Josef Štolba – NA LETNÍM BYTĚ

Předávací porada v týdnu od 27. března 2006
Zahajovací zkouška 18. dubna 2006
Technická zkouška 22. května 2006
Premiéry 3. a 4. června 2006
Derniéra 25. ledna 2007

Úsměvná komedie se zpěvy ze starých časů nás zavádí do malých lázní, kde se setkává několik rodin na dovolené. Poklid místa však rasantně naruší paní Kapičková, která mezi hosty s vervou hledá nápadníky pro své dvě dcery. A také doktor Česal, který zde po letech spatří svou bývalou lásku, dnes již vdanou, a rozhodne se ji získat za každou cenu. Komedie známého místního dramatika (mimo jiné autora hry z těžkých dob města Pardubic 1744, uvedené v našem divadle k jeho 90. výročí) je plná krásných postaviček, humorných situací a my ji ještě doplníme známými hity z první poloviny minulého století. Pobaví Vás, potěší, přivede na jiné myšlenky – a protože „věrná láska zvítězí", a kdo má špatné úmysly, bude napálený, měla by Vám i dodat chuti do života.

Úprava a režie: Martin Glaser j. h.

Scéna: Ľubica Melcerová j. h.
Kostýmy: Samiha Malehová j. h.
Hudební spolupráce: Václav Marek j. h.
Korepetice: Josef Picek j. h.
Choreografie: Martin Pacek j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová

OSOBY A OBSAZENÍ:
  Marie Kapičková, majitelka domu na Vinohradech – Ludmila Mecerodová
  Isidor Kapička, její manžel – Jiří Kalužný
  Týny, jejich dcera – Kristina Jelínková
  Míny, jejich dcera – Petra Janečková
  Červinka, majitel penzionu – Jan Hyhlík
  Eusebius Vostrý, poštovní rada – Zdeněk Rumpík
  Jaroslav Havelka, profesor, nadšený entomolog – Alexandr Postler
  Berta, jeho choť – Martina Sikorová
  Česalová, vdova po presidentovi krajského soudu – Lída Vlášková
  Dr. Česal, její syn, ministerský tajemník – Milan Němec
  Franc, muž pro všechno – Vladimír Chmelař

Martin Glaser NA LETNÍM BYTĚ v Pardubicích

Mladý režisér Martin Glaser, čerstvý šéf činohry českobudějovického divadla a pro nás Pardubické tvůrce inscenace pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, opět režíruje v Pardubicích, tentokrát komedii místního dramatika Josefa Štolby Na letním bytě. Setkání s ním ráda nazvu „tak trochu zázrakem“, protože je to člověk, v němž se neobvykle snoubí ono mladé a dravé s mimořádně vědoucím a pokorným.

Jak se Ti to stalo, že ses tak značně mlád stal uměleckým šéfem v – promiň – kamenném divadle?
Přes to zmíněné mládí právě končím osmou budějovickou sezónu, režíroval jsem tam už dvacet inscenací. Protože můj předchůdce Ivo Krobot se rozhodl odejít s koncem svého funkčního období do hradeckého divadla, oslovil mne náš pan ředitel s nabídkou, abych vedení souboru převzal já. Možná Tě překvapí, že jsem se rozhodoval docela dlouho. Ale nakonec nad vidinou břemene odpovědnosti vůči souboru a divákům převážila radost z nové výzvy a možnosti zkusit si něco nového.

Zjevně nejsi z těch, kteří – řečeno slovy autora naší komedie – „pod pyšně vztyčeným praporem veřejného prospěchu honí se jen za prospěchem vlastním“. Takže zřejmě chceš ve své funkci u činohry vícesouborového divadla za něco bojovat (a já Ti moc závidím, že na to máš sílu…). Za co?
Za sebevědomou a hlavně moderní činohru. Za společenství lidí, kteří spolu chtějí něco dokázat a hledat to bez ohledu na „trendy“ vnucované jim ať už tzv. odbornou veřejností, nebo tzv. hlasem lidu. Jsem přesvědčený, že takové divadlo lze dělat i v kamenném oblastním divadle. A věřím, že takové divadlo bude bavit i naše diváky. Protože v řadě nikoliv poslední bych měl rád každý večer divadlo plné.

Co chceš od divadla – obecně? Co by podle Tebe divadlo v dnešní době mělo a mohlo „způsobovat“?
Každé kvalitní divadelní představení by podle mne mělo ze všeho nejdřív „způsobit“ pocit, že to, co mi tvůrci vyprávějí, se mne týká. Že to nějak souzní s mými starostmi i radostmi, s otázkami, které si kladu. Pak je úplně jedno, jestli na jevišti pobíhají lidé v kostýmech z šestnáctého nebo jedenadvacátého století. A jedině pak má divadlo smysl a lidi do něj budou chodit, bez ohledu na to, jestli jim je dvacet nebo šedesát.

Hru Na letním bytě napsal před 107 lety významný Pardubák Josef Štolba. Kupodivu Ti ji nenabídla dramaturgie města Pardubic, ale přinesl sis ji sám. Co Tě přilákalo k téhle roztomilé starožitnosti a jak spadá do Tvých představ o možnostech a posláních divadla?
Když jsem hru četl, měl jsem dojem, že před sebou vidím situace a postavy důvěrně známé. Vyprávěné s lehce ironickým úsměvem, ale i s láskou a pochopením k jejich slabostem. A navíc jsem tušil i klíč k jejímu inscenování.

Jak se v Tvé představě o inscenování naší komedie octly ty písničky, které – vzato z jedné strany – nepatří ke Štolbovi, ale nepatří ani k Tobě a k dnešku – vzato ze strany druhé?
To byl právě ten klíč! Věděl jsem, že hru přes všechny její kvality nelze inscenovat tak, jak leží a běží. Doba je rychlejší, nepotřebujeme slyšet tolik řečí jako naši předkové před sto lety. Poslouchal jsem navíc tenkrát z jisté melancholie cédéčko se šlágry z filmů pro pamětníky a najednou mi došlo, že celé dlouhé (a občas pravda nesnesitelné a dnes nehratelné) pasáže můžu nahradit těmi písničkami, že každá ta písnička může fungovat jako situace, která posune děj dopředu v intencích autora. Tak jsem začal pátrat po dalších nahrávkách, až jsem měl celou úpravu pohromadě alespoň v hlavě. Když jste mne pozvali k další pohostinské režii a „objednali si“ komedii, nabídl jsem Vám tuto svou „starou“ lásku a k mému potěšení látka zaujala i vás. Moc se těším, jak bude bavit naše diváky!

Přeji krásný a plodný pobyt NA LETNÍM BYTĚ v Pardubicích a splnění všech tužeb doma v Budějovicích. Lámej vazy!

Jana Pithartová, Divadelní zpravodaj 6/2006