Lenka Lagronová / TANEČNÍK

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky – Malé inscenace na Malé scéně.

Zahajovací zkouška: čtvrtek 15. března 2012 na Malé scéně ve dvoře
Dílčí zkoušky: pátek 16. a 17. března 2012 na Malé scéně ve dvoře
Technická zkouška: pondělí 19. března 2012, 10 hodin
Generální zkouška: pondělí 19. března 2012, 14 hodin
Premiéra: v pondělí 19. března 2012 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

První světové uvedení hry.

Odhalování nejintimnějších tajemství. Marie a Jan. Setkání s fascinujícím světem nejodvážnější české dramatičky současnosti.

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Radek Žák j. h.
Výprava: Vladimír Cmelař j. h.

Obsazení:
   Marie – Kristina Jelínková
   Jan – Miloslav Tichý

Inspice: Jiří Vojíř

---

TANEČNÍK Lenky Lagronové premiérově na Malé scéně ve dvoře

Radek Žák, foto archiv VČD

V dalším díle z cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně poprvé uvedeme i českou hru, která do našeho cyklu neodmyslitelně patří. Rádi bychom také ukázali možné podoby současného českého dramatu právě v kontextu dramatiky světové. Náš zájem připadl na dílo významné české autorky Lenky Lagronové. S touto dramatičkou jste se zatím v našem divadle neměli možnost potkat, proto bychom tomuto setkání rádi dali příležitost, zatím alespoň formou scénického čtení.

Lenka Lagronová patří k nejzajímavějším českým tvůrcům píšícím ryze pro divadlo. Již za svých studií dramaturgie na pražské DAMU koncem osmdesátých let začala psát s důvěrou profesora Jaroslava Vostrého (mimo jiné někdejšího režiséra a dramaturga Východočeského divadla). Profesi dramaturgyně se věnovala jen krátce v Divadle Na zábradlí a dále se věnovala především práci dramatičky. Odstěhovala se z Prahy a neúčastnila se příliš veřejného života. Za své hry obdržela řadu ocenění, její Terezka získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku (Divadlo Komedie, 1997). Z dalších úspěšných her, přeložených i do cizích jazyků, připomeňme například Antilopu, Miriam, Vstaň, prosím tě, Království nebo Etty Hillesum.

V našem cyklu obvykle spolupracujeme s mladými režiséry, které dosud třeba málo známe. Tentokrát jsme se rozhodli dát možnost členovi našeho hereckého souboru RADKU ŽÁKOVI, jehož inscenace dvou pohádek (Honzovy buchty a Hvězda) jste měli možnost v uplynulých letech v našem divadle vidět. Chceme tak mimo jiné rozvíjet tvůrčí potenciál členů Východočeského divadla.

LENKA LAGRONOVÁ
foto Hana Smejkalová
slovnikceskeliterury.cz

Radek Žák byl nejprve velmi zaujat hrou Lenky Lagronové Pláč. Já zase inscenací této hry v Divadle Kolowrat (komorní scéně Národního divadla) v režii Jana Kačera. V té době vyšly dvě nové autorčiny hry v divadelním časopise Svět a divadlo – Konec a Z prachu hvězd, kterážto hra se postupně stala naším favoritem pro scénické čtení. Promýšleli jsme náš projekt, ale nakonec jsme se dozvěděli pro nás nemilou zprávu, že tuto hru si zarezervovalo Národní divadlo pro světovou premiéru, navíc s autorkou spolupracuje na úpravách hry, a tedy scénické čtení u nás možné není. Ale na druhou stranu jsme rádi, že Národní divadlo se této hry chopilo, neb je to hra vskutku mimořádná. Ale opouštět Lenku Lagronovou se nám v žádném případě nechtělo. Pročetli jsme proto její další hry a naše volba padla právě na Tanečníka. Navíc k našemu překvapení tato hra z roku 1994 dosud nebyla uvedena. Jsem tedy rád, že u nás konečně může poprvé spatřit světlo světa. V režii Radka Žáka a s herci Kristinou Jelínkovou a Miloslavem Tichým.

Radek Žák vám v následujícím rozhovoru přiblíží nejen vztah k režii a ke hrám Lenky Lagronové…

se ve svém domovském divadle, kde jsi v angažmá jako herec, představíš opět jako režisér. Těšíš se na režijní práci?
Ta práce už vlastně probíhá, vždyť hru připravujeme, ale až se přidají herci a třeba i leccos zpochybní, tak na to se samozřejmě těším.

Jaké jsou tvé dosavadní režijní zkušenosti? Jak vzpomínáš na pohádky Honzovy buchty a Hvězda, které jsi v Pardubicích režíroval?
Když vzpomenu Honzovy buchty, vybaví se mi pohádková scéna Petra Zemana. Když se otevřela opona, tak děti vydechly: „Jééé!“ Takže je to vždycky vzpomínka na Petra, který už není mezi námi. Hvězda? To jsou především dvě Hvězdy, které se alternovaly, Lucie Štěpánková a Monika, dnes Němcová. Mimo Pardubice jsem pak režíroval Náhlé neštěstí od Daniely Fischerové, které se hrálo v Karlových Varech a v pražském Rubínu.

Vystudoval jsi hereckou konzervatoř, ale také divadelní vědu na FF UK. Co tě k tomuto dalšímu studiu přimělo? Chtěl jsi vyměnit hereckou profesi za jinou?
Nedávno jsem odpovídal, že jsem chtěl víc poznat druhý divadelní břeh oproti hereckému – tedy divadelní teorii, ale to je jen část pravdy. Když jsem studia začínal, tak jsem byl na volné noze a školní povinnosti mě měly ochránit před přirozenou tendencí k lelkování. Hraní ale mělo přednost, vždyť jsem studoval maximální možnou dobu…

Radek Žák, foto archiv VČD

Chtěl bys své režijní ambice dále rozvíjet, nebo to bereš jen jako zpestření pro práci herce?
Rozvíjet, rozvíjet!

Jak tě jako režiséra vnímají kolegové? Nevadí jim, že s nimi stojíš jako herec na jevišti a jindy je máš jako režisér řídit?
Především nejsem režisér, to budu moct o sobě tvrdit, až budu mít za sebou alespoň deset premiér a ani poté možná ne… Otázka je, jestli už jsem herec. Snad ano. Zatím mne tedy kolegové jako režiséra ani vnímat nemohou. To poznám, až si mě začnou nadbíhat.

Jaká režijní poetika je ti blízká? Kteří režiséři nebo inscenace tě inspirují?
Nejde mi v první řadě o poetiku, oslovují mne hry. Velká témata, která však z her křiklavě netrčí a ke kterým je třeba se dočíst. V současné době je pro mne špičkou divadelní tvorba končícího souboru v Divadle Komedie, a tedy pánové Pařízek a Jařab. Zážitkem teď pro mne například byla jejich dramatizace povídky Josepha Conrada Srdce temnoty.

Pro naše scénické čtení jsme zvolili hru Lenky Lagronové Tanečník. Původně ses ale zamiloval i do jiných jejích her – především Pláč a Z prachu hvězd. Je něco, co tyto tři hry spojuje?
Lenka Lagronová. Asi jsem se zamiloval do ní.

Co tě na hrách této autorky nejvíce fascinuje a zajímá?
Její hry jsou „hry výpovědi“ podané vzrušujícím divadelním jazykem.

Lenku Lagronovou jsi sám označil jako nejodvážnější českou dramatičku. V čem podle tebe hlavně tkví její odvaha?
V té výpovědi.

Jaká témata jsou pro tebe v Tanečníkovi hlavní a co bys chtěl jako režisér akcentovat?
Nerad bych předem napovídal případnému divákovi. Navíc ta témata také ještě hodně ovlivní herci – Kristina s Mílou.

Myslím si, že Lagronová píše v Tanečníkovi o životech, bolestech a potlačených touhách mnoha lidí – a ačkoli se tato hra vůbec netváří, že by byla realistická, z reality přímo vychází. Setkal ses v životě s lidmi podobnými našim postavám, nebo jsi i sám něco podobného prožíval?
Panečku, to je témat, co? Asi neprožíval, proto mne to také tak zajímá. Myslím si, že tak hlubokého prožitku, jaký je v postavě Marie, není ani muž schopen.

A když ještě nahlédneme do tvého života: nedávno divadlem prošla radostná zvěst, že spolu se svou partnerkou Luckou Štěpánkovou čekáte přírůstek do rodiny. Jak se těšíte?
Moc!

Vyhovuje ti téměř denní dojíždění mezi Pardubicemi a Prahou, kde bydlíš?
Nevadí mi. Většinou…

Nemáš touhu v Praze zakotvit i pracovně?
Touhu ne. Ale samozřejmě bych se pravidelné práci v Praze nebránil.

Mluvili jsme o tvé režii – ale jaký typ rolí tě baví jako herce? A z těch, které máš v současné době na repertoáru?
Mám rád dobře napsané role, pak to nemusí být jen role charakterní. Baví mě, asi jako většinu herců, rozvíjet všestrannost. Tedy zahrát si vedle žlučovitého zlého člověka třeba vtipného bonvivána a nepohrdnu ani senilní stařenou. Ze současného repertoáru mám nejraději role druhých kolegů. Sám teď hraji ponejvíce blbečky, kteří mi často sklouzávají i do rolí, které tak ani původně nebyly zamýšleny.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/1012