je výjimečná pro vás?
Právě tímhle vším a pak také množstvím barev, poloh, zvratů a v neposlední řadě množstvím těžkého, ale krásného textu.

Učí se vám ta kvanta veršů dobře?
Když jsem dostala text, vyděsila jsem se, ale nakonec to šlo docela dobře.

Vyděsila jste se, ale už na zahajovací zkoušku jste přišla připravená, s textem dobře seznámená. Je to pro vás standardní praxe, nebo za to může ta fascinace, o které jste mluvila?
Asi to druhé, protože tento text je skutečně tak výjimečný, že nešlo přijít absolutně nepřipravená! Je přede mnou velmi náročný úkol. I když mi to možná nebudete věřit, já mám před touto rolí nesmírnou pokoru a respekt!

Výjimečný je podle vás text Trójanek formou, nebo spíše obsahem?
Obojím!

Osud Trójanek je tragický, po válce mají být odvedeny do otroctví, Hekabé stíhá jedna hrozná zpráva za druhou. Jak se s těmito událostmi může žena vyrovnat? A jak vnímáte postoj samotné Hekabé v této těžké životní situaci?
Musí být silná osobnost, přes všechno zoufalství a nářky tam velice silně cítím vzdor a odhodlání nevzdat se. Je to královna!

Zdena Bittlová jako Jokasta v Oidipovi, foto K. Meister
režie F. Laurin, premiéra 11. 4. 1992

Tedy je jakožto královna vyvýšena nad ostatní i množstvím své síly?
Tak teď jste mě zaskočil. Jakou sílu máte na mysli? Vnitřní síla nesouvisí s tím, že je královna. Možná, že právě díky ní se stala královnou, ale rozhodně má té síly víc než ostatní.

Měl jsem na mysli, jestli její osobní vnitřní síla může mít souvislost s jejím původem a postavením. Na bedrech mocných přece spočívá často osud celé společnosti. Ale asi opravdu těžko říct, co je důsledek čeho…
No právě. Ale přece jen si pořád myslím, že když někdo získá určité postavení, nezíská tyto vlastnosti, že je to právě naopak.

Které ze situací, do kterých se Hekabé dostává, nebo ze zvěstí, které k ní přicházejí, vám osobně připadají nejtragičtější?
Jednoznačně vražda vnoučka, ta bezmoc, to zoufalství a zároveň pohrdání jeho vrahy. To je podle mě nejsilnější moment.

Hrála jste v melodramu Medea (a dokonce jste za tuto roli získala širší nominaci na Cenu Thálie), kde je text úzce svázaný s hudbou. Naše Trójanky mají také melodramatické prvky, původní hudbu Pavla Trojana Jr. Hraní ve spojení s hudbou je poněkud specifické, někdo se cítí být hudbou omezen, někdo dobře veden – vám osobně vyhovuje?
Jak kdy, v Medei došlo k tomu, že se pan dirigent přizpůsobil do jisté míry mně, což bylo fajn. Já jsem totiž někdy trochu neřízená střela!

---

Antiku a antické hry považuji za základ svého divadelního myšlení

Pavle, inklinuješ obecně k velkému divadlu, k velké činohře. Co tě na tomto způsobu divadla nejvíce zajímá?
Výrazné herecké gesto, básnické slovo a téma, které jde hluboko k našemu kolektivnímu nevědomí. Jsou mi obecně protivné tendence divadla všechno zcivilňovat, „zobyčejňovat“ a v divadle prezentovat televizní a kuchyňskou poetiku. Velká činohra nabízí to, co může nabídnout pouze a jen divadlo – specifický stylizovaný svět, který v sobě obsáhne v jednom celistvém znaku všechno, celý problém.

Pavel Ondruch, režisér inscenace Trójanky, foto archiv VČD

Vím, že máš rád patos v tom nejlepším slova smyslu. Přece jen je to ale křehká a náročná věc, není snadné, aby patos nevyšel jen „dutě“ a bez obsahu. Nebojíš se ho někdy?
Ať režíruji jakoukoli hru, mám vždycky nějaké obavy vyplývající z žánru, ale to patří k věci. Zároveň je tento strach hybným motorem a výstražným signálem tvůrčího procesu. Dutého patosu se bojím, ale ne tak moc, jak bych asi měl – věřím v moc verše a dramatika, jehož médiem se spolu s hercem stávám. Tragédie počítající s velkým patetickým gestem mě, pokud je dobrá, strhává – například jako Trójanky – a v takovém okouzlení si člověk ani nedokáže představit, že by to mohlo minout srdce a duši mluvčího a de facto i diváka. Proto hlavní nebezpečí nevidím ani v křehkosti patosu jako spíš v technické náročnosti formy sochající obsah do sdělné scénické podoby.

Jaký máš vztah k antice, k antickým hrám? Už ses s ní jako režisér někdy setkal, nebo jsou Trójanky v tomto směru první zkušeností?
Antiku a antické hry považuji za základ svého divadelního myšlení a hlavní stavební kámen mého uměleckého směřování. U antických her stejně jako u antické mytologie a literatury jsem začínal a skrze ně začal vnímat kulturu jako takovou. Pamatuji si dokonce, že jsem coby pubescent psal hry v hexametrech na antická témata… V praxi na jevišti jsem se doposud setkal především s moderními adaptacemi antických dramat. Samotné antické hry jsem si režíroval spíš do šuplíku – čekaje, kdy někdo ten šuplík se zájmem otevře. Stalo se tak, k mé velké radosti, právě zde v Pardubicích.

Trójanky tě přitahovaly už jako studenta DAMU, nakonec se ti poštěstilo je inscenovat. Čím tě před lety tato hra zaujala a jak se vyvíjel tvůj vztah k ní?
Nejdřív mě uhranula ona mozaika ženských osudů. Bylo zřejmé, že v této hře jde více než o příběh samotný o expresi jako takovou. Sama emoce a její podoba zde vlastně nese příběh. Na Trójankách jsem tak zkoumal možné podoby exprese na divadle, jejíž tvar a možnosti mě vždycky zajímaly. Od jednotlivých osudů hrdinek-královen jsem přešel k nadšení z chóru a jeho klíčové roli v této tragédii. K tomu se přidružilo okouzlení nad jazykem a strukturou, čistotou a krystaličností. V současné době jsem dozrál k naprostému obdivu geniální kombinace ryzí krásy a hluboké tragiky.

Zásadní téma Trójanek je tedy pro tebe jaké? Popřípadě je pro tebe důležitější téma hry, nebo forma, kterou inscenátorovi nabízí?
Téma hry a forma jsou naprosto neoddělitelné a v souvislosti s Trójankami mi tím víc dochází, jak je toto rozdělení umělé. Sama forma je zde tématem a naopak. Verbální projev a struktura hry je vlastně princip očištění od všeho zlého – forma je způsob, jak se vyrovnat s obsahem – verš je způsob, jak se vyrovnat s utrpením. Téma vyrovnání se s tragickým, řekněme nespravedlivým osudem, který přichází bez našeho přičinění, bez viny a my jsme nuceni se k takovému slepému osudu postavit, je právě to zásadní, co vedle tématu války a násilí Trójanky přinášejí. Sledujeme proces přijetí osudu, ať je jakýkoli, a toto „přijetí“ nás snad až rituálně přivádí ke katarzi a snad i ke zdokonalení.

Pavel Ondruch
foto archiv Jihočeského divadla

Pracovali jsme spolu například na inscenaci Markéty Lazarové – Markéta, dcera Lazarova či Sulamit Julia Zeyera. Dají se tyto texty a inscenace, postavené z velké části na básnickém slově, které (zjednodušeně řečeno) vytváří obraz a emoci, srovnat s Trójankami? Neboť pro naši inscenaci jsme vybrali právě překlad Jaroslava Krále, který je z dostupných překladů nejbásnivější a je předpokladem pro velké divadlo.
V konečném důsledku se ve všech případech jedná o jakousi činoherní operu, neboť múzický text všech těchto básníků měl velké hudebně-zvukové kvality, které už samy o sobě definovaly režijní koncepci. Básnické slovo se stalo hlavním prostředkem k popsání skutečnosti a scénování emoce.

Další oblast, která tě na divadle zajímá, by se dala nazvat jednoduše: žena ve své úplnosti, a nejen její postavení ve společnosti. Je to tvoje celoživotní záliba vnikat do tajů ženství?
To není ani tak záliba jako spíš nezbytnost, puzení. A ani ne vnikání do tajů jako spíš zkoumání, popisování skutečností, které se zdají být taji.

Režíroval jsi v poslední době na několika nejen oblastních scénách. Co všechno jsi od absolvování DAMU „stihnul“ a která práce tě nejvíce těšila?
Těšilo mě to všude a pokaždé samozřejmě trochu jinak. Nejsem schopen a ani nechci vyvyšovat nějakou svou práci nad jinou. Za vše, co jsem absolvoval – ať už v Praze (Čapkova Bílá nemoc pro Divadlo Rity Jasinské a vlastní dramatizace románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce v Divadle Na Prádle), v Městském divadle v Mostě (Tenor na roztrhání Kena Ludwiga a Bavič Joea Penhalla), v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami (Misery podle Stephena Kinga) či v Těšínském divadle Český Těšín (Náhodná smrt anarchisty Daria Fo) – jsem vděčný a kupodivu k mé radosti jsem ke každému divadlu, v němž jsem pracoval, jistým způsobem přirostl a nedám na něj dopustit.

Měl jsi v těchto oblastních divadlech vliv na výběr textů, které budeš režírovat?
Většinou ano, pokud tedy zrovna nešlo o záskok.

Přistupuješ jinak k práci na tebou vybraných titulech, tobě blízkých, a titulech, které ti byly zadány?
Spíše ne. Tituly, které mi byly zadány, ještě dřív, než začnu zkoušet, nějak přirozeně, sám od sebe přijmu za své a začínám je pak režírovat se stejným nadšením, jako když režíruju svou vysněnou věc. Myslím, že to je otázka režijní duševní hygieny – nemohu přece trávit čas něčím, čemu nejsem schopen věnovat veškerý svůj zájem. Je pravda, že u některých titulů cesta k jejich „přijetí“ byla trnitější, ale co třeba chybělo hře, nechybělo hercům. Nakonec se důležitější než titul vždy ukáže soubor, se kterým ho mám připravovat.

Budeš dále hostovat po celé republice – co tě všechno čeká? A jaký je tvůj umělecký cíl do budoucna?
Doma se teď cítím v Divadle Na Prádle v Praze, kde jsem připravil již dvě inscenace a budu připravovat další. Užívám si tam tvůrčí volnosti a splněných divadelních přání – jako je Větrná hůrka nebo Kříž u potoka. Vedle toho mě čekají divadla a města, která sice už znám, ale tím víc se na ně těším, protože v každém onom městě jsem si již vytvořil svůj prostor, část domova. Můj cíl v každém z nich je zrežírovat inscenaci, která bude maximální možnou měrou vycházet z potenciálu souboru a atmosféry města. Čím dál víc se odkláním od režijního egoismu a snažím se v každém místě nasát to, co je mu vlastní, a z této perspektivy vybrat a zrežírovat hru divadlu přímo na tělo. Ale i když miluji tyhle štace a dobrodružství hostování, celou svou bytostí už od školy tíhnu ke stálému angažmá. Nesmírně mě totiž zajímá a naplňuje, mimo jiné, práce s hercem v delším časovém horizontu a vůbec koncepční práce se souborem jako tvůrčí skupinou.

Pavle a paní Bittlová, děkuji vám za rozhovor a ZLOMTE VAZ!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 12/2011

---

Předávací porada scény Trójanek

V úterý 18. října 2011 se ve výrobních dílnách divadla konala předávací porada scény do inscenace Trójanky, kterou navrhla scénografka Zuzana Mazáčová.

foto Radek Smetana
 

Scénografka Zuzana Mazáčová

Režisér Pavel Ondruch

Maketa scény od Zuzany Mazáčové