Máme výjimečné štěstí, že jsme spolu v jednom divadle,
říkají Dagmar a Pavel Novotní

V říjnu jsme zahájili nový cyklus scénických čtení Malé inscenace na Malé scéně švédskou hrou Antilopy v režii Jiřího Hájka. Úkolu ztvárnit na jevišti ústřední manželský pár se skvěle zhostili manželé DAGMAR A PAVEL NOVOTNÍ. Zajímala mě jejich čerstvá zkušenost s touto novinkou a samozřejmě jejich společný vztah. Tímto rozhovorem totiž také zahajujeme seriál partnerských rozhovorů, a to napříč celým divadlem.

Antilopy, foto Zdeněk Janál

Byli jste spolu s Josefem Pejchalem první členové souboru, kteří se zúčastnili našeho nového cyklu scénických čtení. Měli jste z tohoto, v Pardubicích neobvyklého, divadelního tvaru obavy?

Pavel: Samozřejmě, že jsme obavy měli. Scénické čtení jsem zažil jen jedinkrát v životě, když se jistý režisér, který byl v Pardubicích v angažmá, rozhodl vyjet se scénickým čtením na Jiráskův Hronov. Tenkrát jsem se docela styděl, ale to byla o dost jiná forma provedení –

bylo nás strašně moc, seděli jsme na jevišti a opravdu jen recitovali text. Nyní jsem nevěděl, co mohu čekat, ani o jaký titul půjde. Navíc byl pro tuto práci vybrán mladý režisér, kterého jsem neznal, vlastně celý tým byl pro mě nový. A tahle forma jevištního zpracování je něco docela jiného, než na co jsme zvyklí. Měl jsem strach ze správného poměru čtení a jevištního ztvárnění… čekal jsem, jaký koktejl z toho vznikne. A za sebe mohu říct, že jsem byl velmi příjemně překvapen.

Dáša: Já jsem se s tímto tvarem setkala úplně poprvé. Byla jsem tedy jako malé dítě, které čeká, co mu kdo řekne. A obavu jsem samozřejmě také měla – a nejen, jak to dopadne, ale také jak já v tom obstojím. Nicméně výsledek mě, v tom souhlasím s Pavlem, velmi mile překvapil, zejména i díky divákům, kteří to přijali neskutečně krásně.

Pavel: Všimněte si, že se mnou zatím ještě souhlasí; to za chvíli přestane, až nebudeme mluvit o divadle...

Mohli byste popsat rozdíl mezi prací s textem při tomto útvaru a obvyklou hereckou prací na normální inscenaci?
Dáša: Je to opravdu odlišná práce. Za prvé zde bylo rychlejší tempo. Měli jsme prakticky čtyři zkoušky, což je ale při tomto tvaru zřejmě dobře. Do textu si píšete úplně všechno, jako kde máte stát či kam se posunout. To si sice při obvyklém zkoušení píšete také, ale pak text odložíte, kdežto zde jsme ho měli neustále před sebou. Musela jsem sledovat nejen samotný text, ale také tyto poznámky, abych věděla, k jaké mám směřovat akci, co bude následovat. Je tu tedy nutné myslet trošku dopředu. A nemohu ani říct, že bych byla méně nervózní, když jsem měla před sebou text a v něm všechno napsané; možná právě naopak.

Pavel: Ten text s vámi hraje. Jak říká Dáša, běžně jednoho dne text odložíte, až ho umíte zpaměti, a pokračujete v práci na roli. Tady práce na roli spočívala spíše v zacházení se samotným textem na jevišti. Je to pro mě něco mezi účinkováním v rozhlase a hraním v divadle. Při prezentaci své postavy na jevišti v rámci běžné inscenace se opírám o to, co už mám vystavěno, zažito, spoléhám se na kolegy, na aranžmá. Tady v tu chvíli daleko více improvizuji, což si zde můžete či dokonce musíte dovolit; po čtyřech zkouškách nevznikne definitivní tvar. I kdyby se Antilopy, které měly premiéru a derniéru v jednom večeru, třeba za týden zopakovaly, byly by zase o trochu jiné, byli bychom si jistější a dále je dotvářeli.

Dáša: Zatím s tebou pořád ještě souhlasím...

Říkal jste, že režisér Jiří Hájek pro vás byl úplně nový. Mohli jste se na něj při zkoušení spolehnout, pomohl vám dostatečně? Jaká s ním byla spolupráce? Zaujal vás něčím?

Dáša: Určitě pomohl i zaujal. My jsme samozřejmě jiná generace než Jirka Hájek, a já mám k takhle mladým lidem už pohled toho staršího, také mám již dospělého syna... Nicméně on je v tu chvíli režisér a já ho poslouchám, chci nejdříve vědět, co nabídne a jakou má představu. V průběhu zkoušení jsme se semkli k dobré spolupráci, což je vždycky klad pro danou věc. Nápady, které vycházely z nás, používal. Doufám, že i on měl pocit vzájemné spolupráce. Dělalo se mi s ním tedy moc hezky a jsem ráda, že jsme se s tak mladým režisérem sešli.

Pavel: To já naopak často zapomenu, že bych měl vystupovat z titulu o generaci staršího člověka. Jednou sem do Pardubic přišel do angažmá mladý režisér a já jsem pak zjistil, že už si se všemi tyká a se mnou ne, tak jsem si říkal: „Co jsem mu udělal? Proč nechce?“ A až posléze mi došlo, že tykání mám přece nabídnout já, neboť jsem starší... Na Jiřím Hájkovi se mi líbilo, že netrval neústupně na svém a byl ochoten připustit – což je u režisérů velmi vzácná vlastnost, a doufejme, že o ni časem nepřijde – že by to mohlo být i jinak. Byl schopen opustit svůj nápad ve prospěch jiného, pokud se mu jevil lepší. Nemám rád, když režisér stojí skálopevně za svým, ačkoli sám potom ve skrytu uzná, že neměl tak úplně pravdu. Jsem šťastný, když se spolupracuje, společně vymýšlí a tvoří. Navíc bylo dobré, že se s námi Jirka účastnil práce i jako herec. Bylo to velmi živé, kontaktní, neopakovatelné. Proto se také večer objevilo i něco dalšího, něco, co na zkouškách nebylo. Protože jsme si s tím hráli. A to velmi hovoří ve prospěch režiséra.

Základem hry Antilopy je partnerský konflikt. Cítili jste ve vašich postavách nějakou podobnost s vámi dvěma?
Pavel a Dáša: No samozřejmě!

Pavel: Jen si nejsem jistý, jestli leitmotivem hry je opravdu partnerský konflikt. Jestli to není spíše připouštění si, že za léta společného života dochází k navršování „třecích ploch“. Během soužití partneři uzavírají určité věci do sebe, ty se kumulují a jednou za čas vyhřeznou, proto jste to nazval partnerským konfliktem.

Přesně tak, v jeden moment to všechno vyhřezne a dojde ke konfliktu.

Pavel: A ukáže se vše, co se za ta léta nashromáždilo. Naše postavy o tom spolu neumějí mluvit. To se nám také stává jako snad v každém dlouhodobém svazku. Dva lidé se společně ocitají v mnoha situacích či životních problémech a řeší jenom část z nich. Protože soužití spočívá ve vzájemné toleranci, jak se říká. A co je ta tolerance? I to, když některé věci neřešíte a uzavřete jako neřešitelné. Ale běda, když pak přijde moment, který bývá dán třeba prudkou změnou – jako příkladně u těchto postav, když mají najednou po letech opustit Afriku – a náhle se to otevře. Je z toho zdánlivě krvavý konflikt, jehož příčiny v sobě ovšem oba po celou dobu soužití mají. Je zdravé, když se manželé občas hádají, protože si tím dávají najevo, že vědí o těch třecích plochách. A běda, když to v sobě oba jen dusí. Na to je krásný vtip: Manželé spolu žijí desítky let, ona se ho každé ráno ptá: „Miláčku, dáš si kávu?“ a on vždycky s úsměvem odpoví: „Miláčku, víš přece že kávu nepiji.“ – a po třiceti letech se ho jako vždy zeptá: „Miláčku, dáš si kávu?“ a on jde do kuchyně, vezme nůž a zamorduje ji. To je právě to neřešení! Antilopy jsou tedy podle mě kromě jiného spíše o zadržování konfliktu, než o tom konfliktu samotném.

Dáša: Já bych jen dodala, že máme velmi rozdílné povahy. A to vidím jako nevýhodu našeho již mnohaletého manželství; cítím, že to není úplně dobře. Ale samozřejmě si v mnoha věcech rozumíme, jinak bychom spolu nebyli.

Pavel: Třeba když mluvíme o počasí, tak to vidíme stejně...

Dáša: I tak se může stát, že podle mě je teplo a podle Pavla zima. Ale to už samozřejmě shazuji. Opravdu jsme každý úplně jiný, což pak někdy bohužel vede ke srážkám.

Pavel: Já bych si dovolil velmi oponovat, protože po 26 letech manželství a 30 letech společného vztahu nemůžou být oba úplně jiní!

Dáša: Ale vždyť jsme oba jiní!

Pavel: No dobře, ale je tu vzájemné přizpůsobení se po těch letech – až do té míry, kdy dva lidé mají jen málo odlišných vlastností. A nesouhlasím, že máme úplně jinou povahu, možná jsme měli, dnes máme povahy velice podobné...

Dáša: Ale to nejde...

Pavel: Určité postoje k většině věcí máme po té době pochopitelně totožné. Dokonce se říká, že manželé po tolika letech mají i podobný srdeční tep, dokonce se jim připodobňují fyziologické procesy, což mohu ostatně potvrdit také – když jeden z nás dostane nějakou chorobu, ten druhý ji musí mít hned taky.

Dáša: Ale já ty tvoje nejvážnější naštěstí neměla.

Pavel: To naštěstí ne.

Dáša: Jsme ale jiní v chování. Já dlouho, dlouho mlčím, protože jsem v podstatě introvert, což je veliká chyba pro partnerský vztah, to už mi říkával můj tatínek. A když nastane nějaká kolize, tak to ze mě jde ven – a to už pak jde ven fest. Mlčím, mlčím a pak….!

Pavel: Já jsem „původním povoláním“ extrovert, ale jak tak se svou paní žiju, jsem už v podstatě taky introvert...

A došlo u vás někdy i k té krajní situaci, kdy to vybouchlo natolik, že jste brala do ruky ten zmiňovaný nůž?
Dáša: Tak to se naštěstí ještě nestalo.

Pavel: Nůž v tom vtipu není podán jako vyšší stupeň ohrožení, ale jako konečné řešení. A to nás díkybohu nepotkalo v žádné formě.

Dáša: Zatím ne, zatím ne...

Pavel: Tak uvidíme...

Jste manželé již 26 let. Potkali jste se spolu tedy již na škole?

Pavel: Tolik let… to je přece šílené! Představte si, že jsme měli loni stříbrnou svatbu! A když jsme měli od svatby 20 let, obnovili jsme si manželský slib. To je prý běžný křesťanský zvyk – a my jsme tenkrát opravdu měli svatbu v kostele. Naši přátelé na Moravě nám ten nápad pomohli realizovat, pojali to ve velkém – měli jsme mši, zpívali nám na kůru, vozili nás v kočáru, bylo to krásné... Ale abych vůbec odpověděl na vaši otázku: ano, jsme spolužáci z jednoho ročníku na JAMU.

Dáša: Dokonce jsme se ještě na škole vzali, na konci čtvrtého ročníku.

A potom jste šli rovnou spolu do stejného angažmá?

Pavel: Celý ročník jsme dostali nabídku do Šumperka. Dokonce jsme tam přenesli jednu inscenaci z JAMU. Nastoupili jsme tam na rok – kluky čekala po ročním odkladu vojna a holky se poohlížely po jiném angažmá. V Šumperku se nedalo počítat s tím, že bychom tam měli zůstat dlouho. Ale ten rok byl nádherný. Soubor nás báječně přijal, což je pro mě dodneška trošku nepochopitelné. Místní bardové a zejména herečky, přestože viděli, že najednou přicházejí čtyři mladé holky a čtyři kluci, kteří jim vezmou některé role, nás přivítali bez jakékoli zášti a s obrovskou vstřícností. Byli rádi, že do divadla přišel nový vítr. Bylo to tenkrát přínosné pro obě strany – jak pro Šumperk, tak pro nás, partu začínajících herců.

A co následovalo po roce stráveném v Šumperku?
Pavel: Já jsem musel na vojnu, moje žena porodila…

Dáša: A nastoupila jsem sem do Pardubic – o půl roku dřív než Pavel.

Pavel: Přestože nabídku do pardubického angažmá jsem dostal nejprve já...

Nastoupila jste sem jen krátce po porodu? Takhle rychle?
Dáša: Rychle, no ano. Nastupovala jsem za paní ředitelky Houdlové, což byla neuvěřitelná paní, v tom nejlepším slova smyslu. Chtěla mě od začátku sezóny, ale byla jsem v jiném stavu. Pamatuji si, jak jsem jen vešla do kanceláře a ona na mě: „Nic neříkej...“ – a věděla. Nevím, jak to poznala. Potřebovala jsem nástup odložit. A ona opravdu počkala, nastoupila jsem po půlroční mateřské dovolené, ale začala jsem zkoušet později, Tomášovi byl necelý rok. Začínala jsem mou milovanou „Nituškou“. Inscenaci Mam‘zelle Nitouche jsem zde pak zažila ještě jednou později.

Pavel: Když se vám v jednom angažmá začnou vracet tytéž inscenace, jste v něm už opravdu dlouho...

Dáša: Romana Chvalová vzpomíná na Alju Gsöllhofera, který jí moc pomohl, když sem přišla do angažmá. Já jsem totéž zažila s panem Sandhausem, který tenkrát hrál Celestina v „Nitušce“. Tehdy jsem přišla na zkoušku celá rozklepaná z nového prostředí a on byl první, s kým jsem se potkala. Velmi vlídně mě přijal. Na to se nezapomíná.

Pavel: To je – pro mě dnes již pochopitelná – vstřícnost stárnoucího pána k mladé nové herečce.

Dáša: Jsem velmi vděčná, že mám tak hezké vzpomínky – a přála bych mladým, kteří jsou tady dnes, aby je, ať už se ocitnou kdekoli, měli taky; vzpomínky vám nikdo nevezme.

Jste dlouhodobě spolu v jednom angažmá. Dovedete si vůbec představit, že byste po tolika letech byli každý v jiném divadle?

Dáša: Nikdy jsem si neuměla představit, že bychom byli každý někde jinde, že bychom nebyli jako rodina a jeden z nás by někam dojížděl.

Pavel: Být v jiném angažmá přece neznamená nebýt rodina.

Dáša: Ale fungování rodiny je pak jiné. Naštěstí se nám to nikdy nestalo a jsem tomu ráda. Zvlášť když se narodí dítě, má být rodina co nejvíce pospolu. A tím by se to narušovalo. Toho jsem se vždycky strašně bála!

Takže jste o tom nikdy neuvažovali?
Dáša: Uvažovali, přišla i taková situace, ale nikdy k tomu nedošlo. Kdybych byla třeba někde jinde, tak co bych z toho měla? Tohle se mi v hlavě nějak neporovnávalo.

Pavel: Já jsem původně chtěl odpovědět úplně opačně – že si to dokážu představit čím dál lépe. Nicméně když to moje žena staví takhle, že by šlo o vztah na dálku, tak to ne, to nemá cenu. Pokud by se ale jednalo jen o změnu angažmá a rodinný život by zůstal zachován v dosavadní podobě, to si představit velmi dobře umím a intenzivně o tom, zejména v poslední době, přemýšlím, protože v tomto divadle momentálně nejsem spokojený s tím, co dělám. To ale neznamená, že bych se k něčemu takovému chystal, jen si to dokážu představit. Jinak máme spíše výjimečné štěstí, že jsme v tomtéž divadle spolu.

Ještě se vraťme k vašemu společnému účinkování v Antilopách. Stávalo se vám často, že jste na jevišti partneřili, anebo jste se moc nepotkávali?
Pavel: V poměru k množství her, které nás tady za ty strašné stovky let potkaly, ne moc často. Potkávali jsme se v inscenacích, ale doslova partneřili jsme opravdu jen párkrát.

Dáša: Naposledy v Hello, Dolly!, už je to několik let.

Pavel: A poprvé v Popelce. Dáša hrála Popelku, já ponejprv a naposledy prince. Ještě bychom si snad na něco vzpomněli, třeba na Divotvorný hrnec, Večer tříkrálový, Lucernu...

Dáša: Až teď, po několika letech, jsme partneřili zase, byť jen ve scénickém čtení.

Přeji vám tedy mnoho dalších příležitostí, při kterých se na jevišti potkáte. A nadále spokojené manželství!

Zdeněk Janál, Divadelní zpravodaj 11/2010