Večer současné rumunské dramatiky

Překlad Elisabeta Kučerová

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky
Malé inscenace na Malé scéně ve dvoře 9. ledna 2012 od 19 hodin

 

Lia Bugnar / Kosti pro Otta (Tady jsou vaše peníze)

První české uvedení hry na profesionální scéně
„Raději pět minut kurvou v pravou chvíli, než svatá, co se celý život dře!“

Bogdan Georgescu / Znásilnění

První české uvedení hry
On a ona mezi sebou rozehrávají hru na násilníka a oběť: „Ani já jsem nečekal, že to takhle dopadne.“

 

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Kateřina Glogrová j. h.

Hrají: Kristina Jelínková, Martina Sikorová, Petra Tenorová a Miloslav Tichý

 

O rumunském divadle a dramatu promluví:

- Elisabeta Kučerová, překladatelka – Mgr. Mircea Dan Duta, PhD, ředitel Rumunského kulturního institutu v Praze a absolvent Divadelní a filmové akademie v Bukurešti

Koná se pod záštitou Rumunského kulturního institutu v Praze.

---

Večer současné rumunské dramatiky na Malé scéně ve dvoře

Náš cyklus scénického čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně, který jistě již důvěrně znáte, jsme se tentokrát pokusili ozvláštnit a poněkud rozšířit. Pročítal jsem mimo jiné hry rumunských autorů a podařilo se mi najít dvě kratší rumunské aktovky – KOSTI PRO OTTA (TADY JSOU VAŠE PENÍZE) od Lii Bugnar a ZNÁSILNĚNÍ Bogdana Georgescu. Neboť k sobě navíc tematicky patří, rozhodl jsem se je uvést obě v jednom večeru. A tak vznikl nápad na Večer současné rumunské dramatiky. Uvedení těchto her doplní odborný výklad o rumunském divadle a dramatu, o který se postará překladatelka zmíněných her Elisabeta Kučerová ve spolupráci s Mircea Danem Dutou, ředitelem Rumunského kulturního institutu v Praze, jenž nám rovněž poskytl záštitu nad tímto projektem. Navazujeme tak zajímavou spolupráci s významnou kulturní institucí a budeme se těšit na případné další společné počiny. Pan Duta je navíc zapálený divadelník, který k mému překvapení vystudoval Divadelní a filmovou fakultu v Bukurešti a v doktorandském studiu následně pokračoval na pražské FAMU. Při studiích se zabýval především středoevropskou dramatikou a kinematografií. Krátký rozhovor s ním mi dává tušit, že rumunská dramatika pro nás ještě skýtá netušené objevy. Nebudu nyní pana Dutu ale tlumočit – zajímavosti o rumunském divadle si můžete poslechnout 9. ledna 2012 přímo od něj.

Jen na úvod doplním, že například Strašnické divadlo uvedlo hru Kebab Gianiny Carbunariu a knižně vyšel soubor pěti her mladých rumunských autorů (Lia Bugnar, Mihai Ignat, Alina Nelega) pojmenovaný podle jedné z vydaných her Amalia dýchá zhluboka (tato hra byla uvedena v Městském divadle Děčín v roce 2010 v režii Jiřího Trnky). Nejznámějším dramatikem rumunského původu byl Eugène Ionesco nebo také Tristan Tzara.

Lia Bugnar je v Rumunsku známou divadelní a filmovou herečkou. Dnes je také uznávanou autorkou divadelních her a filmových scénářů, své hry často i režírovala. Spojuje tedy v sobě hned několik profesí. Její Kosti pro Otta, ve kterých nahlížíme do osobního života prostitutky a mladé zpěvačky, která si jen potřebuje „rychle vydělat“ na letenku, se v Bukurešti úspěšně hrají v propojení s její další aktovkou Sněhulák (také do češtiny přeložený Elisabetou Kučerovou).

Bogdan Georgescu začínal přímo jako dramatik a řadí se k nejmladší generaci autorů. Znásilnění je jeho nejproslavenější hrou. Jedná se o krátkou aktovku pro dvě postavy, provokativní vhled do partnerské sexuality a problematiky vzájemného odcizení. O minulosti těchto dvou nevíme mnoho, sledujeme je na počátku sexuálního dobrodružství, hry na znásilnění. Každá z postav však do této hry zřejmě vstupuje s jiným očekáváním a odhodláním. Hra se tedy logicky po chvíli zvrtne…

Rumunský kulturní institut v Praze pořádal scénická čtení svých autorů v roce 2007 v režii Filipa Nuckollse, kde bylo představeno několik úryvků z her Gianiny Carbunariu, Bogdana Georgescu, Iona Very a Saviana Stanescu, včetně úryvku z Georgescova Znásilnění. Poprvé však zazní tato hra v plné délce u nás. Kosti pro Otta se již objevily u několika amatérských souborů a také v provedení režiséra Jiřího Trnky v Galerii Písecká brána.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 1/2012

---

Rozhovor s režisérkou Kateřinou Glogrovou

Kateřimna Glogrová, foto archiv

Našeho večera se režijně ujme mladá režisérka KATEŘINA GLOGROVÁ, která se s vámi v následujícím rozhovoru podělí o své čerstvé zkušenosti a naznačí inscenované hry.

Co ti dalo či vzalo studium režie na DAMU?

DAMU funguje trošku jako svět sám pro sebe. Na jednu stranu se rozvíjíte, mnoho se dozvídáte o sobě i o jiných, ale zároveň vám může vzít odstup a trochu střízlivější pohled na svět okolo. Mně studium na DAMU především dalo možnost seznámit se s několika zajímavými a vynikajícími lidmi, zkušenost pracovat pod velkým tlakem a ten někdy tíživý a někdy povznášející pocit zodpovědnosti. Na druhou stranu mi DAMU vzala některé iluze a na nějakou dobu zúžila můj pohled na svět pouze na svět divadla a lidí kolem něho. 

Jak s odstupem vzpomínáš na svou absolventskou inscenaci Goldoniho Poprasku na laguně?

Především ráda vzpomínám na samotná představení. Viděla jsem skoro všechna a nepřestávalo mě bavit, jak herci své role rozvíjejí a stále přicházejí s novými nápady… Naopak zkoušení Poprasku bylo pro nás často velmi složité, potýkali jsme se (s nikdy nekončící) rekonstrukcí Divadla DISK, která stále oddalovala naši premiéru, a byli tak vystaveni značnému napětí a nervozitě.

Režii se v současné době věnuješ spíše málo. Jaké to má důvody?

Důvodů je víc. Z těch praktických třeba to, že mě ještě čeká diplomová práce a státnice a že jsem neoslovila žádná divadla, protože jsem chtěla odjet na stáž do Německa, ze které ale nakonec sešlo. Také jsem měla pocit, že bych se měla předtím, než se vrhnu do práce v divadle, trochu rozkoukat, spadnout nohama na zem a uvědomit si, co je důležité.

Pokud vím, v „kamenném“ repertoárovém divadle jsi ještě nepracovala. Je něco, čeho se dopředu bojíš?

To není úplně pravda. Paralelně se zkoušením Poprasku na laguně v DISKu jsem se podílela na jednom projektu v pražském Švandově divadle. Spolu s Adamem Rutem a Davidem Šiktancem jsme tam připravovali autorskou hru Pohřební slavnost. Je ovšem pravda, že tohle bude moje první zkušenost s režií v profesionálním divadle. Dopředu se samozřejmě bojím, aby to dobře dopadlo… Ale víc, než bych se bála, se těším na spolupráci s vašimi herci.

Tvůj otec je známý scénograf Karel Glogr. To on tě přivedl k divadlu? Ovlivnil nějak tvoje divadelní myšlení?

Táta mě přivedl k divadlu tím, že mi říkal, ať mě ani nenapadne ho dělat… Ale samozřejmě mě volky nevolky ovlivnil moc.

Režírovala jsi už někdy scénické čtení? Co tě na této formě zajímá?

Abych se přiznala, tak tohle bude moje premiéra. A jsem moc ráda, že jsem se k tomu díky pardubickému divadlu dostala. Na scénickém čtení se mi líbí, že je takovým „mezistupněm“, často vám dovolí i věci, které by normální inscenace nesnesla. Navíc si myslím, že i pro diváky je to trochu jiný zážitek, mají vlastně mnohem větší propojení s předlohou, jako by trošku nakoukli do „kuchyně“, ale zároveň si ze scénického čtení mohou odnést plnohodnotný divadelní zážitek.

Rumunská dramatika je u nás docela neznámá. Četla jsi dříve nějaké rumunské hry, než jsme se domlouvali na náš večer scénického čtení?

Když nepočítám Ionesca, který je rumunského původu, tak pro mě rumunská dramatika byla poměrně neznámá. I proto mě tak mile překvapily Kosti pro Otta a Znásilnění.

Nad Kostmi pro Otta jsi zajásala. Co tě na nich okamžitě zaujalo?

V prvním momentě absurdita dialogu a taky humor, který je z něj cítit.

Na druhou stranu: nejen mě, ale i tebe při prvním čtení trochu vyděsila hra Znásilnění. Čím je tak specifická a jaká má tedy případná rizika?

Znásilnění je hodně mnohoznačná a hodně obrazová hra, je trochu těžší zachytit její smysl, a přes některé až naturalistické detaily má v sobě i mnoho poetického. Chtěla bych, aby se nám ji na jednu stranu podařilo divákům přiblížit, ale aby na druhou stranu neztratila tu svou mnohoznačnost.

Mají námi inscenované hry Kosti pro Otta a Znásilnění podle tebe nějaké styčné body? Co tyto hry spojuje?

Především se mi zdá, že si obě vytváří svůj vlastní mikrosvět. Svět dvou lidí momentálně úplně odtržených od světa, jako by byli na světě v tuhle chvíli sami. Svět kolem připomíná jen občas projíždějící auto nebo billboard. Takový pocit samoty a intimity mezi tisíci lidmi.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 1/2012