Nikolaj Vasiljevič Gogol / BLÁZNOVY ZÁPISKY

Zahajovací zkouška: v úterý 13. dubna 2010 v 10.00 hodin
Předávací porada: bude upřesněno
Technická zkouška: 10. května 2010
Premiéra 22. května 2010 v 19.00 hodin na Jevištní zkušebně
Derniéra 21. prosince 2012

Psí opera o člověku, který nikdy nebyl „in“.

Málokterý spisovatel uměl psát o lidech tak směšných, až byli k pláči, a tak politováníhodných, až byli k popukání. V Gogolových Petrohradských povídkách defilují postavy mimořádně ostrých kontur, a to přesto, že jde o lidi obyčejné, až směšně malé. Ke Gogolovi se dodnes mnozí spisovatelé hlásí. Ve své schopnosti spojovat protiklady, až mikroskopicky sledovat realitu a přitom si z ní vybírat především téměř symbolické a zveličené detaily, v tom všem zůstává moderní a inspirativní. Naše inscenace je dramatizací jeho povídky BLÁZNOVY ZÁPISKY. Téma člověka, který chce zoufale patřit do společnosti, která ho přezírá, který si myslí na víc, než na co má, je dnes stejně živé, ne-li ještě živější, než za autorova života. Kariéra a postavení znamená nejen úspěch u žen, ale v dnešní společnosti je takřka součástí mravního kodexu, který je třeba splnit. Naše společnost až despoticky vyžaduje úspěch, k neúspěšným je nemilosrdná. O tom všem uměl Gogol psát s obrovskou fantazií a především s ostrým vtipem. O totéž usiluje i naše inscenace, ve které nebudou chybět písničky, humor a v níž se inscenační tým pokusí využít přednosti variabilního studiového prostoru Malé scény ve dvoře.

Dramatizace Marián Pecko
Texty písní: Nikita Slovák a Marián Pecko
Překlad: Tomáš Syrovátka

Režie: Marián Pecko j. h.

Scéna: Pavol Andraško j. h.
Kostýmy: Eva Farkašová j. h.
Hudba: Robert Mankovecký
Pohybová spolupráce: Zuzana Hájková j. h.
Dramaturgie: Tomáš Syrovátka

OSOBY A OBSAZENÍ:
   Popriščin ... Martin Mejzlík
   Generál ... Zdeněk Rumpík
   Marfa ... Dagmar Novotná
   Sofie, Fidélie a Meggi ... Martina Sikorová / Bára Dipoldová j. h. / Petra Kocmanová j. h.

inspice: Jiří Vojíř
nápověda: Naďa Krůlová

BLÁZNOVY ZÁPISKY dnes čili Gogol na Jevištní zkušebně

„Záhadný Gogol“, tak se jmenuje knížka obsahující Gogolovu korespondenci, úvahy, vzpomínky jeho současníků. Byl to muž nepolapitelný slovy. Dokonce i on sám věděl o své rozporuplnosti, když si poznamenal, že někteří jej vidí jako vlídného člověka, jiné odrazuje jeho podrážděnost, jedněm se jeví přátelsky, druhé popuzuje jeho uzavřenost. Kdo měl pravdu? Všichni. Člověk se přece nechová stejně na všech místech a ve všech druzích společnosti. Člověk se mění se svým okolím. Někdo více, někdo méně. Ale Gogol a jeho literární hrdinové si své místo ve společnosti hledali těžko. Jeho povídky jsou spíš panoptikem podivínů, charakterů jakoby neúměrně zvětšených pod lupou. Jsou to lidé přehnaně pokorní, zaražení, směšní, ale také lidé nebývale silně prožívající, lidé, jejichž vnitřní svět je bohatší než u ostatních smrtelníků. Kolem postav stvořených Gogolovým inkoustem lze projít a posměšně mávnout rukou, a nebo s nimi lze cítit jako s dětmi – jako s čistými lidmi, kterým svět ublížil. Záleží na tom, na kterou stranu světa chceme patřit, zda se cítíme náležet spíše k těm ublíženým, nebo k těm ubližujícím. A nebo chceme z tohoto světa – plného hierarchie, boje o moc a nadřazenost, zápasu o lepší místo – na chvíli vystoupit, vidět ho s groteskním nadhledem, vysmát se mu, třeba na něj i jízlivě zanadávat, a tím si ulevit? Gogolova osobnost možná byla záhadná, ale jeho hořké komedie jsou srozumitelné po celém světě a napříč časem, i po 150 letech po jeho smrti se čtou, hrají, dramatizují a především se podobají naší současnosti, která vzývá modlu úspěchu, praktičnosti, pracovního nasazení, ale snílkům rozhodně nepřeje.

Hrdina Bláznových zápisků se Gogolovi docela podobá. Snad i on býval mladým studentem toužícím být užitečný, něco v životě dokázat. Ale na vrchol pyramidy skýtající štěstí nikdy nedosáhl. Svět bohatých, krásných, úspěšných (svět telenovel, chtělo by se říci), v němž se pohybuje jeho vysněná žena, mu zůstává uzavřen. A touha je o to větší, oč je cíl nedosažitelnější.

Sen outsiderů bývá v rozporu s realitou. V běžném životě stojíme většinou na straně pragmatismu a platí (právem?) rovnítko: neúspěšný = neschopný. Člověk, který chce víc, než na co má, a plete se tam, kam nepatří, je nám směšný. Ale zkusme se na to jednou podívat z druhé stránky. Proč je tam, kde je? Nebylo k němu snad okolí lhostejné, nemilosrdné, kruté, neublížilo mu? A nemohou být lidé, skrze něž často hledíme, jako by byli vzduch, krásní a čistí? Nemůže nás Gogolův úředníček Popriščin, ač chudák, obohatit? Sám Gogol se ostatně velkou část svého života jevil také jako outsider, a kde jsou dnes ti, kteří ho ničili svým despektem a před nimiž utíkal z Ruska do ciziny? Zatímco nesmrtelný Gogol se stále nahlas pošklebuje ze spisovatelského nebe? „Komu se smějete? Sami sobě se smějete,“ zní jedna z nejslavnějších replik jeho Revizora. Docela dobře vystihuje i povahu naší dramatizace Bláznových zápisků aneb Psí opery o člověku, který nikdy nebyl „in“.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 5/2010

Slovenské setkání / Slovenské stretnutie

Před třemi lety jsem psala rozhovor s Mariánem Peckem a nazvala jsem ho „S jarem přichází do Pardubic Marián Pecko“. Tři roky uběhly jako voda a s dalším jarem se v našem divadle opět můžeme potkávat s tímto charismatickým režisérem. Marián je mimořádně vřelý a laskavý člověk, i když na první pohled spíš vyvolává úctu a bázeň, někdy dokonce strach. S herci umí pracovat velmi intenzivně, přesně, vede je k samostatnému hledání a velmi konkrétnímu projevu, a oboustranné obrovské pracovní nasazení nese vždy ovoce. Proto jsme rádi, že si na nás udělal Marián čas a několik týdnů bude s herci zkoušet Gogolovy BLÁZNOVY ZÁPISKY. Hned na začátku zkušebního období jsme si spolu sedli ke kávě a vedli tento rozhovor. Doufám, že vás nepřekvapí, že ve slovenštině, je to totiž náš rodný jazyk a snad mu ještě porozumíte.

Marián, prichádzaš k nám z Prešova, kde si naposledy pracoval. Gombrowiczova Ivona, princezná burgundská v Opole, Molièrov Lakomec v Prešove, teraz začínaš u nás robiť Gogoľove Bláznove zápisky. To všetko sú tituly svetovej klasiky. Je to náhoda, alebo máš k týmto titulom bližšie než k modernej dramatike? Zaujíma ťa vôbec?
Isteže. Zaujíma ma. Aj sa ňou zaoberám. Tou, ako píšeš, modernou dramatikou. Ja som totiž presvedčený, že napríklad Lakomec je stále moderný, rovnako aj Ivona, princezná burgundská. Naopak, zďaleka nie všetko, čo sa dnes napíše, je moderné. Súčasné neznamená automaticky aj moderné. Alebo, lepšie povedané – aktuálne, komunikatívne, provokujúce, apelatívne, múdre. ŽIVÉ! Na inscenovaní klasickej literatúry je zaujímavý už samotný fakt, že ju inscenujeme. Už to je istá správa o stave dnešného sveta. Ak stále nachádzame dôvody inscenovať príbeh Popriščina z Bláznových zápiskov, nie je to najlepšie vysvedčenie pre našu súčasnosť. Prinajmenšom to svedčí o tom, ako pomaly (ak vôbec) sa učíme. A meníme...
Inscenovať klasiku a inscenovať ju tak, aby k nám prehovorila živým jazykom, sa mi vidí jednoznačne zaujímavejšie.
Nebránim sa, samozrejme, ani textom novým. Doma som napríklad naposledy inscenoval predstavenie Sarkofágy a bankomaty. Ide o inscenáciu, ktorá vznikla na základe 14 textov súčasných slovenských autoriek a autorov. 14 je dosť. Či nie? Autorov a autorky na spoločné písanie vyzval Divadelný ústav v Bratislave a témou bolo výročie Nežnej revolúcie. Nám sa z týchto textov podaril zaujímavý divadelný tvar. Na konci sezóny nás s týmto predstavením čaká niekoľko významných divadelných festivalov, kam nás pozvali. Budeme ho hrať aj u vašich susedov, v Hradci Králové. V júni. Srdečne pozývam.

Striedavo režíruješ činoherné a bábkové predstavenia. Vidíš nejaký zásadný rozdiel v prístupe či vo výbere režijných prostriedkov? Sú ti nejaké vyjadrovacie prostriedky bližšie?
V prístupe nie, vo výbere prostriedkov áno. Ale favorita medzi prostriedkami nemám. Každý text by mal dostať to, o čo si požiada. Ale stane sa, že niekedy si požiada o prostriedky nečakané a výsledok býva často prekvapivý. Napríklad bábky v Shakespearovi, alebo Gombrowiczovi. Vôbec sa takému niečomu nebránim. Naopak.
Som si istý, že bábky „zdivadeľňujú“ divadlo. Tak ako spievanie v opere. Bábka, rovnako ako spev, je jednoznačné inscenačné, znakové a metaforické gesto. Nádherná a výrazná štylizácia.

V našom divadle si prešiel už všeličím. Režíroval si veľké inscenácie v Mestskom divadle (Ondina, Víťazstvo), ale aj komorný príbeh tamtiež (Romanca pre krídlovku). Pred dvomi rokmi si robil muzikál Cigáni idú do neba na Kunetickej hore, kde ti nestačilo len javisko, ale pracoval si s celým priestorom. Teraz ideš do malého intímneho prostredia Javiskovej skúšobne. Tešíš sa na tú prácu? Láka ťa tá zmena?
Nie je to pre mňa zmena, pretože presne v takom priestore som v Divadle na Rázcestí v Banskej Bystrici doma. Máme k dispozícii dva priestory – arénu 10 x 12 a divadelné šapitó pre cca 25O-3OO divákov. Zmena to bude skôr pre hercov a herečky, s ktorými pracujem a tiež pre divákov a diváčky. Verím, že príjemná. Ja sa, samozrejme, teším. Aj keď už mám „na svedomí“ takmer stovku divadelných réžií, ešte stále ma divadlo baví a teší. V každom priestore. To presúvanie sa, ktoré s mojou prácou súvisí, to je pre mňa v ostatnom čase protivné. Všetko ostatné je v poriadku.

Čo myslíš, že môže nášmu divadlu priniesť Javisková skúšobňa? Čo našim hercom a následne našim divákom? Aká dramaturgia by najviac svedčila tomuto prostrediu?
Myslím si, že nový priestor je pre hercov a herečky, rovnako ako pre ich publikum, mimoriadne dôležitý. Chcem pogratulovať vedeniu divadla k tomuto počinu. Som si istý, že alternatíva k hlavnej sále padne všetkým dobre. Alternatíva vo význame „iné riešenie“.
Všetci, aj divadlo, sa pohybujeme a žijeme v istých mantineloch. Je veľmi dôležité, aby tieto mantinely boli čo najďalej od seba. Nový divadelný priestor ich rozširuje. A hrať sa v ňom dá všetko. Necítim sa povolaný rozdávať rozumy. Určite si poradíte. Asi by to  nemuseli byť, napríklad, muzikály. Nie?

Viem, že si v Poľsku s opolským predstavením Princezny burgundskej získal nejaké divadelné ceny. Povedz mi o tom niečo bližšie. Viem, že sa nerád chváliš, ale našich čitateľov to bude určite zaujímať.
Nuž áno, pošťastilo sa. Vlani v máji sme odpremierovali v Opole hru Witolda Gombrowicza Ivona, princezná burgundská. Gombrowicz je v Poľsku rodinné striebro, úžasná autorita. Ja, cudzinec, som asi takú pietu necítil, a to bola naša výhra – ukazuje sa. Dovolil som si ho inscenovať aj s bábkami, veľmi  extravagantne, s veľkou nadsázkou a humorom, aby paralelne zazneli tóny bolestivé a kruté. Naša verzia Poliakov zaskočila. Všetky recenzie boli mimoriadne priaznivé, odkryli sme nový pohľad na tohto autora. Až taký nový (vraj), že na rôznych národných i medzinárodných divadelných festivaloch predstavenie získava ocenenia, rôzne grand prix aj individuálne ceny za réžiu, scénu či herecké ocenenia. Už pri skúšaní som mal za zadkom celý čas kamery, pretože vznikal pre TVP 3 dokument z prípravy tejto inscenácie. Dokonca sme mali hrať na najvýznamnejšom poľskom divadelnom festivale Warszawskie spotkania teatralne, kde sa každoročne predvedie okolo desať najvýznamnejších predstavení, ktoré v Poľsku vznikli v uplynulej sezóne. Takže sa jedná o výber z veľa stoviek predstavení. Už samotná nominácia je obrovský úspech. Tento rok sa mali okrem nás zahrať predstavenia takých režisérskych hviezd, akými sú Wajda, Lupa, Warlikowski, Cieplak... Lenže stalo sa nešťastie, nepredstaviteľná hrôza, ako vieme, zrútilo sa lietadlo s poľským prezidentom Lechom Kaczynskim, spolu s ním zahynulo ďalších 95 významných osobností, v Poľsku bol vyhlásený týždňový štátny smútok a festival bol pochopiteľne zrušený. Máme aj ďalšie pozvania, je ich neúrekom, už o týždeň napríklad hráme na festivale poľskej klasiky Konfrontácie. Poľsko je veľmi divadelná krajina, čo sa prejavuje, okrem iného, aj v tom, že niet dňa v roku, až na pár výnimiek, aby tam neprebiehal nejaký divadelný festival. Je to nepredstaviteľné, ale je to tak. Ja v tejto krajine pravidelne pracujem od roku 1995 a teší ma, že smiem.

V Banskej Bystrici, kde si umeleckým šéfom, riaditeľuje tvoja manželka Iveta Škripková, ale niekedy s tebou pracuje aj ako autorka či dramaturgička. Kto má doma hlavné slovo, kto je v práci ten „šéf“? Alebo sa viete dohodnúť za každých okolností?
Nedávno, vlastne 1. apríla, minulo 25 rokov, ako som pôvodne „na rok“ prišiel do Banskej Bystrice. Odvtedy sa poznám aj s Ivetou, dnes máme spolu 16 ročnú dcéru Julku, sme manželia, kolegovia, niekedy ešte spolu tvoríme, a za tie roky sme sa toto všetko naučili zvládať tak, aby sme dokázali aj prežiť. Niekedy bývalo búrlivo, hlavne ja som nebýval najpokojnejší, dnes je to v poriadku. A snažíme sa nenosiť si prácu domov. V divadle aj doma šéfuje Iveta, v poslednom čase sa k nej pridáva Júlia. Super. Ale na podobné otázky mám z domu manuál, treba mi odpovedať, že feministky sú jemné a submisívne ženy... Pravda je, že všetci traja sme pomerne samostatní a slobodní ľudia. Funguje to.

Pracuješ v Banskej Bystrici, pravidelne hosťuješ na slovenských, českých a poľských scénach, tvoj pracovný kalendár je obsadený na sezónu či dve dopredu. Napriek tomu si nájdeš čas i na naše divadlo, v Pardubiciach režíruješ už po piaty raz. Čím ťa naše divadlo láka? Má to nejaký hlbší dôvod, alebo to je len otázka ponuky, na ktorú pristúpiš?

Mám rád ľudí, ktorí v Pardubiciach robia divadlo. A ste tu na mňa dobrí.
Sľubujem, že budeme na teba dobrí i naďalej, a tebe a celému týmu „Zápiskov“ prajem ZLOMTE VÄZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 5/2010

---

Petra Kocmanová: nová krev v Bláznových zápiscích

V premiéře Bláznových zápisků se pardubickým divákům poprvé představila čerstvá absolventka brněnské JAMU Petra Kocmanová. Pojďme se na krásnou mladou herečku se zajímavým „chraplákem“ podívat blíže…

Petro, nejdřív mi prozraď, co stojí za tvou úžasnou barvou hlasu?
Radku, už jsem se taková narodila, ale možná tomu pomohlo i pár cigaret (smích) a nedomykavost hlasivek.

Jsi rodilá Pražačka, co tě přivedlo ke studiím do Brna?
Nebudu lhát, na DAMU mi řekli, že jsem na studium herectví už stará.

Jaká vlastně byla tvá cesta k herectví?
Odmalička jsem chodila do amatérského Divadla RADAR na Praze 7, a to mě ovlivnilo.

Ve tvém životopise mě zaujala stáž v The Royal Scottish Academy of Music and Drama v Glasgow. Co ti pobyt v zahraničí dal?
Zjistila jsem, že na divadlo mohu mít stejný názor s Islanďanem, Skotem, Američanem, Indem a Skandinávcem.

Mimo školní Divadelní studio Marta hraješ i v jiných divadlech. Kde by tě naši diváci mohli vidět?
Aktuálně v Městském divadle Brno v muzikálu Mozart!

A co zkušenosti mimo divadlo?
Jako puberťák jsem hrála v jednom teenage filmu, natočila jsem pár rozhlasových her a mám za sebou i sem tam nějaké pořady pro děti v ČT… Taky někdy pokreslím stěny v bytě, jestli se ptáš na tohle. (smích)

S Martinou Sikorovou hrajete v „Zápiscích“ psy (mimo jiné). Je těžší zahrát zvíře než člověka?
Myslím, že ne. Pokud hraju postavu, snažím se jí najít nějaký vzor, který okoukám, a některé fyzické rysy zkopíruju. Teď už pár týdnů holt nepozoruju lidi, ale psy!

V Pardubicích se pohybuješ krátce, stačila jsi už trochu poznat samotné město? Jak se ti líbí?
Abych byla upřímná, znám jen cestu z divadla na nádraží a na ubytovnu v Polabinách. Ale Pardubice mi už dříve ukázali spolužáci Roman Vencl s Míšou Doleželovou a v jejich společnosti jsem si to tu moc užila!

A co po „hostovačce“ v Pardubicích, jaké máš další plány?
Já moc neplánuju. Jen se těším na to, co přijde…

Díky a přeju, ať přijde něco moc zajímavého!

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2010