Susana Torres Molina / ONA

Překlad Šárka Pavelková

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky – Malé inscenace na Malé scéně.

Premiéra: 2. listopadu 2011 v 19 hod. na Malé scéně ve dvoře

Hra s jednoduchým názvem Ona pojednává o ryzí femme fatale, o neskonalé lásce dvou mužů k ní, která je vede až do životní krajnosti, k sebezničení, neboť tyto postavy – Marley a Iriondo – neumí své vášni poručit. Je tedy otázkou, co je ještě projevem čisté lásky a co už projevem zoufalství a bezmezné závislosti. Ona zaujme také osobitým humorem a překvapivým vývojem.

Poprvé se tímto na česká profesionální jeviště dostává dílo nejslavnější argentinské dramatičky, kterou je Susana Torres Molina. Narodila se v roce 1956 v Buenos Aires, kde se věnuje práci spisovatelky, dramatičky, dramaturgyně, režisérky a divadelní teoretičky, vede kurzy dramaturgie a tvůrčího psaní. Za svou tvorbu obdržela již řadu prestižních ocenění. Hru Ona uvedla v roce 2005 ve vlastní režii na scéně Teatro Payró v Buenos Aires.

První české uvedení na profesionálním jevišti!

Dramaturgie: Zdeněk Janál
Režie: Martin Vokoun j. h.

Obsazení:
   Iriondo – Jiří Kalužný
   Marley – Radek Žák

---

Každý z nás hraje v životě nějaké „hry“,
říká Martin Vokoun, režisér scénického čtení hry Susany Torres Molina

Ona

Zahajujeme již druhou sezónu cyklu scénických čtení současné dramatiky Malé inscenace na Malé scéně. Uvidíte postupně pět ukázek bohaté aktuální tvorby světových i českých dramatiků. Výběr her zacílíme především na tematickou i formální různorodost, na témata blízká našemu žití v dnešní době – aneb „co by se nám také mohlo stát“. K tomuto „heslu“ jistě patří hned první hra, kterou letos uvidíte, a to 2. listopadu od 19.00 hodin. Jmenuje se jednoduše: Ona. A pojednává, jak jinak, o ryzí femme fatale, o neskonalé lásce dvou mužů k ní, která je vede až do životní krajnosti, k sebezničení, neboť tyto postavy – Marley a Iriondo – neumí své vášni poručit. Hra je plná zoufalé touhy i utrpení z lásky, ale také osobitého humoru a překvapivého vývoje. Poprvé se tak na česká profesionální jeviště dostává dílo nejslavnější argentinské dramatičky, kterou je Susana Torres Molina. Narodila se v roce 1956 v Buenos Aires, kde se věnuje práci spisovatelky, dramatičky, dramaturgyně, režisérky a divadelní teoretičky, vede kurzy dramaturgie a tvůrčího psaní. Za svou tvorbu obdržela již řadu prestižních ocenění. Hru Ona uvedla v roce 2005 ve vlastní režii na scéně Teatro Payró v Buenos Aires.

Režisér Martin Vokoun, foto archiv

Našeho scénického čtení této působivé hry se zhostí mladý režisér, člen Divadla J. K. Tyla v Plzni, MARTIN VOKOUN, kterého můžete poznat v následujícím rozhovoru:

Co se ti vybaví, když se řekne scénické čtení?
Jako první se mi asi vybaví vždy příjemná a zajímavá práce. Scénické čtení je tvar, který vzniká rychle a intenzivně – režisér a herci se potkají s textem, mají možnost ho rozkrývat, pracovat s ním, ale nejsou tlačeni potřebou hotové inscenace. Z mé vlastní zkušenosti mohu říct, že se se scénickým čtením vždy rád setkávám – ať už jako režisér, interpret nebo divák.

Jaké máš tedy s tímto způsobem divadla zkušenosti?
Setkal jsem se s ním vícekrát. Již jako student DAMU jsem připravoval se spolužáky scénické čtení Marberovy hry Na dotek. Naopak poslední zkušenost s tímto divadelním tvarem je necelý rok stará – režíroval jsem v Plzni scénické čtení Ravenhillovy hry Shopping and Fucking pro festival Ozvěny Mezipater.

V našem cyklu chceme objevovat různé formy současného dramatu. Jaká dramatika tě zajímá a láká k inscenování, popřípadě jaký typ současného dramatu?
Vždy – ať už u současných her nebo u klasického repertoáru – mě zajímá příběh. Hra pro mě musí mít silný příběh a osudy svých postav, musí mě něčím oslovovat a dotýkat se mě. Myslím si, že pokud by se hra nedotýkala mě, těžko bych ji mohl interpretovat tak, aby se posléze dotýkala diváků. Takže bez ohledu na formu mě vždy zajímají dobře napsané hry, které mají jisté sdělení a přesah a ve kterých jsou zajímavé postavy.

V Pardubicích budeš režírovat hru Ona. Co tě napadalo po prvním přečtení této hry?
Můj první pocit byl poměrně jasný – ve vztazích se chováme a cítíme naprosto stejně, ať už jsme muži nebo ženy, všichni jsme lidé a máme nějaké emoce. V této hře jsme zavedeni do zpočátku nenápadné situace, ale atmosféra se zahušťuje společně s informacemi, které od postav dostáváme. Za tím vším stojí bezmezná láska a zoufalství. Takže první dojem byl, že když člověk miluje, je schopen překročit jakoukoliv překážku. Je jen otázkou, co je ještě projevem čisté lásky a co už projevem zoufalství a bezmezné závislosti.

Jedná se sice o hru argentinské autorky, ale stejně tak by se tento dramatický dialog mohl odehrávat kdekoli na světě. Setkal ses někdy s něčím podobným v životě?
Stejně tak jako dva muži ve hře Ona hraje i každý z nás ve svém životě nějaké „hry“. Občas se přetvařujeme, abychom neukázali své city, občas hrajeme emoce, abychom někomu udělali radost atd. Takže si myslím, že něco podobného ve svém životě zažil každý z nás – nicméně za sebe říkám, že to nikdy nebylo takto intenzivní a extrémní jako v této hře. Tak daleko jsem ve svých „hrách“ nikdy nezašel.

Jsi kmenovým režisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jakému divadlu se tam především režijně věnuješ?
Jelikož plzeňské Divadlo J. K. Tyla je městskou scénou s dlouholetou tradicí, dalo by se i divadlo, které se tam dělá, obecně nazvat tradičním v tom nejlepším slova smyslu. V Plzni režíruji zpravidla dvě inscenace za sezónu a v podstatě by se dalo mluvit o klasickém interpretačním divadle. Jelikož máme konzervativní publikum a silnou předplatitelskou základnu, nemůžeme si příliš dovolit experimentovat – s formou nebo obsahem. Těší mě, že v posledních letech se nám podařilo oživit Divadelní klub – kde jednou do roka připravujeme komorní inscenace cílené spíše pro mladší a náročnější publikum. Zde je potom prostor pro experiment a objevování nových forem. 

Právě si zakládáš nezávislé divadelní sdružení 3D company o. s., tedy budeš vytvářet inscenace ve vlastní produkci. Proč jsi k tomuto kroku ucítil potřebu a kam bude směřovat tvoje dramaturgie?
Již dlouho připravuji v Praze v různých menších divadlech (A studio Rubín, Divadlo Na prádle atd.) inscenace s lidmi, kteří mi jsou blízcí svým chápáním divadla a jeho výkladem. Za tu dobu v podstatě vznikl okruh lidí, se kterými spolupracuji pravidelně, ale rozhodně se nedá mluvit o souboru. Poté, co jsme dostali nabídku působit dlouhodoběji v Žižkovském divadle Járy Cimrmana, rozhodl jsem se pro jakési zoficiálnění této skupiny – založil jsem společnost, jež zaštítí a sjednotí tyto lidi a inscenace, které děláme. Ačkoliv jsem nikdy neměl potřebu si nějak obecně nazývat naše směřování, myslím si, že naším cílem je vytvářet zpravidla současnou dramaturgii a nabízet publiku divadlo, které je založeno na hercích a jejich projevu, ať již v žánru komediálním (například nejnovější inscenace Central park west Woodyho Allena), nebo v temnějších a vážnějších věcech (jako třeba Neidentifikovatelné lidské ostatky a skutečná podstata lásky od Brada Frasera).

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 11/2011