František Hrubín
ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU

Předávací porada: 10. 3. 2006
Zahajovací zkouška: 21. 3. 2006
Technická zkouška: 24. 4. 2006
Premiéry: 6. a 7. května 2006 v Městském divadle
Derniéra: 17. ledna 2009

Romance pro křídlovku je jedním z nejkrásnějších děl české poezie. Její sdělnost bude asi věčná, protože nezaznamenává překotné politické změny minulého století, ale je „jenom“ osobním vyznáním básníka – jednoho z našich největších – o smyslu silného lidského prožitku pro chápání a zvládání života, a také o jeho významu pro zrození uměleckého obrazu. Kdo četl Romanci pro křídlovku, nikdy nezapomene její závěr, poslání: „Navždy mne bude víc o člověka, z něhož břímě lásky a smrti a břímě života vyrazí zpěv.“
František Hrubín opřel své nádherné básnické vyznání o poutavý příběh mladičké Teriny a Františka, kteří prožívají sílu prvního milostného vzplanutí v omamné atmosféře srpnových nocí. Už několik divadel u nás převedlo Romanci pro křídlovku do scénického tvaru a Hrubínova veliká báseň se tomu zjevně nebrání, naopak se na jevištích rozžívá novou obrazivostí. Proto s ní přicházíme i my, s pečlivou volbou režiséra, jehož scénickým obrazům poezie nikdy neschází.

Scénář a dramaturgie: Martin Fahrner
Scéna a kostýmy: Pavol Andraško
Hudba: Róbert Mankovecký

Režie: Marián Pecko

OSOBY A OBSAZENÍ:
  František – Martin Chamer
  Pan František – Martin Mejzlík
  Otec – Petr Dohnal
  Dědeček – Václav Dušek
  Terina – Lucie Štěpánková
  Viktor – Martin Mňahončák j.h.
  Otec Teriny – Pavel Novotný
  Matka Teriny – Romana Chvalová
  Tonka – Eva Janoušková j. h.
 

Rozhovor s režisérem

Romance pro křídlovku... na první pohled si člověk řekne, že je to bláznivý nápad, chtít zdramatizovat báseň, vždyť Romance pro křídlovku je báseň, dokonce bych se i zdráhal říci, že epická báseň, Pak si člověk všimne toho, že ta báseň se dohromady skládá z určitých obrazů. A svitne mu naděje. Básnický a jevištní obraz by snad mohly mít k sobě blízko, co říkáte?
Ano. On je tam sice napsaný příběh. Ale velmi zvláštně. Jsou to takové fotky, momentky... Je to, jako kdybychom si prohlíželi staré album a na základě určitých fotografií si ten příběh museli složit. K tomu se potřebujeme vcítit do těch obrazů. Nasát esenci, která je za nimi. Jsou to velmi silné obrazy.

Někdy mi připadá, že ty obrazy jsou silnější než příběh samotný...
A není to úžasné? Hrubín vypráví příběh, který se stal před dvaceti šesti lety, a ta vzpomínka, vyprávění je silnější než to, co se tenkrát skutečně mohlo stát. Nevypovídá právě tohle o nás? O tom, jak nám často nedochází, co držíme v ruce? A neprovokuje to otázky, proč nám to nedochází? Kvůli necitlivosti, uspěchanosti, proč? Pro mne jsou to velmi důležité otázky. Proč si musíme tak často všimnout hodnoty věcí, až když je ztratíme? Nebo ten příběh. Je opravdu jednoduchý: student se stará na prázdninách o dědečka, zamiluje se, má možnost se svou láskou odejít, ale neudělá to. Proč taky, že? Kolik je dneska bláznů, kteří by to udělali? Kteří by byli ochotní změnit všechno od základu, včetně sebe. Mne ta báseň přímo provokuje, neudělat to takhle. A udělat to tak, aby bylo logické odejít.

Je, anebo není to těžké, když se spolu potkají všeho všudy třikrát?
Snad není. Měla by to být setkání s velkým „S“, Tak by to rozhodně na tom jevišti mělo vypadat. A pak to musí stačit. Aby si divák řekl: tak běž, na co čekáš?! A zase se musím ptát: proč s ní neodešel? V Romanci je ta otázka položena ve vztahu k ženě, ale já myslím, že ji můžeme brát i jako širší metaforu ve vztahu k životu vůbec. Vždycky je tu to riziko, že se člověk otočí za svým životem a lituje. Ale myslím, že se nakonec musí vyrovnat s tím, co udělal i neudělal. I František se musí naučit mít se rád, i když neodešel s Terinou, aby mohl žít dál, Mám potřebu připravit mu na jevišti takovou očistnou koupel a budu mu držet palce, aby se mu to povedlo. A snad i diváci mu budou držet palce.

Když už pro ně inscenujeme báseň, jaký vy osobně vlastně máte vztah k poezii?
To je choulostivé téma. Já mám poezii rád, ale rád si ji čtu sám. Nemám rád mezi sebou a autorem prostředníka.

Přesně takového, jakého coby režisér chtě nechtě musíte dělat divákům?
Ano, Ale mně ty otázky v Hrubínovi přijdou důležité. Tak ho nakonec dělám rád. A jenom se musím snažit, abych nebyl příliš... já nevím... vehementní. Básníkovy otázky jsou otevřené, tak se je snažím příliš nedopovědět, co nejvíc se upozadit, abych nechal prostor divákovi, aby ta inscenace, naše, byla setkání nás s divákem, což musí, ale také diváka s Hrubínem. To bych si přál.

Z divadelního programu k inscenaci hry

fotografie ze zkoušek – foto Michal Klíma