Sébastien Thiéry / POKUSNÍ KRÁLÍCI

Předávací porada: ve čtvrtek 3. ledna 2013 v 11.00 hodin
Zahajovací zkouška: ve čtvrtek 3. ledna 2013 od 12.00 hodin
Technická zkouška: 28. ledna 2013
Premiéry: 9. a 10. února 2013 v 19.00 hodin, Malá scéna ve dvoře, VČD Pardubice

Absurdní komedie o nevšední návštěvě indické banky, kde je všechno jinak!

Běžná návštěva banky se promění ve zlý sen, i když vše začíná úplně nevinně. Zbohatlík Alain Kraft si jde jako obvykle vybrat peníze, což roztočí kolotoč nedorozumění a podivných situací. Nikdo s Alainem nemluví narovinu. Je až k neuvěření, jaké nástrahy se na něj chystají. Francouzskou banku totiž odkoupila tajuplná banka indická a rázem v ní platí jiné zákony, které jsou pro Alaina značně nepříznivé. Základní situace hry je tedy tak trochu kafkovská. Hlavní hrdina nedobrovolně uvízne v bance, ale ani tato zkušenost ho nedokáže změnit.

Thiéry nazírá mnohokrát zpracovaná témata nově, neotřele a v humorném hávu komentuje podstatu světové humanity. Za tuto hru dokonce získal prestižní Molièrovu cenu pro nejlepší francouzskou komedii roku 2009.

Pokusné králíky jsme nejprve uvedli formou scénického čtení současné dramatiky v rámci cyklu Malé inscenace na Malé scéně. Díky ověřeným kvalitám této hry jsme se ji nyní rozhodli začlenit do našeho repertoáru na Malé scéně ve dvoře.

Překlad: Nora Obrtelová
Inscenační úprava: Zdeněk Janál a Anna Petrželková

Režie: Anna Petrželková j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Výprava: Lenka Odvárková j. h.
Hudba: Mario Buzzi

Osoby a obsazení:
   ZÁKAZNÍK ... Josef Pejchal
   POKLADNÍK ... Miloslav Tichý j. h.
   ŽENA (BRIGITTE) ... Lída Vlášková
   MATKA / DÁMA ... Ludmila Mecerodová
   IND ... Pavel Novotný

Inspice: Martina Mejzlíková
Nápověda: Naďa Krůlová

---

Pokusní králíci (opět) na Malé scéně ve dvoře v režii Anny Petrželkové

režisérka Anna Petrželková, foto Michal Klíma

Cyklus scénických čtení současné dramatiky, který nadále rozvíjíme na Malé scéně ve dvoře pod názvem INprojekty, slouží k poznávání rozmanitých podob současné dramatické produkce. A zároveň může sloužit i jako ověření si jednotlivých textů pro jejich případné další inscenování. Jsem rád, že minimálně jeden takový text, na kterém bychom chtěli dále pracovat a rozvíjet ho do podoby ucelené inscenace, jsme našli (v březnu 2011), a shodli jsme se na tom i s jeho režisérkou – groteskní či absurdní komedii Pokusní králíci Sébastiena Thiéryho. Zároveň jsme se na tom shodli i s vámi, věrnými diváky současné dramatiky, když jsme po první sezóně tohoto projektu vyhlásili anketu s otázkou, která z uvedených her vás zaujala nejvíc a kterou byste ve formě inscenace chtěli vidět. Výrazně největší zájem jste projevili také právě o Pokusné králíky.

režisérka Anna Petrželková, foto Vojtěch Vomáčka

Hru ve světové premiéře uvedlo pařížské divadlo Hébertot. Thiéry za ni obdržel Molièrovu cenu pro nejlepší francouzskou komedii roku 2009, a také tuto cenu (pro nejlepší herecký výkon sezóny) získal Patrick Chesnais za ztvárnění hlavní postavy Alaina Krafta. Pokusní králíci totiž nejsou jen výbornou komedií, ale skýtají také velký prostor pro výraznou hereckou práci.

Zajímavostí hry je i její název, který v originále zní Les cochons d’Inde, což v přímém překladu znamená Indická prasata, respektive Morčata, v přeneseném slova smyslu pak právě Pokusné králíky. V anglicky mluvících zemích bývá hra uváděna pod názvem Bank of India (Indická banka).

Od soboty 9. února se na tuto neobvyklou komedii můžete těšit na Malé scéně ve dvoře – s Josefem Pejchalem, hostujícím Miloslavem Tichým a Lídou Vláškovou v hlavních rolích. Svůj pohled na její tématiku dále osvětluje režisérka ANNA PETRŽELKOVÁ.

Pokusné králíky jsi v našem divadle nejprve režírovala jako scénické čtení. Čím tě hra natolik zaujala, že ses v práci na ní rozhodla pokračovat?

Thiéry je velmi přesným pozorovatelem a glosátorem principů naší dnešní společnosti. Hra má proto velmi neotřelý humor a skvěle budované situace. Velmi přesně charakterizuje dnešní – poněkud odtažitou – dobu. Vybízí také k neopakovatelným jevištním atmosférám. Pohrává si mimo jiné s nekonečností byrokratického aparátu, což probouzí přímo kafkovské ladění některých scén.

Scénické čtení bylo tenkrát připraveno celkem na čtyři zkoušky. Zůstane vůbec něco z původního „náčrtu“ v nynější inscenaci? Jak se ti v rozpracovaném tvaru pokračuje?

J. Pejchal a M. Tichý
ve scénickém čtení Pokusných králíků
březen 2011, foto Michal Klíma

Troufám si říci, že jsme s herci postavy zdárně načrtli a celkem obstojně jsme vyzráli na některé situace. Budeme se tedy snažit jít v započatém úsilí ještě dál a postavám přidat na jejich grotesknosti i celistvosti. Máme se rozhodně od čeho odpíchnout, a to práci vydatně urychluje i uvolňuje. Navíc se tentokrát zřekneme onoho držení papírových textů, což snad posílí i dynamiku celé budoucí inscenace. Výtvarnice Lenka Odvárková přisadila také svůj nový, osvěžující pohled, takže co se týče výtvarného řešení, nebude o změny nouze.

Setkala ses už někdy s podobnou praxí? V čem vidíš její výhody nebo naopak nevýhody?

Nikdy jsem podobně krásnou příležitost nedostala – aby se smělo vrátit k již započatému. Divadelní provoz dokáže být nemilosrdný. Člověk se pak těší o to víc, když ví, co může čekat. Na koho se těšit. Pro mne osobně bylo setkání s herci pardubického divadla nesmírně milé a důležité.

Hlavní postava hry, zbohatlík Alain Kraft, se ocitne ve své bance, v níž ale náhle platí jiné (indické) zákony, dle kterých je zde násilím zadržena. Podle nových majitelů banky musí totiž zeštíhlit své konto, neboť svým zbohatnutím změnil i svou kastu. Nabízí se podstatná interpretační otázka, jestli je v právu Alain se svými svobodomyslnými názory, že si může dělat, co chce, anebo Indové, kteří se zaštítěni svými vlastními (náboženskými či společenskými) pravidly snaží o nápravu takového člověka, a tedy celé společnosti. Kterým směrem se ubírají tvoje úvahy o tomto společenském problému?

Myslím, že „člověk se“, slovy Karla Čapka, „nerodí jen sám pro sebe, ale pro společnost“, a je tedy v životě velmi důležité přijmout zodpovědnost za své okolí. Být mu povinován svým svědomím a neutíkat se do pohodlné pasivity. V tom je, myslím, hra velmi živá a aktuální. V cílených otázkách, které vybízí k zodpovězení.

M. Tichý, J. Pejchal a L. Vlášková
ve scénickém čtení Pokusných králíků
březen 2011, foto Michal Klíma

Alain se setká i s indickým ředitelem banky, který se zároveň prohlašuje za boha. Jak vnímáš toto jeho „setkání s bohem“?

Je to od Thiéryho taková zlomyslnost, že Boha degradoval na potutelného Inda. Bůh je podle něj zřejmě již tak nespokojen s chodem světa, že se odhodlal sestoupit k lidem – ale tentokrát neposlal žádného skromného spasitele. Thiéry si jej logicky představuje jako poněkud skeptického k lidskému pokolení. Bůh v jeho provedení proto usoudil, že jinak než z pozice movitého finančníka na světě vezdejším nic změnit nedokáže. A sestoupil tedy právě v jeho podobě. Inu, bez peněz a moci už asi v dnešní době konat dobro nelze.

Je pro tebe podstatnější ona komediální rovina hry, tedy žánrovost, nebo v ní obsažená témata?

I přes načrtnutá témata je to především chytrá komedie. A tomu si přeji dostát. O to trefněji autorovy postřehy vyzní, čím přesněji budeme respektovat jím zvolený žánr. Hra nabízí také zručně napsané herecké úlohy, které dokáží nejen bavit, ale dovolí i vystavět postavy, ve kterých se úpěnlivě zračí společenské problémy. Velmi nesmlouvavě tak hra promlouvá o naší dobrovolné izolaci a osamělosti z ní vyvěrající.

Děkuji za inspirativní tvůrčí setkání. Zlom vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 2/2013

---

LÍDA VLÁŠKOVÁ a JOSEF PEJCHAL představují především novou inscenaci na Malé scéně ve dvoře POKUSNÍ KRÁLÍCI

foto Michal Klíma

Pokusní králíci jsou novou komedií, kterou uvádíme na Malé scéně ve dvoře v režii Anny Petrželkové, mladé režisérky, která byla letos nominována na divadelní Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku. Jak říká, tato hra byla jejím prvním větším setkáním s komediálním žánrem. Jak se inscenace povedla se můžete samozřejmě přesvědčit sami. Se svými zkušenostmi se pak s vámi v následujícím rozhovoru podělí představitelé hlavních rolí LÍDA VLÁŠKOVÁ (Brigitte) a JOSEF PEJCHAL (Zákazník). Ve hře pak trojici hlavních postav doplňuje v roli Pokladníka hostující herec Miloslav Tichý.

Pokusné králíky jsme připravili již v březnu 2011 formou scénického čtení. Jaký máte ke scénickým čtením vztah?
Lída: Já mám scénická čtení velmi ráda. Ale teď už je připravujeme více jako inscenace, také proto jsme je přejmenovali na INprojekty (malé inscenační projekty). Když jsme tenkrát připravovali například Schimmelpfennigova Zlatého draka, bylo to více čtení, situace byly spíše jen naznačeny, ale dnes se to už více hraje „na plný pecky“ a při tom už text v ruce překáží. Myslím tedy scénář v ruce, jinak mi text překáží vždycky. (smích)
Pepa: I já mám k těmto projektům vztah poměrně kladný. Je to jedna z možností, kudy se dá rozvíjet Malá scéna ve dvoře. Pokusní králíci byli, dle mého názoru, jedním z nejzajímavějších scénických čtení, tedy alespoň mě tenkrát velmi oslovili. Bylo to krásné zkoušení s režisérkou Aničkou Petrželkovou, rádi jsme na tuto „rozdělanou práci“ navázali a zkoušeli celou inscenaci.

Pomohlo vám při práci na inscenaci, že jistý základ jsme už měli z předchozího zkoušení položený? Pamatovali jste si něco z toho?
Lída: Pomohlo, ale už jsem si moc konkrétních akcí nepamatovala, i když už tenkrát jsem se některé části učila i zpaměti. A také máme nyní úplně jinou scénu, takže mnoho věcí jsme i tak museli dělat od začátku.
Pepa: Líbila se mi tenkrát atmosféra, kterou to uvedení mělo, a že je ten příběh takto absurdní. Pamatoval jsem si samozřejmě, o čem hra byla, takovou sklerózu nemám. (smích) Vztah ke hře a k postavám jsme museli zaujmout už předtím – a teď opět znovu. Ale nechci o tom moc mluvit, myslím, že jako herec bych měl hru raději zahrát. Zásadní změna je ve formě provedení, scénář zůstává stejný.  Teď jsme měli na zkoušení asi měsíc, předtím jen čtyři zkoušky. Inscenace se také bude hrát vícekrát, nejen jednou jako scénické čtení, tedy můžeme touto komedií „oblažit“ širší obecenstvo, které se chce bavit a má rádo satiru, černý humor, umí se smát samo sobě a má rádo nadsázku. A já budu především rád, pokud se budou diváci dobře bavit.

Pokusní králíci jsou absurdní komedií, ale také groteskou. Jakou máte zkušenost s podobným typem komedie?
Lída: Odehrála jsem toho ve svém životě hodně, ale takhle specifickou hru tohoto žánru jsem snad nehrála ještě nikdy.
Pepa: Myslím, že jsme se tomu lehce přiblížili, když jsme hráli Čistírnu. Jinak se zde preferovaly více jiné typy komedií, především ty situační a konverzační. I pro mě je to docela nový druh. Ale grotesky mám obecně rád a myslím, že i část publika, od těch němých až po ty současné. Diváci přece milují dobré skeče, a to i na komerčních televizích, a momenty, kdy si herci umí udělat srandu sami ze sebe. Groteska je potřeba!

foto Michal Klíma

Vy si ze sebe tedy srandu udělat umíte?
Pepa: Ne, nikdy. (Pepa zůstává smrtelně vážný)
Lída: Já jo, ale pak mi někteří vyčítají, že to už přeháním. Já sama si ze sebe srandu dělat můžu, ale jiní ze mě ne. (smích)
Pepa: Já ne, protože nemám smysl pro humor. Ale nikomu to neříkejte, chci i nadále poslouchat dobré vtipy! (smích) Smysl pro humor by ale v sobě měli mít i diváci a ideálně s tímto pocitem přicházet na představení. Protože jinak je podobná komedie může i pohoršit. Nesmí to prvoplánově vnímat jako současnost a běžný den zákazníka v bance.
Lída: Ale na druhou stranu, viděla jsem už řadu podobných lidí, jako jsou postavy v této hře, takže od reality to zas tak daleko nemá.
Pepa: Proto máme i celkové líčení v bílé barvě, aby se dodala iluze jakési nadčasovosti, a i proto je to od reality odlišné, jiné, aby to ti konkrétní lidé nezjistili, že je to vlastně úplně stejné.
Lída: A to já si zase myslím, že by to zjistit měli!

Sám autor Sébastien Thiéry říká, že píše hry o maloměšťácích. A že by se v tom poznat měli a právě proto své hry mimo jiné píše.
Lída: Je to z toho textu cítit. A jak se Pokusní králíci jmenují v originále Les cochons d’Inde (Morčata – ale v přímém překladu Indická prasata), vzpomenu si vždy s úsměvem na jednu francouzskou písničku, kde se zpívá, že „měšťáci jsou prasata“. Ale nevím, jestli se v tom maloměšťák pozná, on má totiž vždy pocit, že maloměšťákem není, že je chytrý, vzdělaný a ví všechno nejlíp.
Pepa: Ale je přeci jasné, že Pardubice nejsou velké město, tím pádem logicky všichni jsou maloměšťáci, ale myslím si, že nejde o pojmy, ale o to, jak kdo sám sebe bere. Myslím si, že pojem maloměšťák už dnes není tolik naplněný jako dříve.

A kdybychom u toho pojmu ještě chvíli zůstali – vy osobně se tak cítíte?
Lída: Je spousta chvil, kdy se tak cítím, ale také občas zjistím, že jiní jsou na tom v tomto ohledu i hůř… (smích)
Pepa: Blbci jsou všude, jestli to myslíš takhle… ale tím pádem úplně všude, takže bych to opět nevztahoval na menší města. Nezáleží mi na tom, v jak velkém městě žiju, ale upravený text) koho mám vedle sebe… A také stejně tak jiní lidé mohou za blbce považovat mě. A vlastně i doufám, že mě za něj budou po zhlédnutí této hry mít, to by byla vlastně pochvala, kdyby si mě ztotožnili s tím „blbcem, který dostal za vyučenou“. (smích)

Banka, ve které se děj hry odehrává, byla zakoupena indickou bankou a platí v ní tedy indické zákony, dokonce se zjeví i ředitel této banky v podobě boha. Zajímali jste se někdy o východní země nebo náboženství?
Lída: Občas mě z této oblasti něco zaujalo, co jsem si přečetla, ale nikdy jsem se nějak více o náboženství nezajímala. Ale třeba že v Indii existují různé kasty, to samozřejmě vím. Také jsem někde nedávno četla, že někoho dokonce zabili, když se oženil s dívkou z jiné kasty…
Pepa: Já se o náboženství obecně zajímám. Ať už je východní, západní severní nebo jižní.

Tuto komedii hrajeme na Malé scéně ve dvoře takzvaně „na uličku“, tedy diváci sedí po obou stranách jeviště, které je uprostřed mezi nimi. Jak na vás působí takovýto blízký kontakt s diváky při představení?
Lída: Já už tento typ prostoru znám z inscenace Utíkej, Váňo, utíkej! a blízký kontakt mi nevadí, někdy mi může i výrazně pomoci.
Pepa: Tahle hra by se asi nedala hrát na velkém sále, myslím, že by nevyzněla, jak má. Komorní prostor jí určitě sluší. Větší blízkost diváků herci pomáhat může. Ale zároveň bych to měl být schopný zahrát i na stadionu, pokud budu hrát, jak se říká, dobře. Tento komorní prostor jistě něco nabízí, ale něco i bere, tak je to vždy. Ale zčásti nám samozřejmě určuje některé herecké prostředky, třeba jak máme mluvit nahlas, kdy hrát na detail… A doufám, že lidi zasáhneme nejen slinami, ale že se jich dotkne především hra jako taková. Divák může být i pohoršen, ale „pozitivně pohoršen“, tedy ne inscenací, ale některými lidskými vlastnostmi kupříkladu. A kdo nemá rád hady, také pro něj to bude velký zásah a projev odvahy přijít do divadla. (smích) Koho tento způsob divadla a onen bližší kontakt zaujme, věřím, že přijde na Malou scénu znovu i na další představení.

Jak se vám spolupracovalo s režisérkou Annou Petrželkovou?
Pepa: S Aničkou byla i sranda a doufám, že se tato sranda bude nyní prostřednictvím její inscenace přenášet i mezi diváky.
Lída: Hlavně ví, co chce, smysl hry ví přesně, ví, proč a o čem ji chce hrát. Pak už jsme dále společně hledali tu přesnost pojetí, konkrétní podobu situací a hereckého stylu.

Co vám říká ta metafora s Pokusnými králíky?
Lída: Ta je přesná. Něco se zkusí a králík to buď přežije, nebo nepřežije. Ale to já ve skutečnosti jako milovník zvířat nemám moc ráda. (smích)
Pepa: Víc si ve své postavě připadám jako křeček, který běhá furt dokola v „běhátku“ nebo jako myš v nějakém labyrintu.

Pepo, myslíš, že tě někdo pozná na plakátě, že ta postava s králičí hlavou jsi opravdu ty?
Pepa: Ano, a už mě i někteří diváci poznali – na facebooku proběhla soutěž, kdo uhodne jméno herce na plakátě. Výherci získali na toto představení volné vstupenky.

Máte rádi králíky?
Pepa: Během představení přestávám mít rád králíky „na modro“ a stává se ze mě dušený králík, pěkně propečený ve vlastní šťávě a pak budu servírovaný tak dvakrát měsíčně… I pro diváky bude jistě toto králičí maso únosné, je to prý dokonce i jedno z nejzdravějších mas vůbec… (smích)
Lída: Králičí maso jsem jedla asi jen dvakrát v životě. Víc jsem vždycky měla ráda živé malé králíčky…

V inscenaci účinkuje i živý had. Nebojíte se ho?
Lída: Už jsem ho znala z dřívějška. Dříve jsem si myslela, že se hadů bojím, ale když vím, co to je za hada a čí je, tak mám pořád chuť ho hladit… Je to škrtič, takže se ho nebojím.
Pepa: Nebojím se, navíc jsem od něj dostatečně daleko. Ale je to had vycvičený, reaguje na zapískání, tak poprosíme diváky, aby při představení nepískali, protože by se k nim mohl přitulit. (smích)

Oba v této komedii hrajete velké role. Myslíte, že budou patřit i k vašim nejoblíbenějším, které máte nyní na repertoáru?
Lída: Tuhle roli budu mít ráda určitě. Ale také mám velmi ráda svoji roli v Holkách z kalendáře. I Utíkej, Váňo, utíkej! mám ráda, diváky tato inscenace baví a s kolegy se při ní také dobře bavíme. Ale je pravda, že tohle bude výjimečná role, která má více poloh, nejen jednu, která se vine celou hrou – a to mě vždycky baví, když můžu střídat polohy…
Pepa: Pro mě je to asi největší role, kterou jsem za poslední dobu dostal. A jsem rád, že se jedná o komedii, ty hraju moc rád.
Lída: Já mám pocit, že teď hraju pořád především v komediích, ale jinak mám ráda i jiné žánry.
Pepa: Herec musí hrát všechny role aspoň trochu rád, jinak by nemohl dělat divadlo.
Lída: Já si samozřejmě také někdy stěžuju, ale na jevišti jsem pak obvykle spokojená.

Pepa: Ale ty se nás pořád na něco ptáš a diváci si to potom budou číst… A já mám nápad: Diváci by mohli napsat tentokrát také něco nám, co bychom si potom přečetli my – třeba by nám mohli napsat nějaké vtipy nebo situace, ke kterým je v Pokusných králících inspirujeme, můžou si sami zkusit napsat skeč. Vždyť i Pokusní králíci museli vzniknout z nějakého fóru. Velmi by mě zajímaly i náměty na komedie od diváků…

Dobře, to by mě také velmi zajímalo. Berte to proto, prosím, milí čtenáři, jako výzvu, na kterou nám můžete bez ostychu odpovědět – budeme se těšit na vaše příspěvky.
Lída: Vidíte, dobrý nápad!

Ale ještě se vraťme k vašim rolím. Lído, již jsi zmínila jinou inscenaci – Holky z kalendáře. Jak tě toto zkoušení bavilo?
Lída: Byla to pro mě po čase trochu zajímavější role, na kterou jsem se těšila, a také jsem ráda, že jsem se opět (po 36 letech!) potkala na jevišti s Janou Paulovou, mojí spolužačkou z DAMU. Náš poslední dialog ve hře si hodně užívám. A navíc nejsem na jevišti tak dlouhou dobu jako šest mých kolegyň – a na rozdíl od nich se nemusím ani tak často převlíkat. (smích)

S Janou Paulovou jsi studovala přímo ve stejném ročníku?
Lída: Ano. Byli jsme spolu dokonce i na dovolené, ale naposledy jsme spolu hráli v absolventské inscenaci v DISKU – hrály jsme například dva pomocníky rytíře, vtipné role, v inscenaci Rytíř hořící paličky.

Ty jsi měl v poslední době například velkou roli ve Zpívání v dešti. Jak se toto představení vyvíjí?
Pepa: Vždy se snažíme o co nejlepší výkon. Každá repríza by se měla co nejvíce podobat tomu tvaru, na kterém se herec „domluvil“ s režisérem při zkoušení. Samozřejmě, že každá inscenace musí žít svým vlastním životem, ale nemám rád, když herci svévolně něco mění jen proto, že oni si myslí, že to bude k lepšímu, i když si to třeba režisér takto nepřál. Jsem vždy raději, když divák nalezne představení v tom optimálním tvaru, v jakém bylo nazkoušeno. Drobné úpravy se jistě dělat dají, ale představení nesmí za žádnou cenu ztrácet rytmus, tempo. A to se snažím, abych si i v této inscenaci uchoval. Ale samozřejmě, že všichni nějakým způsobem rosteme a vyvíjíme se určitým směrem. Herci představení žijí, koriguje ho režisér.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 3/2013