Ray Cooney – CO SE DOMA UVAŘÍ (to se doma sní)

Premiéra 2. a 3. března 2002, derniéra 3. června 2004

Bláznivá komedie

Podle odborníků zatím nejlepší komedie veleúspěšného a po celém světě uváděného autora se odehrává v čase Vánoc v nejmenované anglické nemocnici, jejíž provoz je ohrožen tím, že personál se současně věnuje přípravě na vánoční besídku a přípravě projevů na mezinárodní lékařské konferenci, která se koná v areálu nemocnice. A aby toho nebylo málo, objevuje se mladík, jemuž je v patách policie. Pátrá po svém otci, jímž má být jeden z lékařů ústavu. V nastalém chaosu se ovšem může nejeden z diváků cítit právem jako v nemocnici české.

V londýnské nemocnici U sv. Ondřeje vrcholí přípravy vánoční "besídky" pro pacienty a zároveň začíná mezinárodní lékařské sympozium, na němž má zasloužilý neurolog David Mortimore učinit rozhodující krok své kariéry. Zatímco se snaží soustředit navzdory hemžícím se kolegům, autoritativní vrchní sestře a své všudypřítomné hyperaktivní manželce, vstupuje na scénu půvabná žena s andělskýma očima a s informací, která má zvrátit nejen Davidovu kariéru, ale celý jeho dosud poklidný život. Vzápětí za ní přichází poněkud potřeštěný mladík, hledající svého otce... horlivý policista, hledající podezřelého mladého muže... a Davidův nadřízený, dožadující se jeho přednášky... David se vydává tu za faráře, tu za vrchní sestru... vrchní sestra balancuje na okenní římse... a klopotný zmatek by jistě spěl ke katastrofě, kdybychom ovšem nebyli v komedii.

Anglický humor je údajně suchý, nicméně veselohry anglického komika, režiséra a komediografa Raye Cooneyho působí jako svěží sprcha, která neuvěřitelným tempem vtipů a vršících se zápletek dosahuje intenzity skotského střiku. Záměrem tohoto autora není nic víc – ale také nic míň! – než publikum bavit. Že se mu to daří, vědí nejen Angličané, ale diváci po celém světě, kteří viděli Peklo v hotelu Westminster, Dvouplošník v hotelu Westminster, Jeden a jedna jsou tři, Teď ne, miláčku a další Cooneyho komedie, třeba tu, v níž na vaši bránici zaútočí Petr Hübner, Zdena Bittlová, Zdeněk Rumpík a řada dalších.

Hrají: Pavel Trávníček j. h. / Petr Hübner, Petr Brychta, Josef Pejchal, Zdena Bittlová, Zdeněk Rumpík, Lída Vlášková, Boris Šlechta j. h., Jindra Janoušková a další
Režie: František Laurin

Premiérová překvapení

Na premiéru Cooneyho komedie Co se doma uvaří (to se doma sní) přijela řada významných hostů – spisovatel a překladatel anglicky píšících autorů PhDr. Břetislav Hodek s manželkou, herečka Martina Hudečková, herečka a moderátorka Sabina Laurinová s přítelem Josefem Vojtkem a další.

Prvním překvapeným byla ještě před premiérou Sabina Laurinová, kterou Petr Dohnal pozval na jeviště, aby jí předal dárek od Františka Laurina – certifikát o koupi 500 cm2 nové malované opony divadla. „Bylo to pro mě veliké a strašně milé překvapení, nic takového jsem nikdy nedostala. Tatínek vždycky byl a stále je velmi originální. Dokonce mi už i ukázal přesně ten kousek opony, kterým mě obdaroval,“ svěřila se po premiéře budoucí maminka Sabina.

Na závěrečné děkovačce zase Martina Hudečková překvapila svého kolegu a šéfa Divadla SKELET Pavla Trávníčka, jako dárek mu předala pečenou kachnu a ohromné žluté papuče Pikatchu. „S tou kachnou to byl můj nápad, ale pekla ji manželka Pavla Trávníčka. U nás v divadle jsou taková překvapení už zvykem. Například já mám od Pardubáka Zdeňka Rumpíka už pěknou sbírku nejrůznějších perníkových dárečků.“

Na slavnostním rautu po premiéře se už jen chválilo, děkovalo a samozřejmě oslavovalo. Pavel Trávníček poděkoval hercům a panu režisérovi za trpělivost, kterou s ním měli: „Naskočil jsem do rozezkoušené komedie těsně před premiérou za nemocného kolegu Petra Hübnera, kterému bych chtěl hlavně popřál brzké uzdravení.“ Pan překladatel Hodek v sobě nezapřel smysl pro humor a všechny přítomné pobavil: „Já přeložím slova, ale herci to pak musí zahrát. A i když jsem tu hru už četl, výborně jsem se bavil!“

I Sabina Laurinová byla ráda, že měla čas a vyrazila na premiéru: „Nejenom kvůli tátovi, ale i kvůli kolegovi Pavlu Trávníčkovi. Přijela jsem oba podpořit a ještě jsem se dosyta zasmála. Moc pěkné představení!“ Zajímalo mě, jestli by si Sabina někdy ráda zahrála pod režijní taktovkou svého otce: „Já jsem si již v jeho inscenaci zahrála, bylo to poprvé a zatím naposledy. Hrála jsem v Lucerně v Národním divadle a bylo mi tehdy třináct. [A to bylo zase překvapení pro mne. rs] Vím, že táta patří mezi náročné režiséry, ale zase mezi ty režiséry, kteří umí s herci pracovat a uvolnit je při práci. Takže určitě bych s ním zase ráda pracovala. Myslím si, že teď by už mezi námi nevznikaly žádné střety jako třeba v patnácti letech, když jsem mu na konzervatoři chtěla něco předvést. On mě hned po první větě zastavil a zakřičel: Stop, špatně, jseš v křeči! Samozřejmě jsme se pak dostávali i do hádek. Ale teď po patnácti letech praxe si naopak cením takových režisérů jako je můj táta.“

Radek Smetana

S překladatelem anglickém humoru, o divadle, o Cooneym i o Shakespearovi...

Pod českými verzemi Cooneyho komedií (poúze s výjimkou hry Ted ne, miláčku) je podepsán spisovatel a překladatel anglicky píšících autorů PhDr. Břetislav Hodek, který je mimo jiné naším předním překladatelem Shakespeara.

Jak se vlastně stalo že jste se právě Vy začal zabývat komediemi současného bulvárního autora?

Byla to šťastná náhoda. Jihočeské divadlo mělo družbu s divadlem v Gabrovu (Bulharsko) a jejich režisér Petr Alexandrou si toužil u nás zopakovat svou úspěšnou inscenaci Cooneyho komedie Jeden a jedna jsou tři. Budějovické divadlo – s nímž jsem už léta spolupracoval (na Shakespearovi, O'Neillovi a Shawovi) – se na mne obrátilo, abych jim pořídil její překlad. Což byl i můj první převod Cooneyho do češtiny. Od té doby jsem jeho her až do dneška přeložil už šest...

Co Vás na Cooneyho komediích nejvíc baví?

Neuvěřitelná, přímo absurdní blesková vynalézavost jeho hrdinů a proměnlivost situací. Ty se mění natolik překvapivě a nečekaně, že obsah Cooneyho her téměř nelze popsat. Je možné jen uvést základní situaci, např. že se lékaři zničehonic objeví dospělý syn i se svou neprovdanou matkou.

Současná světová dramatika, která se k nám v překladech dostává, citelně postrádá humor. Výjimkou jsou právě jen anglické komedie. Dá se tato výsada Angličanů nějak vysvětlit?

Netroufám si o tomto tématu mluvit autoritativně, ale jeden důvod pravděpodobně bude v určité tradici Britů nic netvrdit určitě. Smím-li citovat ne zcela vymyšlený příklad: tam, kde Čech zavolá na roztržitou cestující vystupující z autobusu „Slečno, zapomněla jste si deštník!“ řekne Angličan (v doslovném překladu): „Promiňte, myslím, že jste si tu nechala deštník.“ Druhý důvod je typicky ostrovní understatement, tj. velice zdrženlivý popis, opak přehánění. A třetí důvod je čistě lingvistický: pro „vážnost“ má angličtina dva nesynonymické výrazy: jedním označuje opravdovost a závažnost, druhým smutek a zasmušilost. Takže Angličan může i nejzávažnější věci říkat vesele a nejlegračnější věci naopak s kamenným obličejem. (Jde zřejmě o úzus a povahový rys: pokud vím, Američané této možnosti téměř nevyužívají, ani v životě, ani ve svých hrách.)

Cooneyho komedie mají u nás ohromný úspěch. Až se nabízí otázka: Je anglický humor opravdu tolik odlišný od našeho, jak se obecně tvrdí?

Částečnou odpověď jsem již naznačil. Typický anglický humor je tak zvaně suchý a stručný, sebeabsurdnější a sebekomičtější situace předvádějí dramatické postavy bez úsměvu. (Konec konců, smát se má divák, ne herci.) Výbuchy situační komiky jen zřídkakdy doprovází komika slovní. A zapomínané umění vtipné a duchaplné konverzace charakterizuje anglické drama od středověku dodnes.

Jazyk Cooneyho postav je ve Vašem překladu navzdory své situační bezprostřednosti velmi kultivovaný a brilantně vtipný. Je takový i v originále?

Určitě je ještě brilantnější a kultivovanější než v mém překladu. Ale bez mučení přiznám, že se mu snažím vyrovnat.

Liší se něčím výrazně inscenace Conneyho her na českém jevišti od těch, které vznikají na domácí půdě londýnských divadel?

Žel Bohu nevím, žádnou jeho hru jsem neměl příležitost vidět. Jsem spíše furtpíšící zápecník domácí, místo toho, abych svědomitě trajdal po Londýně a navštěvoval divadelní představení.

Kdybyste se setkal s Rayem Cooneym osobně, o čem byste s ním chtěl hovořit?

Vzhledem k tomu, že je Angličan, tak určitě nejdřív o počasí. Pro rozhovor na toto téma platí neúprosný zákon souhlasu, čili abychom byli oba stejného názoru a tedy si od začátku výborně rozuměli. A o čem bychom mluvili dál, těžko odhadnout. Ale nejspíše bychom se oba vyhnuli hovoru o divadle, psaní a překládání her – o své práci a potížích přece slušný člověk v Anglii nemluví, že?

A kdyby takové setkání bylo možné napříč časem i s Williamem Shakespearem, o čem byste mluvil s ním?

Nemám ponětí. Doufám, že se s ním na věčnosti setkám, ale o čem si tam budeme povídat, to vám už asi nebudu moct sdělit. Jen vím, že asi tak prvních sto let budu uctivě mlčet.

Jana Pithartová, divadelní program představení