Georges Feydeau – BROUK V HLAVĚ

Předávací porada: 28. ledna 2008
Zahajovací zkouška: 19. února 2008 od 9.30 hod.
Technická zkouška: 25. března 2008
Premiéry: 5. a 6. dubna 2008 na scéně Městského divadla
Derniéra: 8. dubna 2010

Nejlepší komedie nejoblíbenějšího francouzského komediografa. Vkusně lechtivá…

Na humor Georgese Feydeaua je spolehnutí. Navíc si v jeho komediích kromě znamenité zábavy užijeme i podívané na krásné kostýmy a atmosféry salonního života v secesní Paříži.
„Broukem v hlavě“ se stane zprvu nevinný, ale vzápětí už málem zkázonosný nápad prověřit partnerskou věrnost. V tu ránu se noblesní postavy komedie začnou zamotávat do spletitého soukolí zápletek, které s jejich noblesou patřičně cloumá. Navíc nikdo netuší, že jeden z „hrdinů“ má dvojníka – oba nešťastníci o sobě navzájem nevědí a jsou příčinou legračně fatálních záměn a komplikací. Podobně komický účinek má človíček, který trpí vadou, jež mu znemožňuje vyslovovat souhlásky, a způsobuje tedy značné komunikační potíže všem. Ale nebudeme se samozřejmě bavit na úkor postiženého, laskavý autor mu pomůže jedním ze svých geniálních vynálezů, které mají v jeho hrách vždy významnou roli. V Brouku v hlavě jsou hned dva – tím druhým je součást zařízení jednoho pokoje v hotelu U galantní kočičky, která umožňuje hříšníkům bleskurychle mizet, ale při nesprávném použití naopak neplánovaně vnikat na scénu. Všechny tyto a další a další nápady neodolatelně vtipného autora komplikují prekérní situace zúčastněných až do krajnosti a jen on sám zná řešení rovnice o mnoha neznámých, proto je ostatně nazýván „matematikem humoru“.

Překlad: Milena a Josef Tomáškovi
Úprava a režie: Lída Engelová j. h.
Scéna: Ivo Žídek j. h.
Kostýmy: Irena Greifová j. h.
Dramaturgie: Jiří Záviš j. h.
Inspice: Zuzana Šebková
Nápověda: Naďa Krůlová

Osoby a obsazení:

Viktor Emanuel Champsboisy a Bouton ... Jiří Kalužný
Kamil Champsboisy ... Ladislav Špiner
Marcela Champsboisy ... Jindra Janoušková
Romain Tournel ... Martin Mejzlík
Carlos Homenides de Histangua ... Martin Mňahončák
Luiza Homenides de Histangua ... Kristina Jelínková
Doktor Finache ... Václav Dušek
Štěpán ... Radek Žák
Yveta ... Martina Sikorová
Augustin Ferraillon ... Zdeněk Rumpík
Olympie Ferraillonová ... Dagmar Novotná
Evženie ... Romana Chvalová
Rugby ... Alexandr Postler
Baptistin ... Jindřich Kratochvíl

Nad černou kávou o hereckém řemesle s Lídou Engelovou

Lída Engelová je takovou režisérskou stálicí v našem divadle. Jednou za tři, čtyři roky připraví nějaký nový titul. Někdy lehkou kostýmovou konverzační komedii, jindy moderní současnou hru o fair play nejen ve sportu. Teď právě připravuje Brouka v hlavě od Georgese Feydeaua. Na rozhovor, který jsme si slíbili, se paní Lída vyzbrojila svojí vlastní kávou, maličkou džezvou a připravila pro nás obě lahodný nápoj. Nečekaně se tak z hosta stal hostitel.

Je pro Tebe zavazující, že inscenace Brouk v hlavě autora Georgese Feydeaua bude, s největší pravděpodobností, naší vlajkovou lodí na příštím ročníku GRAND Festivalu smíchu?

Já jsem poslední režisér, který připravuje něco pro festivaly. Myslím, že nejdřív se inscenace má udělat pro diváky, a když je v pořádku, tak ať je třeba i ozdobou na nějakém festivalu. Nebo jinak – my „Brouka“ nepřipravujeme pro Festival smíchu, my jej zkoušíme, jak nejlíp umíme. Před lety jsem tu režírovala Feydeauova „Utřinose“, ze kterého zbylo v nynějším obsazení strašně málo herců, kteří vědí, jak se tento žánr má hrát. Například – když máme na plakátech anoncováno, že je to kostýmní komedie ze secesní Paříže, tak se předpokládá, že herci nejenom budou umět nosit klobouky a kostýmy té doby, ale že se budou umět podle toho i chovat. Což je samo o sobě něco, na co bychom potřebovali týden zkoušek.

„Brouk“ je titul, který se vlastně v jiném žánru objevuje na jevištích tak často jako třeba Hamlet. To znamená, máme-li v divadle představitele Hamleta, Ofélie, Gertrudy a Claudia, můžeme s odřenýma ušima hrát Hamleta. Máme-li představitele dvojrole Champsboisyho a Boutona, dvě dámy, tedy paní Champsboisy a paní Homenides de Histangua, a svůdníka Tournela, můžeme s odřenýma ušima nasadit „Brouka“. V pardubickém divadle došlo za poslední roky k velkým změnám. Není tu třeba Milan Němec, který je pro žánr konverzační komedie ideální. Ale zase tu jsou noví herci, kteří, až budou mít za sebou naši spolupráci, budou chytřejší. A taky máme pardubického diváka, který je velmi zkušený. Třeba si vzpomene, jak jsme hráli „Utřinose“, a ocení, že ve výpravě, kostýmech i hudbě na něj navazujeme. Brouk v hlavě by se mohl stát takovým druhým feydeauovským dílem.

My si už jistou dobu povídáme o něčem, co jsme ještě nepojmenovali, a to o řemesle. Feydeau potřebuje velice přesné řemeslo. Co všechno toto vlastně obnáší?

No, Feydeau má pro každého herce dva zádrhely. Především je to divadlo, ve kterém se jedná slovem. A my na takové divadlo nejsme zvyklí. Jinak také můžeme mluvit o divadle konverzačním, jehož mistři v podstatě již všichni odešli. Jedněmi z posledních byli například pan Svatopluk Beneš nebo paní Vlasta Fabianová. A v době, kdy oni byli živi a mohli nás toto řemeslo naučit, tak se konverzační žánr moc nemohl hrát. Takže první věc je slovo, které musí být velmi přesné a musí být řečeno tak, jako se vypráví anekdota. Nesmí se ztratit ani slabika, ani písmeno. A musí se umět pointovat. Musí se vědět, že slovní vtip tady začíná a tady končí. Druhá věc je, že Feydeau je i autor situační komedie, to znamená, že z valné většiny se na jevišti potkají dva až deset lidí, kteří se vlastně nikdy potkat neměli. V tu chvíli vzniká lehce absurdní humor, který, hraje-li se vážně, a jedině tak se to hrát musí, tak dává možnosti k nevídané hravosti. Ale ta hravost musí být zase velice přesná. Takže tady se vyžaduje přesnost ve slově a přesnost v hraní situace, a to je na sedm neděl zkoušek kombinace skoro smrtelná.

O dobré komedii se říká, že je to hlavně přesná matematika. V případě Brouka v hlavě, který se hraje na scéně s asi sedmi dveřmi, to platí dvojnásob. Je pro Tebe těžké, když si sedneš poprvé jako nepopsaný list nad text, vymyslet a pak naaranžovat tyto situace?

Spočítala jsem, že výstupů je v „Broukovi“ sto padesát sedm. A na každý výstup mám namalovaný obrázek. Samozřejmě se ho úplně nedržím, ale toho, kam kdo odejde a odkud přijde, toho se držet musíme. Ta přesná matematika je už dána autorovou logikou, s jakou se postavy po jevišti pohybují. A ta logika zase napomáhá tomu, že vznikají situace velmi překvapivé a velmi humorné.

Myslíš si, že absolventi vysokých hereckých škol jsou vybaveni řemeslem, o kterém mluvíme? Nebo se to učí praxí, tak říkajíc „za pochodu“? A vůbec, má je to ještě kdo naučit?

Já si myslím, že hlídat hercům řemeslo patří k režisérským povinnostem. My režiséři jsme najímáni na vytvoření inscenace, ale současně, alespoň já mám takovou zkušenost, se očekává, že ti mladší od nás dostanou základy řemesla a ti starší si je opráší. Je to velmi namáhavé, protože se předpokládá, že určité věci herci znají, a ono tomu vždycky tak není. Dílem proto, že se některé tituly nehrají. Nebo se hrají tak, že řemeslo se tam „nevychytá“. Podívejme se třeba na shakespearovské tituly, to je především mluvené slovo. A jestliže se herec dostane k Shakespearovi jednou za pět sezón, neznamená to, že se v něm bůhvíjak pocvičí. Nebo jiná veršovaná dramata, kterých se také hraje málo. A když se herec setká jednou za deset let s Čechovem, neznamená to, že pak už bude vědět, jak o něm přemýšlet. A teď budu ještě přísnější – musím říct, že školy vypouštějí absolventy velmi nepřipravené. Loni jsem pracovala s posledním ročníkem DAMU, kam mě pozvali proto, abychom se zabývali především slovem. U vás momentálně zkouší Markéta Stehlíková z tohoto ročníku, která je na tom v práci se slovem velmi dobře. Ale setkávám se i s jinými absolventy, v jiných divadlech, a tam je ta zkušenost mnohem horší. Vlastně do těch mladých lidí naliju energii, všechno, co o různých žánrech vím, a pak je potkám za několik sezón a vidím, že v nich nezbylo nic. Naučit se a udržet si řemeslo je otázka veliké píle. Já jsem se například za všechny ty roky, co spolupracuji s vaším divadlem, „nepotkala“ s Lucií Štěpánkovou. Ale protože vidím všechno, co děláte, tak jsem ji pozorně sledovala a po Vojnarce zjistila, že je to hotová herečka. Lucie je natolik pracovitá, že všechno, co si mohla vytahat z nabídek, které tady dostala, zúročila. Ale takových Lucií není mnoho, v tom je to neštěstí. Mě učila na DAMU paní Fabianová, která nám jednou pro vždy vnukla, že dokud člověk sám necítí, že má nebo nemá hubu plnou písmen, dokud neví o kvalitě každé délky samohlásky, ať už krácené nebo schválně natažené, a dokud nezjistí, že tahle samokontrola musí být součástí jeho každodenního tréninku po celý život především v civilu, tak ten člověk řemeslo ztrácí.

Za poslední dobu jsi dělala několik kusů, které byly českými premiérami, byly to nové tituly, ale občas děláváš i ověřené hry, třeba tento Brouk v hlavě není určitě Tvůj první. Kdyby sis mohla vybrat absolutně podle vlastní vůle, co je Ti bližší – nový titul, nebo ověřený, který se může s něčím srovnávat?

No, kdyby mě za sezónu oslovilo pět divadel, abych si vybrala titul, který chci dělat, tak bych potřebovala nejdřív rok sedět v knihovnách, nebo jezdit po světě a hledat divadelní novinky. Já musím vždycky přesně vědět, pro koho hru hledám. Pro jaký soubor, dokonce i pro jaké publikum. Někdy se mi zdá, že ten konkrétní soubor by potřeboval malinko oživit, nebo si něco takzvaně zopakovat. To je teď případ „Brouka“. Já mám Feydeaua moc ráda a čas od času ho dělám i kvůli sobě. Ale je dobře, když můžu přinést do divadla i českou premiéru. Tady to bylo naposledy, když jsme dělali Za kolik. Důvodů, proč mě ta práce bavila, bylo hned několik. Za prvé mám ráda tématiku sportu, respektive fair play, vlastně celý život jsem toužila po hře, která bude napsána na toto téma. A pak jsem byla strašně ráda, že mi bylo umožněno vzít si šest chlapů, kteří byli všichni stejně dobří. I pro herce je přitažlivé, když mají stejně zajímavé, velké role a přihrávají si stejně kvalitní hráči. To se taky nepodaří vždycky, protože v rámci těch titulů, které se dělají, se stane, že nejlepší je ten hlavní a k němu se to nějak „dosype“.

Mluvili jsme o Shakespearovi. Nijak ho netoužím inscenovat. Režírovala jsem ho jenom jednou, dělala jsem Macbetha, a to v rozhlase. A tam se mi splnilo to, co by se v souvislosti se Shakespearem splnit mělo. Měla jsem velmi kvalitní překlad Martina Hilského. A nejlepší herce na všechny role, včetně těch nejmenších. Kdežto v divadle – s jistou nadsázkou se dá říct, že v Čechách se obsadí dobrý herec do hlavní role, ale druhého vraha už hraje pan vrátný. A přiznám se, že ani já bych neměla to srdce tahat dobrého herce na roli druhého vraha dva měsíce na zkoušky. Ale v rozhlase si to můžu dovolit. Takže my jsme měli do posledního slova, které se tam proneslo, špičkové hráče. A to je pak práce, pod kterou se ráda podepíšu. Kdežto v těch podmínkách divadelních, bychom museli strávit pět neděl, abychom se naučili říkat blankvers. A pak ještě osm neděl zkoušet. Takový zkušební čas nám nikdo nedá. To je důvod, proč já Shakespeara nedělám.

Lído, přeji Ti hodně sil do další práce, tvořivé a pilné herce a celému týmu do premiéry Zlomte vaz!

JaU, Divadelní zpravodaj 4/2008

S B(b)roukem v hlavě

Dramaturg Jiří Záviš zná Východočeské divadlo velmi dobře. Byl v Pardubicích několik let v angažmá, poté tu několikrát hostoval, celkem pravidelně navštěvuje naše premiéry a v letošní sezóně působí jako člen naší dramaturgické rady.

Protože čas neúprosně letí a moje paměť je nestydatě děravá, musím se zeptat, na které inscenaci se tu podílel naposledy.

Má paměť není o nic míň děravá. A záznamy si nevedu. Mám za to, že jsem do angažmá ve Východočeském divadle nastoupil na jaře roku 1994. V červenci 1997 jsem odešel do Brna. Ale nepamatuji si ani na svou první, ani na poslední pardubickou dramaturgii v řádném angažmá. Vím jen, že naposledy jsem ve vašem divadle pohostinsky dramaturgoval na podzim roku 2000, když František Laurin inscenoval Čechovovy Tři sestry.

Tentokrát je to Brouk v hlavě. Doufám že z něho nemáš brouka v hlavě...

Chápeme-li úsloví „nasadit někomu brouka/cvrčka/červa/švába do hlavy“ ve významu „znepokojit nebo vyrušit někoho z klidu a přimět ho tím (obvykle nechtěně) k přemýšlení, k zaujatosti něčím“, tak musím přiznat, že z frašky Brouk v hlavě mám v hlavě brouka jako hrom. Jako ostatně pokaždé, když se připletu do cesty inscenování Feydeaua. Jeho secesní salonní frašky totiž staví před inscenátory a herce zatroleně vážnou překážku. Nedejme se mýlit tím, že se o frašce mluví jako o „lehkém“ žánru. Lehký je snad jen co do myšlenkového obsahu, pokud jde o formu a techniku, jedná se o žánr těžký. Aby bylo jasno: netřeba pochybovat, že Feydeauova často ukrutná komika má jediný cíl – a to pobavit. Není nic známo o tom, že by Feydeau svou dramatikou sledoval záměry filosofické, symbolistické či metafyzické, ba ani moralistické; spolu s Molièrem nevěřil v nápravu hlupáků, k mravní obrodě prostřednictvím divadla byl více než skeptický a navíc nevěřil vážnému pojednávání důležitých problémů na jevišti. Umělecký smysl však nezřídka přesahuje umělecký záměr. Při vší své komické samoúčelnosti působí Feydeauovy frašky (jaksi mimochodem) též jako svérázné zobrazení dobových mravů, ba co víc: jako zachycení zvrácenosti a neřesti „ducha prostřednosti“. A „duch prostřednosti“ vykazuje do dnešních dnů podezřelou schopnost adaptace, i vitality, která odzbrojuje (ne-li umrtvuje). Jinak řečeno: Feydeau vidí svět vtěsnaný do měšťáckého salonu, budoáru či ložnice, svět uzavřený bludištěm dveří, a jeho aktéry, ty hrdé Boží výtvory, v dialektické jednotě protikladů – bytostné zatvrzelosti ducha a přízračného křepčení, v celé té jejich prostřednosti vpravdě osudové pro tak řečenou moderní civilizaci. Eric Bentley napsal, že Feydeau svými brilantně prokomponovanými fraškami postavil trvalý pomník lidské pošetilosti. A nikoliv pro nic za nic je Feydeau pokládán za zakladatele moderního pojetí (situační) komedie s překvapivými spoji a souvislostmi. Při inscenování Feydeaua pak platí výrok, který v 18. století pronesl slavný shakespearovský tragéd David Garrick: „Comedy, sir, is a serious business“. Pod konvenční vrstvou konzumní komiky (sloužící k dorozumění s průměrným dobovým divákem) se skrývá jedinečný princip „mechaniky smíchu“, kterou Feydeau používal jako dramatického nástroje. S tímto nástrojem nutno pracovat přesně. Každá replika a každá akce (jakož i smích publika) udávají rytmus hry a podněcují její komickou sílu, díky které je „Feydeauova fraška“ tak proslulá. Pokud není tento rytmus, tento mechanismus feydeauovského divadla respektován (přesunutím replik, změnou point, špatným odhadem smíchových reakcí atd.), může být tato komická síla oslabena nebo dokonce zničena. Západoněmecký znalec Feydeauova díla K. H. Ruppel vyslovil výstižnou myšlenku: „Feydeau je pro herce cvičením. Ten, kdo neovládá řemeslo, je ztracen.“ Vlastně jsem chtěl jenom říct, že Feydeau byl geniální komediograf a že mám Feydeaua moc rád. To je vše.

Od Tvé poslední spolupráce s naším souborem... uplynulo více než sedm let. Jak se projevilo ono známé „nevstoupíš dvakrát do jedné řeky“?

Přesně tak, jak má. Ačkoliv v pardubickém divadle zůstává spousta lidí, které znám z dřívějška, je to samozřejmě jiná řeka. Nota bene řeka, která nevypadá, že by měla vyschnout. Zaplať pámbu za to.

Vzpomínáš rád na někoho, s kým ses tu nyní už nesetkal?

Jednoznačně na hereckého mistra – pana Milana Sandhause.

Dovolím si osobní vzpomínku na to, jak jsme spolu pobývali v někdejší dramaturgické kanceláři na dvoře, které jsme celkem trefně říkali „díra“. Ty jsi v ní trávil neuvěřitelné množství hodin. Máš to tak se svou pracovitostí pořád?

Někdo tomu říká pracovitost, já neschopnost pracovat rychle a efektivně. A čím jsem starší, tím mi jde práce pomaleji od ruky (o mozku ani nemluvě). Takže ve své současné dramaturgovně v Městském divadle Brno trávím o poznání více hodin než druhdy v pardubické „díře“.

A co děláš nejradši, když náhodou nepracuješ?

Nic. Podepisuju aforismus Oscara Wildea, který ústy Algernona Moncrieffa vyslovil v komedii Jak je důležité míti Filipa: „To je hrozně těžká práce, nedělat nic. Ale taková těžká práce mi nevadí. Obzvláště ne, když se předtím najím jako nádeník.“

Jsi už pár let šéfdramaturgem Městského divadla v Brně, které má jednu velkou scénu, druhou ještě větší a nesrovnatelně početnější soubor. Tuším, že to musí být tvrdý chlebíček...?

Spíš bych řekl, že je to jinačejší chlebíček. Městské divadlo Brno je výsostně profesionální organizace, v jejímž čele stojí Stanislav Moša, pokládaný po právu za nejlepšího divadelního ředitele v Čechách a na Moravě. Pokud jde o mou práci, stačí malé srovnání: když jsem v Karlových Varech začínal u divadla, dramaturgoval jsem jedenáct dvanáct inscenací za sezónu; v Pardubicích jsem zpočátku dělal v sezóně na osmi devíti kusech; pak jsem tě přesvědčil, že máš všecky přednosti praktického dramaturga, a hned bylo veseleji. V Brně mám na krku maximálně tři tituly za rok.

Splní se Ti občas nějaký Tvůj osobní dramaturgický sen?

Nepočítám se mezi snivé dramaturgy. A dramaturgii neberu jako pole, na němž ukájím své ego a svůj vkus. Dramaturgie pro dramaturgii znamená slepou uličku. Dramaturgie je podle mne služebná disciplína. Má sloužit konkrétnímu uměleckému ansámblu, konkrétnímu divadlu, které myslí na svého diváka.

JaP, Divadelní zpravodaj 4/2008