Jiří Šlupka Svěrák – Jiří Seydler / BENNY ROCK'N'ROLL STAR

Předávací porada: 13. prosince 2010 v 11.00 hodin
Zahajovací zkouška: 22. prosince 2010 v 10.00 hodin
Technická zkouška: 31. ledna 2011
Premiéra: v pátek 11. února 2011 v 19 hodin na Malé scéně ve dvoře
Derniéra 19. dubna 2012

Rokenrolový minimuzikálek na Malé scéně ve dvoře.

Třetí z řady oblíbených „populárně naučných přednášek“, na kterých se s námi vydáváte po stopách hudebních žánrů. Rekonstrukcí osudů prototypu rokenrolového krále jménem Benny Rock´n´Roll Star vás provedou známí „akademici“ (nikoli divadelníci!) Kristina Jelínková, Jiří Kalužný a Jiří Šlupka Svěrák, kteří v minulosti již zmapovali životní příběh Mississippi Blues Bena a zpěvného zbojníka Janíka. Členové alternativní Akademie hudebních věd k sobě tentokrát přizvali ještě akademického nováčka Josefa Vránu a kapelu Na tahy! alias Můžete si za to sami! alias Benny Rock´n´Roll Band, která vám v režii Jiřího Seydlera předvede pořádnou rokenrolovou smršť. Držte si klobouky!

Režie: Jiří Seydler

Hudba a korepetice: Jiří Šlupka Svěrák
Scéna: Vladimír Chmelař j. h.
Kostýmy: Tomáš Kypta j. h.
Dramaturgie: Jana Pithartová j. h.

Hrají:
    Kristina Jelínková
    Jiří Kalužný
    Josef Vrána
    Jiří Šlupka Svěrák j. h.

Kapela:
    Jiří Šlupka Svěrák j. h.
    Jiří Kalužný
    Josef Vrána
    Vladimír Chmelař j. h.
    Jiří Kadlec j. h.
    Jiří Seydler j. h.

---

O hudbě si rozumíme i beze slov, říkají autoři muzikálu Benny Rock´n´Roll Star Jiří Seydler a Jiří Šlupka Svěrák

Jiří Šlupka Svěrák, foto D. Harvan

Když jsme před časem zahájili tento cyklus „partnerských“ rozhovorů, avizoval jsem, že se v něm mohou objevit také dvojice pracovní. Při příležitosti nadcházející společné premiéry jsem proto hovořil s JIŘÍM SEYDLEREM a JIŘÍM ŠLUPKOU SVĚRÁKEM, a to nejen o jejich letité spolupráci režiséra a hudebního skladatele.

Právě připravujete novou inscenaci – komorní muzikál Benny Rock’n’Roll Star – pro Malou scénu ve dvoře. Na co se mohou diváci těšit?

Seydler: Na nás! A na trošku peprnějšího a snad občas vtipného textu. A na Jirkovu rockovou nebo rock’n’rollovou muziku.
Šlupka: No, spíš rock’n’rollovou, ale je tam i country či inspirace ze šedesátých let. A hlavně tam bude divadelní kapela „Můžete si za to sami!“, ve které tady mistr hraje na basu.
Seydler: Ale velmi nemistrovsky.

Jaké má kapela další složení?

Šlupka: Jirka Kadlec hraje na kytaru, Láďa Chmelař na bicí, Jirka Kalužný doprovodnou kytaru, to jsou samí Jirkové!, pak Pepa Vrána skvěle na foukačky a já.

Muzika je přímo vaše, nebo využíváte i nějaké známé úryvky? Jak jste postupoval?

Šlupka: Jsou to všechno moje věci. Ale rock’n‘roll má určité riffy a postupy, které se tam musí pochopitelně objevit, takže to jistě bude občas něco připomínat. Rock’n‘roll hraju a zpívám – mimo jiné muziky – třeba s Cadilacem Pavla Sedláčka už 23 let, se „starejma dědečkama“, hlavně se zmíněným Pavlem Sedláčkem, a když je vzduch modrým nikotinem nasycen, přijde třeba Pepa Pilař, Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Pavel Bobek, Míla Hajšman, Jirka Šimák, Tonda Škrášek a další. Celá plejáda těchhle interpretů je zaznamenána na DVD z Lucerny v roce 2006. Taky jsem si s touhle kapelou zahrál před Jerry Lee Lewisem, což byl docela zážitek.

Ale dříve než muzika vzniknul text, je to tak?

Seydler: Ano, prvotní a základní je vždy text, který napíšu já a Šlupka pak…
Šlupka: …to ocení. A osadím to písničkami.

O čem to tedy bude? Má to nějaký příběh?

Seydler: Je to naprosto smyšlené, což nás na tom baví nejvíc, a podobné jako Mississippi Blues Ben a Janík. Bude opět přednáška hudební akademie… Je tam sedmnáct písniček, nepřesáhne to dvě hodiny a mělo by to být zábavné představení, ne meditativní hra pro intelektuály.

Když se vrátíme úplně na začátek – kdy vznikla myšlenka těchto muzikálů?

Seydler: Bavili jsme se spolu asi před sedmi lety, že bychom si udělali něco úplně mimo, tedy off-Pardubice, off-kamenné divadlo – a vymysleli jsme si Mississippi Blues Bena, kterého jsem psal na základě knížky o blues od Jirkova kamaráda Michala Šandy. Vzal jsem z ní několik situací a dále psal podle svého. Chtěli jsme ho původně hrát v Praze se Zdeňkem Maryškou a Evou Elsnerovou, ale nakonec jsme to kvůli problémům s termíny nedozkoušeli. Nabídli jsme to pak tady v Pardubicích a najednou se z off-Pardubic staly in-Pardubice…
Šlupka: Protože i Petr Dohnal chtěl, abychom udělali něco menšího.
Seydler: A protože nás to strašně bavilo, a snad i diváky, vymysleli jsme druhý díl – Janík, hojahoj, zbojník!. Stylizovanost do „drsné Ameriky“ vystřídala stylizace pohádková. Bavilo mě to, protože lidová muzika pro mě byla něco úplně nového, já miluju blues, rock’n’roll, rockovou muziku, kterou jsem se snažil i hrát, lidovky jsem nikdy neposlouchal…
Šlupka: Ale já jo!
Seydler: Jirka byl do lidové muziky zamilovaný, takže ji dělat chtěl. Pak jsem se probíral písněmi a všemožnými legendami a sestavil určitý příběh. Nyní se vracíme opět do té drsnější Ameriky…

A jaký je tedy princip hudební akademie a vaše pohrávání si s epickým divadlem?

Seydler: Vstupujeme do rolí, vystupujeme z nich, někdy máme jakoby výpadky, excesy, kdy se na jevišti hádáme, jak to vůbec bude dál nebo kdo co špatně formuluje… Chceme, aby to bylo živé představení, které bude reagovat na diváka a na okamžité dispozice aktérů. Takže když Jirka vypadne ze svého textu, musí mu ostatní pomoct…
Šlupka: Proč zase já?
Seydler: No, děláš to nejčastěji.

Jiří Seydler

Takže dopředu počítáte s improvizací?

Šlupka: Ta se tam vždy vyskytne. Oni si myslí, že improvizuju, já si myslím, že to hraju dobře.
Seydler: Ale pravda je, že vůbec neví, co bude následovat.

Do jaké míry se držíte předem napsaného textu a nakolik ho pak upravujete během zkoušení, kdy třeba přinášíte něco dalšího? Mění se hodně?

Šlupka: Ne, text se už moc nemění. Maximálně tam něco málo dodáváme, když je to vzhledem k písničce potřeba.
Seydler: Je to náš text, takže tam může něco přibýt nebo odpadnout. Něco vznikne i improvizací, ale nemáme postavenou jen tematickou konstrukci, na kterou bychom pak nabalovali improvizačním způsobem. A Jirka Šlupka, jak je koneckonců jeho zvykem, ještě v tuto chvíli (je 8. ledna 2011) nemá všechnu muziku napsanou, ještě tvoří.
Šlupka: Tak za chodu. Ale už mi zbývá dopsat jen malinko.

A postupujete chronologicky, takže teď třeba chybí konec?

Šlupka: Tentokrát jsem začal od toho, co mi nejlépe šlo. Napsal jsem si toho spoustu, třicet nebo čtyřicet písniček, ze kterých jsem pak použil asi čtyři – potřeboval jsem se dostat do žánru.
Seydler: Jirka píše rád do šuplíku, ale v těch šuplících se pak nevyzná, takže písničku, kterou složil před rokem, už nikdy nenajde a radši ji složí znovu.
Šlupka: No, to je pravda.
Seydler: Jirka má složené stovky titulů, akorát neví, kam je dal.
Šlupka: Občas najdu nějakou písničku a říkám si: „To je ode mě?“ Často se mi stává, že najdu něco, na co si už vůbec nepamatuju.

Takže občas přece jen něco najdete?!

Šlupka: Občas jo. Mám svoji kapelu Nejenblues a v ní někdy ty šuplíky použiju, i když teď pro ni chci vytvořit úplně nový repertoár. Hrajeme to, co mám rád, například B. B. Kinga, Raye Charlese, Claptona a podobně, ale bazíruji hlavně na původním repertoáru. Vedle toho hrajeme také s Ivanem Hlasem v občasném sdružení Pokojové trio. S Ivanem jsme kamarádi už asi čtyřicet let.
Seydler: Ale on je mladší než ty, ne?
Šlupka: Je, o pět let. Znám ho od sedmnácti.

Působíte, že hrajete hlavně pro radost. Do jaké míry je to pro vás dnes radost a nakolik práce?

Šlupka: Radost by to měla být vždycky! Většinou ty nejlíp zaplacené kšefty (já to slovo nemám rád) bývají nejblbější, ale někdy i dobré. Chci, abychom hráli hlavně v klubech a byla to opravdu ta radost.
Seydler: Jirka má problém: nikdo mu nesmí dát za hraní peníze, nikdo ho nesmí vidět na obrazovce, nesmí se hrát v rádiích, protože všechno je to komerce…
Šlupka: Ne, to není úplně pravda. Jirka to poněkud přehání. Když to jde, ať je dobrá práce, tedy dobré hraní, dobře zaplacena, v klubu to někdy je problém, což je pochopitelné. Já mám vlastně dost štěstí , že mě většina z toho, co dělám, baví a také živí. Teď naší kapele vyjde DVD, takže, kdo bude chtít, nás i na té obrazovce uvidí. Nakonec v televizi už jsme byli a já sám tam pobývám poměrně často díky pořadu Divadlo žije!

A co na vašem DVD uvidíme?

Šlupka: Jde o záznam ze Salmovské literární kavárny v Praze, kde hraju už dvanáct let. Začínal jsem tam sám a pak se nabalovali další muzikanti. Evidentně je to baví, jinak by mě opustili už dávno.

Ještě se ale vraťme k vašim muzikálům: Předchozí dva tituly jste uvedli ve foyer divadla, Janíka jste pak přenesli na Malou scénu ve dvoře, současný titul připravujete přímo pro prostor Malé scény ve dvoře. Jak byste porovnali práci v těchto prostorech?

Seydler: Rozdílů zas tak moc není…
Šlupka: Zvukový rozdíl je tam velký!
Seydler: Jistě, foyer je zvukově příšerný prostor. Nyní jsme řešili, jak to postavit, protože prostor Malé scény ve dvoře nabízí více možností, mohli jsme hrát v „ulici“ nebo v aréně, ale nakonec jsme stejně zvolili klasické kukátko, neboť se pro naši „přednášku“ hodí nejlíp. Je jen škoda, že divákům nebudeme moci nabízet vínko jako ve foyer, kde byli diváci po dvou či čtyřech „deckách“ úplně jiní, usměvaví, tleskali, smáli se, kdežto tady přichází do divadla – a divadlo má vždycky trošku odstup.
Šlupka: Tak jim budeme místo vína dávat whisky!

Aby to diváky taky nenutilo k tanci!

Seydler: Já doufám, že bude!
Šlupka: Ať klidně tancují!

Přímo v řadách, myslíte?

Seydler: Já tedy pevně doufám, že bude plno, takže tam moc pohybu nenadělají, ale když budou vyskakovat a tančit, bude to velký úspěch, to by bylo úžasné!

Pracujete na této trilogii se stále stejným týmem, ale nyní jste ho rozšířili, je to tak?

Seydler: Kromě toho, že přibyla celá kapela, jsme rozšířili i základní sestavu – o Pepíka Vránu. Nebylo to nutné z hlediska dramatického, ale protože by Pepa stejně hrál v kapele, tak jsem připsal další roli i pro něj, neboť je to vynikající herec. Přišlo by mi trapné, kdyby jen stál v koutě. Že tam budu stát já, Láďa Chmelař a Jirka Kadlec, to je naprosto v pořádku, my se tam budeme stydět velice velmi, ale Pepík Vrána jistě předvede krásné situace.

Hovořili jsme nyní o vaší prozatím poslední spolupráci. Ale jaká a kdy byla ta první? Jak často pracujete spolu?

Seydler: Začali jsme spolupracovat na DAMU, kde mi Jirka napsal do absolventské inscenace krásnou muziku. Od té doby spolu každou sezónu děláme aspoň jeden titul. Zároveň mi Jirka dělá muziku pro Audiostory, která vydává mluvené slovo. A teď mi už tři roky moderuje Divadlo žije!... Co mi ještě děláš? Kromě toho, že mě občas štveš?
Šlupka: Vrásky.
Seydler: Vrásek už mám taky hodně. Udělali jsme spolu z mých zhruba pětašedesáti inscenací, co mám na triku, odhadem asi třicet, tedy polovinu.

Členové alternativní „Akademie hudebních věd“ J. Kalužný, K. Jelínková a J. Šlupka Svěrák
 při „přednášce“ o životě Mississippi Blues Bena, foto R. Šťastný

O jakou inscenaci v DISKu šlo?

Seydler: To byl Mirákl od Škvoreckého, dramatizace čtyř lidí z ročníku. Moc nás to bavilo. Přišel se tenkrát podívat Škvorecký se Zdenou Salivarovou a moc se jim to líbilo, Škvorecký dokonce plakal.

„Sedli“ jste si spolu hned během školy, nebo spíš až po té první společné inscenaci?

Seydler: Šli jsme do hospody, tam jsme si sedli a sedli jsme si.
Šlupka: Jo, to bylo hned. Já jsem vyučoval a ty jsi byl student. V té době mě ještě musel poslouchat, teď už moc ne.

Co vyžadujete jako režisér od hudebního skladatele a jako hudební skladatel od režiséra?

Seydler: Začni ty, to mě zajímá.
Šlupka: S Jirkou se mi dělá dobře mimo jiné proto, že o inscenaci spolu dost mluvíme, o celé koncepci. Má konkrétní nápady, které dokáže pojmenovat. A já zas někdy dokážu dělat, že je akceptuju, a pak mu vnutím svůj názor. A někdy se mi to povede, aniž by to poznal, což je dobré.
Seydler: Dělal jsem samozřejmě i se „spoustou“ jiných muzikantů, skladatelů, ale s Jirkou se mi dělá nejlíp. Krom toho jsme kamarádi, jezdíme spolu na vodu, chodíme do hospody, takže se velmi dobře známe a víme, co můžeme jeden od druhého čekat. Je bezvadné, že Jirka nejen skládá muziku, kterou po něm chci, ale přemýšlí o textu, takže pracuje už dramaturgicky, hovoříme o výkladu. Já si samozřejmě dělám svůj vlastní výklad předtím, než Jirkovi vůbec dám text. Nejdříve se spolu bavíme o tom hlavním gró, což je pro nás téma, ne o muzice. Někdy se i trošku hádáme, ale ve většině případů se shodneme. Jirka je bývalý pedagog češtiny a bohužel se vyzná v literatuře asi tak desetkrát líp než já, takže je pro mě nesmírně obohacující a přínosné s ním pracovat.

Dalo by se tedy říci, že jste i v pozici dramaturga?

Šlupka: To je silné slovo!
Seydler: To ne. Jako dramaturg přemýšlí, ne pracuje. Hlavně nepřemýšlí jen jako muzikant. Uvažuje o tom, co je to za postavy, kdo je napsal a proč, o čem je situace, o čem je důležité tu situaci hrát pro diváka, který na nás přijde, což je práce dramaturgicko-režijní a Jirka ji vykonává sám pro sebe. O muzice se dneska bavíme vlastně nejkratší dobu, protože tam už si rozumíme i beze slov. Naše diskuse mi pomáhají i dobře si zformulovat své názory, takže jsem připravený jak pro sebe, tak pro herce na čtené zkoušky – tak často mě nenachytají, i když někdy taky, syčáci.

A když pak pracujete s někým jiným, je to odpočinek od sebe? V čem je rozdíl?

Seydler: My spolu nežijeme v jednom kvartýru, třeba i měsíc se nevidíme, takže jsem nikdy necítil, že bych měl Šlupky až po krk. S většinou jiných muzikantů mám problém, že přemýšlejí jen o muzice a o jejím efektu, ne o situaci. Ale i Jirka má občas ctižádost dostat tam nápady, které by tam v kontinuitě jednotlivého díla měly být, ale já mu je musím kvůli temporytmu představení stáhnout.
Šlupka: Scénická hudba musí a nesmí být slyšet.
Seydler: Mnozí muzikanti chtějí prosazovat sami sebe, to je logické, protože každý se chce prosadit, ale divadlo je kolektivní dílo, všichni musí jít za tím jedním, za tématem, které stanovuje režisér.

Píšete rovnou se stopáží, nebo pak výrazně hudbu během zkoušení upravujete?

Šlupka: Jirka mi řekne stopáž, která vychází ze situací, nebo si text doma odříkám a stopuju. Je tu zásadní rozdíl v tom, jestli pracuji doma či ve studiu elektronicky, s čímž se pak dá hodně hýbat, nebo když to natočím se živými muzikanty – to je pak s úpravami větší problém. Ale živou nahrávku mám obecně radši. Jde mi o ten celkový sound, který může být klidně z elektronických zvuků, ale jestliže je to náhrada živých nástrojů, třeba klarinetu, tak to je určitě mnohem lepší živý klarinetista.
Seydler: A vůbec nejlepší je živý klarinetista na scéně, protože divadlo je přece zajímavé tím, že je živé, teď a tady. Živí muzikanti, kteří mohou sedět na jevišti, nejen v orchestřišti, a můžou fungovat třeba i v malých roličkách, to je na tom vždy nejúžasnější.

Vzpomenete si na nějakou svou inscenaci, kde jste tohle využil?

Seydler: Měli jsme to třeba v Celestině, kterou jsme dělali poprvé tady a pak ještě jednou s Pražskou konzervatoří, byli tam na scéně tři muzikanti, které jsem několikrát zapojil do akcí, a fungovalo to. Nebo jsme tady měli Žebráckou operu, rockový muzikál, kde kapela hrála na jevišti. Má to nezaměnitelný sound, je to živé, živočišné. Neměnil bych za nahrávku ani náhodou.

A co zajímavého vás čeká v následující době?

Seydler: Pro Pardubice budu ještě dělat Tajemný hrad v Karpatech na Kunětickou horu, potom budu hostovat v Olomouci. Další věci mám v jednání, je předčasné o tom mluvit, nechci to zakřiknout. Také budu pro Českou televizi natáčet inscenaci Cyrana z ostravského Divadla Petra Bezruče.
Šlupka: Jak už jsem říkal, chci pro svoji kapelu vytvořit nový repertoár, tak patnáct až dvacet písniček. Učím na Ježkově konzervatoři a na DAMU, takže mě opět čeká práce s mými studenty, občas dělávám něco do rozhlasu pro Hanku Kofránkovou, samozřejmě píšu za chodu stále nějaké písně. Mám ještě sen napsat větší hudební divadlo – muzikál, třeba tady v Pardubicích, protože herci tu nejen dobře hrají, ale také dobře zpívají.
Seydler: A ještě těch dalších třicet inscenací se mnou chceš udělat!
Šlupka: Ano, to je pravda.

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 2/2011