Axel Hellstenius – ELLING A KJELL aneb CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ

Premiéra 21. a 22. ledna 2006
Zahajovací zkouška 29. listopadu 2005
Technická zkouška 9. ledna 2006
Derniéra 27. března 2007

Norská komedie plná nehledaného, překvapivého humoru a přívětivé víry v sílu přátelství, lásky a všech přirozených lidských citů, které dávají životu smysl a cestu. Elling a Kjell zabloudili v překotném tempu a odcizenosti dnešního světa, proto museli nějaký čas odpočívat a uvědomovat si sebe sama v bezpečí léčebného ústavu… Ale pozor, tato výjimečně dobrá hra není o psychopatech, ani o „mentálech“. Je o citlivých lidech, potýkajících se s obyčejným životem v dnešním agresivním světě
 

z divadelního programu od Martina Tallera (foto Michal Klíma)

Elling a Kjell jsou kamarádi, i když k sobě mají zdánlivě daleko. Elling vystudoval gymnázium, potom se živil jako úředník a v soukromí nesměle píše verše. Kjell je sociálně zaostalý syn alkoholičky, o kterou se od dětství láskyplně staral, nemá vzdělání, je manuálně zručný, ale v komunikaci s lidmi tak neprotřelý, že ho každý považuje za méněcenného. Společné mají jen to, že oba zabloudili v překotném tempu a odcizenosti dnešního světa. Museli nějaký čas odpočívat a uvědomovat si sebe sama v bezpečí léčebného ústavu. Ve chvíli, kdy hra začíná, byli propuštěni na svobodu a dostávají společný byt, v němž se mají naučit žít nový, samostatný život. Nevědí si rady se spoustou běžných věcí, například telefon je pro něvelikým strašákem, vycházka po sídlišti obávaným dobrodružstvím a nákup v přeplněném supermarketu je úkol nad jejich síly. Ale pozor, tato výjimečně dobrá norská hra není o psychopatech, ani o „mentálech". Je o obyčejných citlivých lidech, potýkajících se s obyčejným životem v agresívním světě. Je to komedie plná nehledaného, překvapivého humoru a přívětivé víry v sílu přátelství, lásky a všech přirozených lidských citů, které dávají životu smysl a cestu. Na česky mluvící jeviště tuto komedii přineslo Národní divadlo moravskoslezské a my jsme její působivosti podlehli okamžitě při zhlédnutí ostravského představení.

Režie: Jiří Seydler
Překlad: Alena Vrbová
Scéna: Miloň Kališ j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová

Osoby a obsazení:
    Elling: Radek Žák
    Kjell: Jiří Kalužný
    Reidun: Kristina Jelínková
    Frank: Michal Przebinda
    Gunn, ošetřovatelka: Romana Chvalová
    Servírka: Romana Chvalová

Co je to autismus

Tuto diagnózu popsal poprvé americký psychiatr Leo Kanner v roce 1943 a o rok později rakouský pediatr Hans Asperger. Dodnes je však autismus někdy zaměňován s různými duševními chorobami, schizofrenií, oligofrenií, s těžkými neurózami a podobně. Až roku 1989 byla publikována diagnostická kritéria. Dnes už víme, že autismus není duševní choroba, ale vývojová porucha neurobiologického původu, postihující všechny funkční oblasti organismu. Její příčiny nejsou dodnes dostatečně známy, ale byla jednoznačně vyvrácena někdejší domněnka, že by mohly souviset s výchovou. Jde o vrozené mozkové dysfunkce vznikající kombinací více vlivů.

Projevy autismu lze velmi obecně rozdělit do tří oblastí – poruchy komunikace, sociálního chování a představivosti. U postižených se objevují často už v kojeneckém věku, nejpozději do tří let, ale stává se, že nejsou spolehlivě rozpoznány. V řeči se často projevuje tak zvaná echolálie – postižení na pokyn nebo otázku reagují přesným zopakováním včetně intonace. Nerozlišují mezi předměty a živými bytostmi včetně lidí. Nerozumějí pojmu já, mluví o sobě ve třetí osobě. Mají strach z fyzického kontaktu s jiným člověkem. Velmi těžko se přizpůsobují jakýmkoli změnám, potřebují pevný, neměnný režim, ve známých situacích používají naučené vzorce chování a neumějí je aplikovat na situace jiné. Překvapení pro ně znamená katastrofu. Podléhají tělesnému neklidu, nebo naopak nečekané strnulosti. Mívají záchvaty smíchu, zuřivosti, agrese (nejčastěji vůči vlastní osobě), které z našeho hlediska působí nemotivované. Propadají úzkostem, bezdůvodnému strachu, a naopak si neuvědomují reálné nebezpečí. Nechápou, a tudíž nedodržují společenské normy, nemají přirozené společenské zábrany. Projevuje se u nich neobvyklá smyslová vnímavost – očichávají, ohmatávají, v některých zvucích mají zálibu, jiných se bojí, podobně je tomu s barvami a různými materiály. Milují krouživý pohyb. Jedí jen to, nač jsou zvyklí. Běžné jsou také motorické poruchy, epileptické záchvaty, poruchy smyslového vnímání, koktání a další přidružené problémy.

Autismus není vzácný. Podle světových statistik trpí autismem přibližně každý pětistý člověk. V České republice se rodí asi dvě stě autistických dětí ročně. Autismus je velmi často spojen s mentální retardací, osmdesát procent autistů má IQ nižší než 70. Existují však i opačné extrémy. Autisté s tak zvaným Aspergerovým syndromem někdy vynikají i nadprůměrnou inteligencí, většinou ovšem velmi úzce zaměřenou. Takoví se mohou dobře uplatnit ve vědních oborech, často také v hudbě nebo třeba jako skvělí šachisté, ovšem v praktickém životě mají velké problémy.

Úspěšnost léčby je velmi malá. Pět procent léčených autistů je schopno nezávislého života, výjimečně i partnerského soužití. Jedna třetina je schopna chodit do zaměstnání nebo udržovat vlastní byt, málokdy však obojí. Dvě třetiny zůstávají po celý život závislí na obsluze a soustavném dohledu. Všichni autisté potřebují k léčbě i psychiatra, ale jejich onemocnění je komplexní, nikoli „pouze“ psychické. Vnímají svět jinak než my a ani odborníci nevědí přesně jak. Autistické dítě nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Všemu se musí učit, jako se my učíme cizí řeči. Míra úspěšnosti tohoto učení závisí na míře postižení a na kvalitě odborného i domácího vedení.

Z divadelního programu k inscenaci hry Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství