Artur Pałyga / NIC LIDSKÉHO (Nic co ludzkie)

Uvádíme v cyklu scénických čtení současné dramatiky – Malé inscenace na Malé scéně.

Zahajovací zkouška: čtvrtek 14. června 2012 hodin na Malé scéně ve dvoře
Dílčí zkoušky: 15. a 16. června 2012 na Malé scéně ve dvoře
Technická zkouška: pondělí 18. června 2012
Generální zkouška: pondělí 18. června 2012
Předávací porada: čtvrtek 14. června 2012 v dílnách
Premiéra: pondělí 18. června 2012 od 19.00 hodin na Malé scéně ve dvoře

---

Odvážná polská novinka, která otevřeně nahlíží k podstatě lidské povahy a zobrazuje i její odvrácenější stránky. Hra zkoumá problematiku kata a oběti ze tří úhlů pohledu: svědka, kata a oběti, která se nakonec sama stává popravčím.

První české uvedení hry a úspěšného polského dramatika.

---

autor Artur Pałyga
foto poewiki.org

Překlad: Ewa Zembok
Dramaturgie: Zdeněk Janál a Markéta Machačíková j. h.
Režie: Ewa Zembok j. h.

Výprava: Ewa Zembok j. h.

Obsazení:
    Zdena Bittlová
    Jindra Janoušková
    Kristina Jelínková
    Jan Musil
    Josef Pejchal
    Alexandr Postler
    Martina Sikorová
    Josef Vrána

Inspice: Martina Mejzlíková

NIC CO LUDZKIE © Artur Palyga je zastupován divadelní a dramatickou agenturou ADIT, Polsko, www.adit.art.pl

---

Večer s polskou hrou na Malé scéně ve dvoře, kde uvidíte Nic lidského…

Polská kultura, případně literatura, byla vždy úzce svázaná s tou českou. Ale je tomu tak i v současnosti? Nejsem si tím jistý, ale cítím potřebu rozvíjení společných kontaktů, a proto jsem rád, že k tomu můžeme alespoň trochu přispět prvním českým uvedením hry Artura Pałygy Nic lidského – a také vůbec prvním českým uvedením díla tohoto atraktivního autora. I k tomu může náš cyklus scénických čtení Malé inscenace na Malé scéně sloužit. Tentokrát ani nečerpáme z nabídky českých divadelních agentur, ale spolu s polskou režisérkou Ewou Zembok jsme se dohodli na hledání nového textu přímo v Polsku. Ewa přijela s několika tipy, z nichž nakonec padla volba právě na tuto nevšední hru.

režisérka Ewa Zembok

Drama Nic lidského (Nic, co ludzkie) se skládá ze tří částí, které provokativně nahlížejí na věčná témata války, židovství, rasismu a xenofobie. Pałyga svou hru napsal inspirován skutečnými událostmi z druhé světové války podle vzpomínek obětí polských pogromů. Důležitým zdrojem pro něj byla kniha Jana Tomasze Grosse Strach. Hra se však nezabývá jen konkrétními skutečnostmi, ale skrze ně nastoluje mnohem hlubší otázky o lidském svědomí. Nabízí nový pohled mladého autora na mnohokrát zpracované události novodobých dějin. Název je inspirován známým citátem „Nic lidského mi není cizí“.

První část otevírá problematiku antisemitismu. Kolem hlavní postavy – mladé mediálně známé ženy – koluje fáma o jejím židovském původu. Ve druhé části se hra pouští do nitra lidského svědomí a viny, nahlíží na pogromy v Polsku poněkud jinak, než bývá obvyklé. Následuje poválečné setkání dvou žen, bývalé členky SS a vězenkyně koncentračního tábora, které tematizuje otázky identity a myšlení oběti a jejího kata.

Tuto hru mohli diváci vidět v roce 2008 na festivalu Divadelní Flora v Olomouci, kde s ní hostovalo polské divadlo Prapremier InVitro. Tento mladý soubor byl založen v prosinci roku 2007 v Lublinu na východě Polska. Cílem zakladatelů bylo vytvořit platformu současného polského divadla, která bude spolupracovat hlavně s mladými tvůrci a dalšími alternativními scénami v Polsku. Dramaturgie se soustředí na polské a světové premiéry. Inscenaci Nic, co ludzkie společně režírovali Paweł Passini, Piotr Ratajczak a Łukasz Witt-Michałowski.

Režie v Pardubicích se ujme mladá polská režisérka EWA ZEMBOK, která studuje režii na pražské DAMU. Hru do češtiny sama přeložila, a to přímo pro náš cyklus, ve kterém uvádíme novinky světového dramatu. Nejen o polském divadle se můžete dozvědět více v následujícím rozhovoru:

Ewo, jak jsi vlastně hru Artura Pałygy Nic lidského objevila?

Když jsi mě oslovil, abych se ujala režie jednoho ze scénických čtení, začala jsem hledat text, který by odrážel jeden ze směrů, kterým se polská dramatika vyvíjí, a který by zároveň nebyl pro českého diváka příliš hermetický. Určila jsem si tematické oblasti a zaměřila se na nová jména polské scény.

Co tě na této hře na první pohled zaujalo?

Nejdříve téma a hned vzápětí forma dramatického zpracování. Hra pojednává o problematice oběti, kata a svědka, o tenké hranici, již jde velmi jednoduše a pro člověka často nečekaně překročit. Pałyga vychází z kauzy masakru na Židech, který se stal v jednom menším městě hned po skončení druhé světové války. Poláci zničení válkou a krutou okupací začali pomalu budovat nový život. Zabili ale několik Židů, kteří se vraceli do svých domovů. Strach z toho, že zase přijdou o svoje místo na zemi, se bohužel přerodil v mord. Autor tímto textem přispívá k diskusi na téma viny Poláků, kteří tak přestávají být vnímáni pouze jako oběti. Samozřejmě je to ovšem nesrovnatelně menší přečin než vražedné působení nacistických vrahů. Důležitý je samotný fakt, že se o tomto nepříjemném tématu začalo v Polsku vůbec veřejně mluvit. Pałyga navíc zajímavě pracuje s dramatickou formou, text rozděluje do tří částí, z nichž každá se děje v jiné časové rovině a je psaná z odlišných úhlů pohledu. Tím rozšiřuje kontext a v celé šíři zkoumá tematiku oběti a kata.

Je tohle téma v Polsku opravdu stále tak citlivé?

Samozřejmě. Jako společnost už jsme schopni si ho vůbec více připustit, stále je to ale téma, které vyvolává širokou diskusi, je hodně provokativní. Názory jsou odlišné. Jako národ a stát jsme vyjádřili omluvu, ale občas mám dojem, že někteří Poláci mají z části strach, že se na tuto událost začne příliš poukazovat a bude se vyzdvihovat až do té míry, že pak budeme postaveni do stejné řady jako ostatní vrazi. Myslím si, že tyto rány jsou ještě čerstvé a po letech stále ještě krvácí. Neznamená to však, že by se o tom mluvit nemělo. Sama pro sebe si to přirovnávám k situaci v českých Sudetech, k českým a německým osudům během odsunu Němců po druhé světové válce.

Artur Pałyga je u nás dosud neznámým autorem, snad ho díky našemu společnému příspěvku ve formě scénického čtení začne české divadlo teprve začne objevovat. Jaké je jeho místo v kontextu polského dramatu a divadla?

Pałyga jako dramatik působí už delší dobu, i když je původem novinář a reportér. Věnuje se specifickému směru divadla a dramatu. Úzce spolupracuje se scénou InVitro v Lublině, která se věnuje divadlu „rychlé reakce“, jak sama sebe označuje. Tzn. divadlu, které reaguje na důležité a palčivé politické či sociální problémy. Často vychází z historických dokumentů a skutečných událostí. Pałyga zároveň působí jako dramaturg v divadle v Bielsko-Białej. Jeho hry jsou čím dál častěji uváděné po celé zemi. Není to reprezentant hlavní linie polského divadla, ale i tak je jedním z jeho výrazných jmen.

Proč ses před lety rozhodla studovat režii právě v Praze na DAMU? Vždyť polské divadelní školství je přece velmi rozsáhlé, ne?

Máš pravdu. Já jsem ale chtěla odjet z Polska, rozšířit si obzory, poznat novou kulturu a jazyk. To vždy obohacuje, vyprovokovává nové otázky, učí jinému pohledu na svět, a také získáváš jistý distanc k tomu, odkud pocházíš, formuluješ pak zcela nové reflexe. DAMU jsem si vybrala s tím, že má dobré zázemí pro výuku, a pro mě jako pro Polku bylo lákavé moci se setkat s českým myšlením.

Poznala jsi již dostatečně české divadlo. Nabízí se tedy otázka srovnání českého divadelnictví s tím polským. Jaké jsou hlavní rozdíly a styčné body?

Žiju v Česku už 5 let, za tu dobu jsem trošku vypadla z polského dění, nicméně se ho snažím alespoň odtud sledovat. Ve chvíli, kdy jsem přijela, se mi zdál patrný rozdíl v hereckém přístupu. Ano, Poláci jsou možná občas patetičtí, ale vstupují do procesu vytváření postavy a inscenace s velkou částí své osobitosti, svého těla a emocí. To mi u většiny českých herců schází, zůstávají spíše v intelektuální rovině, kterou ne vždy jde prorazit. A tak jsou pro mě často „jako za sklem“. Druhá věc, která mi opravdu přijde rozdílná, je, že se u nás divadlo tolik nerozděluje na alternativní a činoherní divadlo. Myslím si, že se to více prolíná, celkově se u nás víc experimentuje a hledají se nové cesty.

Na DAMU jsi již vytvořila svou absolventskou inscenaci Médea. Kudy se chceš vydat po ukončení školy? Máš plány zůstat v Česku, nebo tě již láká návrat do tvé vlasti a na polské scény?

Chtěla bych zkusit obojí. Momentálně zkouším Topolovu Hodinu lásky, premiéru máme mít koncem června v Praze. Hned po prázdninách začnu zkoušet nový projekt – pohádku pro starší děti (8 let a výš) a jejich rodiče, půjde o zajímavé propojení Hanse Christiana Andersena s Edgarem Allanem Poem a bratry Grimmovými, chci na ní pracovat činoherně-loutkově. Dále pracuji na autorském projektu, ve kterém se zabývám tématem smrti, jak na ni nikdy nejsme úplně připraveni. V nejbližších plánech je také polsko-český projekt, kterého se zúčastní různé instituce po obou stranách Olše, kterým bych ráda úspěšně odstartovala své režijní působení v Polsku.

Ptám se skoro každého, kdo u nás scénické čtení režíroval, tedy ani tebe nevynechám: Jaké máš zkušenosti s formou scénického čtení, už tě potkalo vícekrát?

Jako divačku několikrát. Jako režisérka jsem čerstvě po realizaci scénického čtení, které se konalo v rámci festivalu Zlomvaz. Pracovala jsem s textem mladé české autorky Heleny Eliášové Té noci.

Vyhovuje ti tato forma jako režisérce i jako divačce?

Ano, mám ji moc ráda. Především seznamuje širší obecenstvo s novou dramatikou a jejími trendy. Pro mě je to skvělá příležitost si v praxi ověřit, jak s novými texty pracovat.

Režírovala jsi již v repertoárovém divadle, nebo připravuješ spíše alternativnější projekty?

Obojí. Ještě před nástupem na DAMU jsem pracovala v několika divadlech v Polsku. Zde jsem pak během studia pracovala na různých projektech. Nejvíc mě lákají věci, které se pohybují na pomezí žánrů.

A jak se vůbec těšíš do Pardubic?

Těším se na práci se souborem Východočeského divadla a také jsem moc zvědavá na ohlasy a reakce jak ze strany tvůrčího týmu, tak publika – na hru, kterou jsem pro vás vybrala.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 6/2012