Brandon Thomas / CHARLEYOVA TETA

Předávací porada: v úterý 18. prosince 2012 v 9.00 hodin
Zahajovací zkouška: v úterý 18. prosince 2012 od 10.00 hodin
Technická zkouška: 4. února 2013
Premiéry: 16. a 17. února 2013 v 19.00 hodin, Městské divadlo

Přestrojit se za tetu? Co z toho ale vzejde?! Třeskuté situace a jiskřivá anglická konverzace v jedné z nejlepších komedií všech dob.

Mladí spolužáci z oxfordské univerzity Charley a Jack jsou zamilovaní až po uši do Kitty a Amy. Touží se co nejdříve se svými láskami zasnoubit. Ale problém je v tom, že jim chybí oficiální doporučení vážené osoby, jak vyžaduje dobová etiketa. Jako na smilování tedy oba čekají na příjezd Charleyho bohaté tety z Brazílie, aby za její pomoci mohli dosáhnout vysněného cíle. Ovšem teta má zpoždění a Jack s Charleym se tak dostanou do svízelné situace, neboť jejich vyvolené již mají každou chvíli přijít! Všichni začnou být natolik netrpěliví, že realizaci odvážného nápadu již nelze odkládat: jejich záchranou se má stát spolužák lord Babberley, který je obvykle „pro každou špatnost“. Když tedy nakonec chtě nechtě svolí, že bude v přestrojení představovat Charleyovu tetu, aby spolužákům pomohl, vůbec netuší, do jak komplikovaných situací ho to přivede. A co teprve, když se pak objeví i skutečná teta!

V českém prostředí byla tato nejslavnější Thomasova hra poprvé uvedena v roce 1894 v Národním divadle, jen dva roky po světové premiéře. Od té doby je doslova stálicí mezi veselohrami na našich scénách. Oblíbenost komediální zápletky se záměnou osob, zvláště pokud jde o nechtěné přestrojení mužské postavy za ženu, je snad věčná! Charleyova teta je navíc jednou z nejlépe napsaných komedií všech dob a patří tak do „zlatého fondu“ tohoto žánru. Skýtá výjimečné komediální herecké příležitosti, a to zdaleka nejen v roli Babberleyho, obsahuje řadu velmi překvapivých situací a kromě výrazného hereckého rozehrávání vtipných momentů vybízí k brilantní konverzaci té nejlepší anglické tradice. Tento titul všem divákům slibuje kvalitní zábavu, a tudíž i možnost osvobozujícího a tolik ozdravného smíchu.

Překlad: Zdeněk Vančura
Inscenační úprava: Milan Schejbal

Režie: Milan Schejbal j. h.
Dramaturgie: Zdeněk Janál
Výprava: Kateřina Baranowska j. h.

Osoby a obsazení:
  JACK CHESNEY ... Ladislav Špiner
  BRASSET ... Václav Dušek
  CHARLES WYKEHAM ... Jan Musil
  LORD FANCOURT BABBERLEY řečený BABBS ... Petr Borovec
  KITTY VERDUNOVÁ ... Martina Sikorová
  AMY SPETTIGUOVÁ ... Petra Tenorová
  PLUKOVNÍK SIR FRANCIS CHESNEY ... Petr Dohnal
  STEPHEN SPETTIGUE ... Zdeněk Rumpík
  DONA LUCIA D’ALVADOREZ ... Dagmar Novotná
  ELA DELAHAYOVÁ ... Adéla Petřeková j. h. / Monika Timková j. h.

Inspice: Jiří Vojíř
Nápověda: Jana Voldánová

---

Charleyova teta – klenot komediální tvorby v režii Milana Schejbala

režisér Milan Schejbal

Slavná komedie Brandona Thomase Charleyova teta patří zcela jistě do zlatého fondu komediálního žánru. Světovou premiéru měla v roce 1892 v Londýně, záhy poté vyprodávala sály také na americké Broadwayi a na čtvrt století držela anglický rekord v počtu repríz a návštěvnosti jedné divadelní inscenace. Od té doby je stálicí repertoáru řady divadel po celém světě, dokonce i tam, kde se evropské komedie uvádějí poskrovnu. Byla přeložena do velkého množství jazyků, mimo jiné také do čínštiny, japonštiny, afrikánštiny, jazyka zulu či dokonce esperanta. Je totiž stálou zárukou kvality, skvělé zábavy a velkých hereckých příležitostí.

Thomas využil zápletku s převlekem muže za ženu jako hlavní osu celovečerní komedie, a to vůbec jako první (i když dílčí součástí anglických komedií byla již dříve). Dva studenti se v ní chtějí oženit se svými vyvolenými, k čemuž jim má dopomoci bohatá teta jednoho z nich, jenže ta má zpoždění a musí přijít do hry náhradní řešení – donutí svého spolužáka Babbse, aby předstíral, že je onou tetou. Tato komedie, která je vystavěna na brilantních situacích, pověstné anglické konverzaci a těží ze základů ryzí divadelnosti, zajistila svému autorovi věčnou slávu. Může se zdát, že Thomas je autorem pouze jednoho díla, ale ve své době byl velmi plodným autorem i dalších oblíbených komedií (a v neposlední řadě také vyhledávaným hercem), ovšem právě Charleyova teta je jeho hrou nejznámější a přetrvala v zájmu divadelníků a obecenstva nepřetržitě již více než sto let.

V našem divadle se na Charleyovu tetu můžete těšit již od soboty 16. února. Připravuje ji pro vás režisér MILAN SCHEJBAL, a to s Petrem Borovcem, Ladislavem Špinerem a Janem Musilem v hlavních rolích. Více už ale na dalších řádcích prozradí pan režisér sám.

režisér Milan Schejbal

Při vaší plodné kariéře je až k neuvěření, že v Pardubicích režírujete poprvé. Jak jste se na první spolupráci s naším souborem těšil?

Těšil jsem se hodně, a to z několika důvodů. Za prvé asi proto, že divadelní tvář pardubického divadla je mi velmi blízká. Mám rád interpretační divadlo založené na silném příběhu a výrazných hereckých osobnostech. Je mi také sympatické, že i v takovémto typu divadla je určitý prostor věnován řekněme netradičnímu způsobu inscenování a experimentu, ovšem nikoli za každou cenu. Za druhé obdivuji a vždy jsem obdivoval hrdost pardubických diváků na své divadlo, že si ho váží a hojně je navštěvují. Což samozřejmě s výše řečeným úzce souvisí. A v neposlední řadě jsem při každé návštěvě pardubického divadla okouzlen samotnou budovou – vždy jsem toužil poznat ji zblízka, i tu její část, která je divákům skryta.

Byl jste ale v angažmá mimo jiné v sousedním Hradci Králové. Měl jste možnost v té době sledovat i dění v pardubickém divadle?

Dění v pardubickém divadle sleduji neustále (nejenom během působení v Hradci Králové), a to již od svých gymnaziálních let, která jsem strávil v Přelouči. Ale nejen díky školním zájezdům, mnoho představení jsem zhlédl z vlastního zájmu. Navíc jedna z mých tehdejších největších lásek bydlela na Dukle, což není od divadla daleko a pozvání do divadla mi přinášelo velké plusové body. Dodnes si pamatuji některé inscenace z výrazné éry režiséra Michaela Taranta, vzpomínám na herecké výkony Milana Sandhause, Jindřicha Bonaventury, Zdeny Bittlové a dalších; jako studenti DAMU jsme jezdili do Pardubic na režie našeho profesora Jaroslava Vostrého. Znám i řadu dalších osobností, které pardubickým divadlem prošly a se kterými jsem měl tu čest později pracovat (například dramaturgyně Jana Paterová, Jaroslav Someš aj.). Nemluvě o tom, že s Petrem Novotným, který v současné době v pardubickém divadle velmi intenzivně režíruje, jsme několik let úzce spolupracovali a myslím, že jsme si na nervy rozhodně nelezli.

Dalo by se říct, že jste specialistou na komediální žánr, i když samozřejmě režírujete i všechny ostatní žánry. Co vás na komediích jako režiséra tolik baví?

Mám rád, ba přímo miluju v divadle to, čemu se říká setkání, kdy diváci nejsou pouhými pasivními pozorovateli, ale každou jednotlivou reprízu vlastně spoluvytvářejí (a nejde mi v žádném případě o násilné zapojování diváků do představení) a k tomu komedie přímo vybízejí. Okamžitě poznáte z reakce publika, zdali je dění na jevišti zajímá (chcete-li, zda se baví) či nikoliv. Chvíle, kdy se diváci v hledišti upřímně baví, patří k mým nejkrásnějším divadelním zážitkům. Tím vůbec nechci snižovat žánry dramatické (sám jsem jich řadu režíroval), ale patřím svým naturelem k oné výrazné menšině režisérů, kteří mají rádi humor na jevišti, a to humor inteligentní, a úzkostlivě se snažím hlídat, aby tento humor neklesl pod míru vkusu. Držím se slov, která nám kladl na srdce pan profesor Vostrý, že sice míru vkusu má každý individuálně nastavenou, ale nikdy by neměla klesnout pod tu část lidské osobnosti, které říkáme důstojnost. Přes veškerý svůj silný vztah ke komediím jsem přesvědčen, že nejdůležitější je, aby divák v divadle prožil výše zmiňovaný zážitek, a je jedno, o jaký žánr jde… Prožije-li intenzivní zážitek, rád se do divadla bude vracet. Ani se divákům nedivím, že v současné době (snad více než jindy) se rádi chodí do divadla bavit na komedie, když v běžném životě toho poslední dobou moc k popukání není…

P. Patera, M. Sandhaus a V. Ptáček
Charleyova teta, VČD 1965

Jaký typ komedií máte nejraději?

Ač to zní banálně, mám rád komedie kvalitní, které obsahují inteligentní a překvapivě pointované komediální situace a umožňují všem zúčastněným, především však hercům, tvůrčím způsobem tyto situace rozehrávat. K takovým komediím dle mého názoru bezesporu patří Brouk v hlavě, Dáma od Maxima, Ťululum a některé další tituly Georgese Feydeaua, Jak je důležité míti Filipa či Ideální manžel Oscara Wildea, Shakespearovy komedie, ze současných například některé hry Raye Cooneyho a Alana Ayckbourna nebo Úžasná svatba Robina Hawdona a řada dalších. Rozhodně k nim lze směle přiřadit i Charleyovu tetu Brandona Thomase.

Bavíte a smějete se u komedií i jako divák, anebo vám v tom někdy vaše režijní zkušenosti a znalosti v tomto žánru spíše brání?

Velmi rád se na komediích spontánně bavím i jako divák a někdy i závidím, že jsem na nápady, které mě zaujaly, nepřišel sám. Přiznám se, že v okamžicích, kdy se nebaví publikum ani já, se neubráním pátrání po příčinách, proč ta či ona situace nefunguje, jak má. Je to asi jistý druh deformace.

Vím, že Charleyova teta je jedním z vašich nejoblíbenějších titulů. Co vás na ní tolik láká?

Mnohé, co na této komedii obdivuji, jsem již uvedl výše. Mimo to mě na Charleyově tetě láká onen převlek Babbse za ženu. Tento samotný fakt nemusí být a není cílem, ale prostředkem či výchozím bodem k rozehrání výtečných komediálních situací, aniž by se jediným terčem „obdivu“ staly druhotné sexuální znaky žen či pitvoření a posunčina. Dále mě na této komedii baví spolu s herci nalézat adekvátní herecký styl, který by v plné kráse na jevišti kloubil zmíněný inteligentní humor a zároveň noblesu, která k této anglické hře patří, a která z našeho života bohužel mizí, přestože po ní mnozí touží.

P. Hübner, P. Šrom a Z. Rumpík
Charleyova teta, VČD 1982

Byl jste řadu let uměleckým šéfem v Divadle ABC, kde jste se potkal mimo jiné s Lubomírem Lipským, který v Charleyově tetě exceloval v 60. letech. Dozvěděl jste se od něj nějaké zajímavé či důležité vzpomínky na slavnou inscenaci Ivana Weisse, které se pak případně staly i podněty pro vaši práci na tomto titulu?

Měl jsem tu čest s Lubomírem Lipským takřka třináct let být v jednom divadle a spolupracovat s ním na mnoha inscenacích, mimo jiné na inscenaci přímo samotné Charleyovy tety, ve které hrál postavu Spettigua. On sám na svou původní roli Lorda Babbse v Charleyově tetě z 60. let vzpomínal jako na tu, která mu asi nejvíce přirostla k srdci (ve své době zaznamenala přes tři sta repríz). Zaujalo mě například to, když vyprávěl, že jako hostující Lord Babbs pak objížděl řadu ochotnických divadel, která Charleyovu tetu nastudovala a pozvala si Lubomíra Lipského, aby s nimi v roli Babbse vystoupil. Procestoval takto s kostýmem v kufru půl naší republiky. Má na to velmi intenzivní vzpomínky, tu roli miloval a poznal díky ní i spoustu tvůrčích lidí mimo velká kulturní centra. Lubomíra (Mirka, jak mu všichni říkají) si vážím i pro jeho velkou hereckou pokoru, se kterou pokaždé přichází na jeviště, byl a je přirozenou autoritou a nenásilnou formou, naprosto bez mentorování předává své herecké zkušenosti, které získal od svých starších kolegů, mladším. I já jsem vděčný, že mi prozradil jistá herecká pravidla konverzačního umění v komedii (například způsob rychlého navazování replik, načasování point apod.). Nakonec – jeden slovní vtip, který si on sám vymyslel ve zmíněné inscenaci, jsme převzali i do inscenace pardubické a ústy Petra Borovce bychom tak chtěli nenásilným způsobem vzdát hold nejslavnější „Charleyově tetě“ na českých jevištích.

Proč jste se rozhodl tuto komedii režírovat právě v našem divadle?

Byl jsem velmi potěšen nabídkou režírovat v pardubickém divadle, ostatně jsem si to opravdu přál. Dramaturgie divadla mě požádala o titul z komediální provenience. S dramaturgem Zdeňkem Janálem jsme pak stanovili okruh titulů, ze kterých jsme vybírali, přečetli jsme i několik nových textů, ale žádný nás nezaujal natolik, abychom ho chtěli inscenovat. Když pak v dalších diskusích zazněl titul Charleyova teta, zajásal jsem a bylo mi skoro stoprocentně jasné, že u „Charleyovky“ skončíme… Ano, je to pro mě srdeční záležitost.

Petra Borovce, kterého jste obsadil do hlavní role „falešné Charleyovy tety“ znáte již z jeho studií pražské DAMU, kde vyučujete režii. Čím vás tento herec především zaujal?

Petr studoval o rok níže než ročník, který jsem na DAMU vedl, a sledoval jsem ho takřka ve všech klauzurních pracích. Byl jsem rád, že našemu ročníku pak v menší roli vypomohl při absolventské inscenaci Kazimír a Karolína. Určitě mě zaujal především svým komediálním talentem, charismatem a přízvukem ve slovním projevu, díky kterému může takřka každý bezpečně lokalizovat, odkud pochází. Nechci mu radit, ale myslím, že první dvě dispozice by měl cílevědomě rozvíjet, protože jsou to dary k nezaplacení, a třetí cílevědomě potlačovat, což se mu, myslím, čím dál tím více daří.

Přejme mu tedy, aby se mu takto dařilo právě i v postavě Babbse. A vám: Zlomte vaz!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 2/2013

---

Nové herecké tváře v komedii Charleyova teta ADÉLA PETŘEKOVÁ a MONIKA TIMKOVÁ

M. Timková a A. Petřeková s P. Borovcem po premiéře Charleyovy tety, foto R. Smetana

 

Na prknech Východočeského divadla můžete v inscenaci Charleyova teta vídat dvě zcela nové herecké tváře – mladé talentované herečky ADÉLU PETŘEKOVOU a MONIKU TIMKOVOU. Možná jste již tyto herečky zaznamenali v některých jejich seriálových či filmových rolích, ale nyní se s nimi můžete setkat poprvé přímo v našem divadle. Právě v Charleyově tetě se spolu alternují v roli Ely Delahayové, do které je zamilovaný Lord Babberley představující falešnou Charleyovu tetu. S jejich dosavadními zkušenostmi, podrobnostmi o účinkování v Pardubicích a mnohém dalším se můžete blíže seznámit v následujícím rozhovoru.

Obě jste skončily studia herectví poměrně nedávno. Co všechno vás již pracovně potkalo mimo školu?

Adéla: Během studia bylo našemu ročníku umožněno zahrát si maličké role v Národním divadle v Cyranovi z Bergeracu. Po vystudování činohry jsem ale paradoxně začínala u muzikálu, a to v Divadle pod Palmovkou, kde se v té době konalo výběrové řízení do muzikálu Chicago. Měla jsem velkou radost, protože zpěv je má velká vášeň. Posléze jsem se dostala do Plzně, kde nyní hraju v muzikálu Nine režiséra Romana Meluzína a se souborem činohry jsem nedávno nazkoušela Williamsův Sestup Orfeův v režii Jana Buriana.

Adéla Petřeková

Samozřejmě jsem dostala také pár filmových příležitostí v různých seriálech (Cirkus Bukowsky, Helena ad.) a reklamách, díky kterým jsem poznala kus světa. A dokonce jsem dostala velkou příležitost od režiséra Ivana Pokorného, který mě jako nezkušenou herečku obsadil do hlavní role svého filmu Záblesky chladné neděle. To byla opravdu velká zkušenost a jsem velmi ráda, že ve mě Ivan vložil tak obrovskou důvěru.

Monika: Já jsem měla také to štěstí, že jsem si mohla zkusit práci už při studiu. Můj dosavadní největší zážitek byl při natáčení s režisérem Jiřím Strachem, kde jsem ve filmu Santiniho jazyk ztvárnila hlavní ženskou roli. Právě mám za sebou úspěšnou premiéru v divadle Palace Jo, není to jednoduché Jean-Claudea Islerta, kde hraji po boku Jiřího Langmajera, Adélky Gondíkové, Davida Punčocháře a Karolíny Krejčové. Režijní taktovku nad námi držel Petr Hruška, což byla zkušenost k nezaplacení. Také účinkuji ve dvou pohádkách – první je Duhová pohádka Daniely Fischerové a druhou je pohádka O Smolíčkovi, která měla premiéru na lodi Tajemství bratří Formanů. Mám za sebou i natáčení několika seriálů, ale pořád si ještě připadám jako ta malá holčička v prváku na konzervatoři, která neví, na jakou stranu se v metru postavit. A v neposlední řadě mi je nyní potěšením a velikou ctí stát na prknech nádherného pardubického divadla.

Dáváte přednost divadlu, nebo vás více láká jiná herecká práce?

Monika: Mám pocit, že všechno kolem divadla i filmu, zkrátka vše kolem herecké práce, mě fascinuje, ale v divadle cítím víc to „teplo“, kolektivní práci, pokoru. A myslím, že i vnitřně mě divadelní práce více naplňuje. Divadelní „jako“ je pro mě trošku silnější než to filmové.

Adéla: Divadlo je pro mě primární. Vystudovala jsem činohru, protože je to má srdeční záležitost. Ale zároveň jsem také „čuchla“ k natáčení a to mě také velmi nadchlo. Ačkoliv se jedná o úplně jinou práci, průběh tvorby je odlišný, přesto jsou si tyto dvě práce hodně blízké – vnitřní energií, kterou musí herec mít při ztvárnění role. A zároveň si uvědomuji, že divadlo je základ. Takže mám pocit, že když chce někdo excelovat ve filmu, měl by mít nějakou zkušenost na prknech divadla.

Monika Timková

Čeho byste ve své herecké kariéře chtěly dosáhnout? Jaké si kladete cíle?

Adéla: Cíle? Zdokonalovat se ve svém řemesle a nepřestat milovat svou práci – divadlo.

Monika: Dříve jsem si to pochopitelně všechno malovala, „být známá jako paní Bohdalová“, chtěla jsem, aby mé jméno bylo synonymem pro velikou herečku a nejraději bych, aby se to stalo ze dne na den, jako mávnutím kouzelného proutku. Dětská fantazie je nekonečná. Teď jsem pochopila, že každá práce mi dává šanci být lepší, s každou novou zkušeností zjišťuji, jak hodně toho mám ještě před sebou. Ale ze všeho nejvíc si přeji být dobrý, poctivý člověk, který má rád svou práci a jednoho dne bude dobrým vzorem pro své děti, které se snad herectví obloukem vyhnou! (smích)

Pokud vím, žijete v Praze. Vnímaly byste v něčem jako problematickou skutečnost, kdybyste získaly angažmá v „oblastním divadle“? A využily byste vůbec takové nabídky?

Adéla: Angažmá je obecně velký závazek, ale na druhou stranu je to také pravidelný příjem. Zatím si užívám pozice na „volné noze“, protože nemám žádná omezení a mohu si v podstatě dělat, „co chci“. Ale zároveň si uvědomuji, že když člověk „vyleze“ z DAMU, je potřeba, aby se někde takzvaně „vyhrál“, aby se mohl postupně zdokonalovat. V této době mi však vyhovuje být na „volné noze“, jelikož mám mnoho závazků v oblasti filmové tvorby. Ale kdo ví? Třeba za měsíc všechno dotočím, naskytne se příležitost angažmá v divadle a já ji ráda přijmu. (smích) Nicméně jsem velmi ráda, že se mi dostalo příležitosti hostovat v pardubickém divadle. Je to příjemná a pro mne důležitá zkušenost.

Monika: Pardubice jsou velmi výjimečné město, kde je ještě výjimečnější divadlo. A se souborem, který tvoří divadlo divadlem, má dohromady takovou energii, která mě fascinuje, že bych se asi ani nerozmýšlela a kývala a kývala… (smích) Nevím, jestli bych byla schopná se hned přestěhovat, protože v Praze mi je moc dobře, ale jelikož jsem rodilá Trutnovačka, jsem skoro doma!

Adéla Petřeková, Charleyova teta
foto Michal Klíma

Ve Východočeském divadle hostujete poprvé. Je něco, co vás zde překvapilo?

Adéla: Velmi mile mě překvapil příjemný kolektiv, profesionální přístup a hlavně snaha divadla vyjít ve všem vstříc – to je velmi ojedinělé.

Monika: Jsem velmi mile překvapena přístupem všech článků divadla a jejich mírou angažovanosti. To je prostě neuvěřitelné! Jmenovitě inspice, produkční záležitosti, paní vrátná, krejčovna… A opravdu mě velmi baví setkání s panem ředitelem Dohnalem na prknech divadla. Ach jo, vážně nemám co vytknout. (smích)

Znali jste se už předem s některými z kolegů, se kterými v současné době stojíte na jevišti?

Adéla: Samozřejmě. S Péťou Borovcem jsme byli spolužáci na DAMU a jsme si hodně blízcí už kvůli tomu, že oba pocházíme z Moravy. (smích) A také jsem znala z muzikálu Chicago Martinu Sikorovou. Tudíž jsem byla velmi ráda, že alespoň někoho v kolektivu znám.

Monika: S Petrou Tenorovou, ale opravdu jen malinko, točily jsme spolu. Pochopitelně jsem ale o všech hercích slýchala, ten „herecký rybníček“ je tak malý a ostatní herci tolik rádi vyprávějí o jiných hercích! (smích)

V Charleyově tetě se alternujete v roli Ely Delahayové. Čím vás zaujala tato postava?

Adéla: Mladá a zamilovaná. Co víc si přát? (smích)

Monika: Libí se mi její něžnost a zpupnost v jedné osobě, také hloubka a bezmeznost lásky, kterou chová k člověku, kterého ani dost možná už nepotká.

Monika Timková, Charleyova tera,
foto Michal Klíma

A čím samotná komedie Charleyova teta?

Monika: Nestárnoucí titul, který dává veliký prostor pro tvoření – tedy ve spolupráci s panem režisérem Milanem Schejbalem tomu tak rozhodně je!

Adéla: V této hře je příjemné, že si člověk může dělat legraci z lidských charakterů a zároveň sám ze sebe. (smích) Je to lehká komedie, ve které si každý najde to své.

Jaké byly vaše dosavadní zkušenosti s komediálním žánrem?

Monika: V divadle Palace již zmiňovaná hra Jo, není to jednoduché, která mě velmi baví. Ale někdy i u zkoušení komedie zažijete pláč! (smích)

Adéla: Nejintenzivnější zážitek mám z absolventské inscenace na DAMU – z Goldoniho Poprasku na laguně. Mimochodem, hráli jsme tam spolu s Péťou Borovcem a při zkoušení Charleyovy tety mám někdy silné déjà vu.

Režisér Milan Schejbal je zároveň vysokoškolským pedagogem režie. Projevovalo se to nějak v jeho přístupu k vám jako ke stále ještě začínajícím herečkám?

Adéla: Já si myslím, že se Milan Schejbal chová ke všem stejně. Má na každého stejný metr a to je mi velmi sympatické. Samozřejmě někdy, aby byla legrace, jsme vytáhli nějaké vtipné zážitky z DAMU, ale to jen tak pro pobavení kolektivu. (smích)

Monika: Ani jsem to nijak nepociťovala. Baví mě jeho komunikace s herci, jak jim dává prostor, ale neustále má věci pod kontrolou, nikoho nenutí do ničeho, v čem se necítí. Vše má promyšlené a jeho kroky mají jasný cíl „naplnit obsah slova komedie od začátku až do konce, při které se lidé uvolní a odpočinou si od tíhy reálného světa“. Teda alespoň já to tak cítím.

Přeji vám, aby pro vás tato pardubická zkušenost byla jedině dobrou zkušeností a těšily jste se na každou reprízu!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravpodaj 5/2013