Josef Štolba – Emil Artur Longen – Čeněk Šlégl – Jaroslav Marvan
S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI

Předávací porada: 6. ledna 2012
Zahajovací zkouška: úterý 10. ledna 2012
Technická zkouška: pondělí 13. února 2012
Premiéry: 25. a 26. února 2012 od 19.00 hodin v Městském divadle
Derniéra: 22. prosince 2012

Tři komedie v jedné! Tolik nevěry v jednom večeru?!

panoramatické fotografie


videoupoutávka ze hry


audioreklama


zkouška očima sufléra

Pod názvem S cizí dámou v cizím pokoji se skrývají komedie, které mají na mušce nevěru v českých ložnicích. Je zajímavostí, že jejich autoři jsou svázáni s Pardubicemi: Emil Artur Longen se zde v roce 1885 narodil, Čeněk Šlégl sem jezdil pohostinsky hrát, Josef Štolba byl dlouhá léta pardubickým notářem a k slavnostnímu otevření Městského divadla v roce 1909 napsal hru 1744. A Jaroslav Marvan? Kde ten se tady jenom vzal?!

Kostrou naší komediální koláže ze tří veseloherních textů je Mořská panna J. Štolby, která sleduje tři ženaté pány na dovolenkové plavbě lodí, z nichž jeden naletí krásné vychytralé dámě. Unikne to očím jeho věrné ženy?

Dále se na lodi odehrává příběh aktovky E. A. Longena Pokoj za větrem, v níž „sukničkář profesionál“ podstoupí pokoj svému kamarádovi, „nevěrníku amatérovi“. Pokoj má však svou historii, která začne na nového nájemníka nepříjemně padat. Jak se s tím vyrovná?

Ve scénách frašky Č. Šlégla a J. Marvana Jen jednou za měsíc není muž v pokoji jen s cizí dámou, ale i se svou manželkou. Které z nich dá přednost?

Možná si po tomto večeru své zálety rozmyslíte! I když, je to vaše volba…

Divadelní koláž podle komedií:
Josef Štolba: MOŘSKÁ PANNA
Emil Artur Longen: POKOJ ZA VĚTREM
Čeněk Šlégl, Jaroslav Marvan: JEN JEDNOU ZA MĚSÍC

Inscenační úprava: Lumír Olšovský a Zdeněk Janál

Režie: Lumír Olšovský j. h.

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Scéna: Martin Černý j. h.
Kostýmy: Roman Šolc j. h.
Hudba: Daniel Barták
Pohybová spolupráce: Martin Goga j. h.

Osoby a obsazení:
  EMAN DIBLÍNEK ... Jiří Kalužný
  HRDÝ, statkář ... Petr Dohnal
  BOHUŠ NOVÝ ... Ladislav Špiner
  SOJKA, továrník ... Pavel Novotný
  MACHAČ, statkář ... Zdeněk Rumpík
  MELANIE, cizí dáma ... Kristina Jelínková
  TETA KLOTYLDA ... Ludmila Mecerodová
  MAGDA, Bohušova manželka ... Stanislava Lavrovič j. h.
  SKLEPNICE na parníku ... Lída Vlášková
  KORMIDELNÍK ... Petr Borovec j. h.
GIRLS:
  MODISTKA, PANSKÁ 1, manželka Hrdého ... Jindra Janoušková
  KVĚTUŠKA, GIZA, Bohušova milenka, PRADLENA, NYNČA,
       Emanova žena ... Marta Sovová j. h. / Ivana Korolová j. h.
  KVĚTINÁŘKA, PANSKÁ 2, HEDA SVOBODOVÁ ... Petra Tenorová
BOYS:
  ARNOŠT KRÁTKÝ, VELOCIPEDISTA, STRÝC KUDELKA,
        VILÍM ... Josef Vrána
  PÁN V CYLINDRU – NEZNÁMÝ PÁN, VELOCIPEDISTA, DOLEŽAL,
        zástupce pojišťovny, FERDINAND MYSÍK ... Radek Žák

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Naďa Krůlová

---

S cizí dámou v cizím pokoji aneb tři komedie v jedné!

Josef ŠTOLBA
Portrét od Jana Vilímka
repro Wikimedia Commons

Jestliže jsme uvažovali o pojmenování letošní divadelní sezóny Pardubice, co znamenají svět, hledali jsme vše, co se k našemu městu váže a mohli bychom to v našem divadle využít i pro některé inscenace. Tedy jsme se chtěli pokusit tuto vazbu přenést na jeviště a zpřítomnit ji širokému publiku. Již jste mohli vidět inscenaci Utíkej, Váňo, utíkej! aneb Velká divadelní steeplechase, která vás zavedla na pardubické dostihové závodiště, místní klenot známý daleko za hranicemi naší republiky. Inscenace Hugova Zvoníka Matky Boží poukazovala na veřejnou sbírku na schody ke zvonům ve zvonici kostela sv. Bartoloměje. Dále jsme hledali zajímavé a důležité autory pro náš region, jejichž díla bychom mohli uvést. A to jsme na úplném počátku ještě netušili, že by se tak mohlo stát v jednom večeru, v rámci jedné inscenace S CIZÍ DÁMOU V CIZÍM POKOJI.

Autorů majících spojitost s Pardubicemi a jejichž divadelní hry bychom mohli uvádět, či jejichž próza by se dala převést na jeviště, je samozřejmě mnohem více. Za všechny další jmenujme například dílo a osud spisovatelky, dramatičky a jedné z prvních českých žen v politice Boženy Vikové Kunětické, zvláště když Východočeské divadlo hrává také na Kunětické hoře, kde má být uloženo srdce této úctyhodné ženy. Zabývat se touto autorkou je tedy jednou ze zajímavých možností pro příště… Nyní jsme zvolili díla Josefa Štolby, Emila Artura Longena a Čeňka Šlégla. Jeden rodák (Longen), jeden významný občan a veřejný činitel města (Štolba) a jeden „pravidelný návštěvník“ (Šlégl).

Čeňka Šlégla, který se v pardubickém divadle objevoval jako herecký host, jistě znáte z mnoha československých filmů, kde hrál především po boku Vlasty Buriana či Oldřicha Nového (mezi nejznámější patří U snědeného krámu, Škola základ života nebo Kristián). Jako herec byl dlouholetým členem Divadla Vlasty Buriana (1925 – 1944), ale také psal scénáře a režíroval. Jednoaktovku Jen jednou za měsíc, kterou uvádíme, napsal spolu s Jaroslavem Marvanem, svým častým spolupracovníkem na divadelních skečích. Marvan tak z naší původní trojice autorů vytvořil čtveřici… A hodilo by se tedy kupříkladu vyhlásit diváckou soutěž, kdo přijde na nějakou jeho souvislost s Pardubicemi… Jistě nějaké vazby společně najdeme.

E. A. Longen, vlastním jménem Pitterman, se narodil v Pardubicích 29. července 1885. Nejprve započal dráhu malíře, byl spoluzakladatelem skupiny Osma, přitom byl ale učarován také kabaretem a divadlem. Stal se zásadní osobností pražských kabaretů, Červené sedmy či Revoluční scény, jako kabaretiér působil také v zahraničí. Nakonec zakotvil v Divadle Vlasty Buriana, pro které napsal i celovečerní hry, jako je například C. K. polní maršálek. Obliby se ale dodnes těší hlavně velké množství jeho jednoaktovek, krátkých frašek, z nichž jsme vybrali jeho Pokoj za větrem.

Josef Štolba v Pardubicích zanechal velkou stopu, byl významnou místní osobností, pracoval zde jako notář (1890 – 1900). Výrazně se angažoval ve Spolku pro zřízení divadelního domu, v roce 1909 pak napsal ke slavnostnímu otevření Městského divadla v Pardubicích hru 1744. Byl autorem hraným v Prozatímním i Národním divadle. Jeho celovečerní hra Mořská panna byla svého času oblíbeným dílem – uvedeným mimo jiné již i v našem divadle.

K výběru konkrétních titulů těchto autorů nás následně vedl záměr spojit je do jednoho večera. Tedy bylo nutné najít takové kusy, které mají tematickou příbuznost. A jelikož v jejich dílech mají výrazné místo pánské zálety a komediální situace z nich plynoucí, padla volba právě na již zmíněné tituly. Jejich propojením do jedné velké komedie jsme se pokusili o co možná nejcelistvější pohled na možnosti nevěry a důsledky z ní plynoucí. Mořská panna nám poskytla kvalitní hlavní dějovou linii a kostru pro připojení dalších dvou aktovek, abychom mohli vytvořit originální komediální koláž. Na jedné lodi se tedy odehrají celkem tři „záletné příběhy“. Můžete se těšit na uhranutí statkáře Hrdého (Petr Dohnal) cizí dámou, onou Mořskou pannou (Kristina Jelínková), na Emana Diblínka (Jiří Kalužný), který si propůjčil od přítele pokoj v domnění, že opravdu půjde o pokoj za větrem, či na Bohuše (Ladislav Špiner), který má doma v jednom večeru jak svou milenku, tak manželku, se kterou před svou tetou hraje obraz poklidné domácnosti, aby neztratili její finanční přízeň… Toto a mnohé další uvidíte od 25. února v našem divadle!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 2/2012

---

Rozhovor s režisérem Lumírem Olšovským

V následujícím rozhovoru se můžete seznámit s osobností a tvorbou režiséra této inscenace LUMÍRA OLŠOVSKÉHO.

V diváckém povědomí jsi výrazně zapsán jako populární herec, nikoli zatím tolik jako režisér. Tvůj herecký um potvrdila například i Cena Thálie (za roli Cosmo Browna v muzikálu Zpívání v dešti v karlínském divadle). Hodláš se herectví, případně konkrétně muzikálům věnovat i nadále?
Nevím, jak se mi to bude dařit, ale rád bych zvládal obojí. I když mě straší pořekadla o jedné zadnici a dvou židlích. V posledním roce jsem se poměrně rozrežíroval, ale jednu roli v Karlíně ve Vraždě za oponou jsem přesto stihl. Tak nějak si představuju svoji budoucnost.

Co tě přivedlo k režii? Už tě nebavilo být jen hercem? Kdy se u tebe touha po režii a režisérské schopnosti objevily?
Teď jsi to formuloval skoro přesně: už mi nestačilo být jen hercem. Po celou dobu mé divadelní existence jsem vlastně rád koukal režisérům (a velkým režisérům!) pod prsty a tak se ve mně po třicítce vzedmulo tohle nebezpečné rozhodnutí. O „schopnostech“ pojďme mluvit až po několika nesporných úspěších, teď se zatím držme té „touhy po režii“.

Jako herec jsi mimo jiné hrál v Divadle za branou II. Jak vzpomínáš na režiséra Otomara Krejču? Inspiruješ se jeho režijními postupy?
Ano, Krejča! To je právě jeden z těch mistrů režisérů. A z jeho přístupu k divadlu toho v mém režisérském vkusu uvízlo asi nejvíc. A až budeme mít k dispozici několik desítek stránek a čtenáře, kteří by to vydrželi, rozpovídám se o tom víc. Takhle se zmůžu akorát na vyjádření neskonalého obdivu k tomuto mému velkému učiteli. Hned za něj řadím Petra Novotného.

Jak probíhala tvoje studia na DAMU? Studoval jsi déle, než je obvyklé. Bylo to dáno tvou časovou vytížeností v divadlech?
Bohužel ne, to dvouleté prodloužení mají na svědomí hloupé osobní antipatie. Ale pouze se potvrdila staletá pravda – co tě nezabije, to tě posílí. Obecně by se dalo říct, že jsem se věnoval studiu co možná nejpoctivěji a moje vytíženost v divadle tím spíš trochu trpěla. Ale bral jsem to jako nutnou investici, která se určitě vyplatila. Věnovat se škole stálo za to!

Po škole jsi začal režírovat v Divadle Na Fidlovačce. Kudy se tvé režisérské kroky ubíraly dále?
Zároveň mě tehdy oslovila Olga Želenská, takže jsem se v posledních čtyřech letech stal jakýmsi kmenovým režisérem Divadelní společnosti Háta, poslední premiérou zatím byli Světáci. V této sezóně mám za sebou režie Divotvorného hrnce v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Funny Girl v Ústí nad Labem a před sebou ještě Orfea v podsvětí v Košicích a Růži z Argentiny v Plzni. Takže tudy vedou mé kroky.

Žánrově jsi jako režisér věrný hlavně muzikálům a komediím. Lákají tě i jiné žánry, nebo se cítíš jistý hlavně v tom, co skvěle ovládáš v pozici herce?
Troufám si tvrdit, že bych jako herec tu a tam zvládl i leccos vážnějšího, spíš mám jako režisér mnohem lepší pocit, když divákům zvedneme náladu a když zároveň nejde o hloupou legraci na vymytí mozku. Sám mám jako divák rád broadwayský „wow efekt“, takže budu štěstím bez sebe, až některá moje inscenace bude brát dech.

V Pardubicích pracuješ poprvé. Čím tě zaujal místní soubor?
Profesionalitou. Bez debat. Od prvního dne mi pardubičtí ukazují, jak má fungovat divadlo, jak mají herci (a skvělí herci!) zodpovědně pracovat, jak mají klapat technické složky a jak příjemnou atmosféru jsou schopni všichni zúčastnění vytvořit.

Pracujeme spolu na inscenaci S cizí dámou v cizím pokoji, tedy na inscenaci zkombinované ze tří komediálních textů různých autorů. Čím tě tyto texty zaujaly?
Nejprve svým jazykem, starodávným pravopisem, elegantním kroužením ornamentálních souvětí, a zároveň prostou přímočarostí sdělení a téměř naivní srozumitelností zápletky. Postupem zkoušek už mi vyjadřování našich postav nepřipadá tak archaické a jejich emoce už vůbec ne. Zkrátka jsou to texty, které dokážou ožít.

Proč jsi preferoval inscenování těchto textů jako jedné velké komedie, nikoli jen jejich uvedení za sebou, a zasazení jejich příběhů na jednu loď?
Diváci jsou bystří detektivové a jsou uvyklí vnímat několik dějových linií zároveň. Doufám, že je tato forma vyprávění bude bavit víc, než prosté posloupné odehrání tří anekdot. Takhle jsou osoby všech tří her o nevěře „na jedné lodi“ a podobně se jim rozplývá zprvu lákavá vidina nevinného flirtu. Jsou unášeni proudem, neřídí své osudy, jak by jim bylo libo.

Hlavním tématem jsou pánské zálety. Popsány jsou tak, jak si komedie žádá. Ale přece jen je to i životně závažné téma. Jak na takové zálety pohlížíš ty osobně?
Přál bych si, aby to diváci pochopili z pointy našeho představení.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 2/2012

---

Fotografie z předávací porady scény a kostýmů

Jevištní mistr Josef Vaníček, režisér inscenace Lumír Olšovský a dramaturg Zdeněk Janál naslouchají výkladu scénografa Martina Černého.	Kostýmní výtvarník Roman Šolc nad svými návrhy s vedoucími krejčovny a vlásenkárny – Janou Kosejkovou a Slávkem Vagenknechtem.
Předávací porada se konala v čalounické dílně divadla.	Maketa scény – loď Fortuna – a její autor, scénograf Martin Černý. foto archiv VČD