Nemohl bych se mít lépe!
Martin Mejzlík o Richardovi III.,
o divadle a hlavně o sobě

Sejít se s hercem na kus řeči nepotřebuje žádný důvod. Schůzka s Martinem však měla důvod velmi pádný – má za sebou práci na jedné z nejznámějších a nejslavnějších postav světové dramatiky. Jeho Richard III. vzbudil zájem publika, kritiky a uchvátil i mě osobně. Já mám navíc jedinečnou možnost srovnání – Martina znám bezmála třicet let a velmi dobře si pamatuju jeho absolventskou práci. V režii Janusze Klimszy hrál v DISKu Macbetha, další obrovskou postavu Williama Shakespeara. Ale minulost jsme nechali ležet stranou a mě zajímala hlavně přítomnost tohoto mimořádného herce…

Není obvyklé, že se ve dvou tak blízko umístěných divadlech, jako jsou Východočeské divadlo Pardubice a Klicperovo divadlo v Hradci Králové, nasadí stejný titul a má premiéru jenom týden po sobě. Na účet dramaturgie chci jenom podotknout, že tato vzácná shoda nebyla úmyslná. Zajímá tě, jak se s tímto titulem „popasovali“ v sousedním Hradci? Pojedeš se na jejich inscenaci podívat?

Určitě by mě to zajímalo, ale nevím, jestli se tam vypravím. Při současné vytíženosti v divadle mi moc volného času nezbývá. Některé Drábkovy inscenace jsem ale viděl a ve většině případů se mi líbily.

Já jsem zatím taky hradeckého Richarda neviděla, jenom jsem četla nějaké recenze. Ale slyšela jsem, že je to velká legrace, že je inscenovaný jako kabaret. Dokonce mi někdo nabízel, jestli bych ho nechtěla vybrat na Festival smíchu…

Nedovedu si to představit, ale proč ne? V časech Shakespeara se k mnoha látkám přistupovalo lehčeji. A navíc, bylo to jinak, ženské role hráli muži. Takže proč ne Richard jako žena? (Richarda III. v Hradci Králové hraje Pavlína Štorková – pozn. red.) Nemám rád na divadle naschvály, nemusím rozumět všemu, ale to základní chci pochopit.

Jaký je tvůj Richard III.? Cituju z recenze: „Je chladný manipulátor a kalkulátor.“ V čem mu rozumíš a co tě na něm nejvíc popouzí?

Nevím, jaký je. O divadle by se nemělo moc mluvit, divadlo by se mělo hrát. A posouzení je na divákovi.

Samozřejmě, že každá postava musí něco vyzařovat, musí na lidi nějak působit, a to je pro mě jako pro herce podstatné. Richard je zvláštní tím, že na něm není nic dobrého. V něčem může být sympatický, ale hledat na něm něco pozitivního nejde. Lépe se mi hrají záporné postavy, které v sobě mají i něco dobrého, lidského, nic přece není černobílé. Ale Richard ano. Ten je vlastně jenom černý.

Jak pracuješ na roli? Uděláš si před zkoušením vlastní úsudek? Nebo spoléháš na koncepci režiséra a necháš se jím s důvěrou vést?

Když se bavíme o Richardovi, tak i když tu hru znám, nejdřív si přečtu text, daný překlad. Jednou, dvakrát, třikrát. Ale konkrétní představu ještě nemám, udělám si zatím jen názor. Zpravidla se neučím text dopředu, aniž bych se setkal s režisérem a aniž bychom si spolu řekli základní cestu, kudy se chceme ubírat. To je pro mě velmi důležité. S pohledem režiséra se pak snažím ztotožnit a vejít se do něj se svým názorem. Mám rád, když je režisér připravený a ví přesně, co chce. V první fázi zkoušení jsem většinou velmi opatrný, snažím se režiséra co nejvíc vnímat a poslouchat. Až v poslední třetině zkoušení jsem si jistější a tam už režiséra tolik nepotřebuju, jen k nějakým korekcím.

Jak se ti pracovalo s režisérem Zdeňkem Duškem?

Pracovně jsem se se Zdeňkem Duškem setkal už na Rackovi a myslím si, že to bylo jedno z nejlepších představení za tu dobu, co jsem v tomto divadle. A řekl bych, že bylo nedoceněné. Ale v dnešní době je to těžké, asi se Čechov špatně prodává.

Práce se Zdeňkem Duškem je pro mě velmi přínosná. Je připravený do posledního puntíku, stojí si za každým slovem v textu. Mně jeho styl práce vyhovuje, ty jasně dané mantinely, vymezený prostor. Daleko víc než volnost.

Diskutuješ s režisérem?

Do konfliktu se asi nedostávám. Ne, určitě ne. Já nejsem konfliktní člověk ani v životě, tak bych to rozhodně nehrotil. Můžeme se, samozřejmě v dobrém, pohádat o věc. Diskutuje se o významu pár slov, jedné věty, vyznění situace. Záleží na režisérovi, jak je silný – prosadí si svou a přesvědčí mě, nebo je-li schopen přistoupit na jiný názor, udělat kompromis.

Jiří Kalužný, Martin Mejzlík, Radek Žák, inscenace RICHARD III.
foto Michal Klíma

Jací režiséři tě zajímají? Máš takové, se kterými bys šel do rizika, do neosvědčeného projektu s nejasným výsledkem?

V podstatě každá nová inscenace je neosvědčený projekt s nejasným výsledkem. Ale kdybych měl jmenovat něco opravdu mimořádného, tak to byly Bláznovy zápisky, ty jsem si vůbec nedovedl představit jako divadlo. Ale s takovým režisérem, jako je Marián Pecko, jsem ochoten jít i do takového rizika.

Zajímají tě recenze, hodnocení a kritiky představení?

Čím jsem starší, tím mě to zajímá méně. Ze začátku jsem si to hodně bral. Samozřejmě by mi negativní kritika vadila i dnes, ale pokud si recenzi nepřečtu u nás v divadle na nástěnce, tak se po ní nepídím. Konstruktivní kritika určitě smysl má, ale málokdy jsem se s ní setkal. Kritika u divadla bude vždy subjektivní, umění se těžko hodnotí objektivně.

A co zájem diváků?

Když mě někdo tady v Pardubicích potká na ulici a řekne, že nějaké představení bylo bezva, že mu udělalo radost nebo ho zasáhlo, pak mám pochopitelně radost.

Když jsi na jevišti, vnímáš publikum tak, že třeba cítíš jeho zájem, či chlad?

To je strašně zrádné. Někdy má herec pocit, že s ním diváci takzvaně nejdou, a ono je to naopak, a někdy člověk hraje do roztrhání a lidé zívají. Něco jiného je na Malé scéně, tam má herec zpětnou vazbu hned. V Bláznových zápiscích si okamžitě všimnu nepozornosti publika a vím, že je něco špatně, a hned začnu chytat kontakt. To je navíc komedie, kde se dá s lidmi komunikovat, tam není ta čtvrtá stěna.

Už se ti stalo, že tě nějaký recenzent takzvaně „strhal“, že byl neúměrně kritický? Jak se s takovou situací vyrovnáváš?

Víš, že jsem jednou byl dokonce tak naštvaný, že jsem tomu kritikovi volal domů? Ptal jsem se ho, jestli vůbec ví, kolik práce za tím je, a on to odbyde jednou nebo třemi větami.

A co ti řekl?

Nic. Ale já jsem nečekal odpověď, nevedl jsem dialog…

Myslím si, že být hercem je velmi nesvobodné povolání – jste odkázáni na dramaturgii, která vybírá tituly i režiséry, jste závislí na režisérech, kteří dělají obsazení… Máš někdy tento pocit nesvobody?

Pocit nesvobody v práci mám snad celý život. A je pravda, že čím jsem starší, tím je intenzivnější. Herec si o ničem nemůže rozhodnout sám. Když je člověk mladší a nemá rodinu, závazky, tak si může dovolit to, co udělal třeba Ivan Trojan, že odešel z velkého a zavedeného Divadla na Vinohradech a stal se členem začínajícího Dejvického divadla. Asi by se to dalo, udělat si partu lidí kolem sebe, dát něco dohromady, vymyslet tvář toho, co opravdu chtějí realizovat… Ale takové dobrodružství už pro mě není.

Kdybys mohl být na chvíli dramaturgem, jaké tituly bys nasadil pro naše divadlo?

Já nejsem tak sečtělý a vzdělaný, abych do toho mohl moc mluvit. Zároveň si uvědomuji, že jsme repertoárové divadlo a musíme hrát pro všechny věkové kategorie a skupiny. Jsme jediné divadlo tady a toto všechno musí naše divadlo splňovat. Vím, že nemůžeme dělat repertoár jako například už zmiňované Dejvické divadlo. Ale když mi kladeš tuto otázku, tak chci jenom říct, že dramaturg by měl být velmi poctivý vůči svému týmu a ta práce by měla být především originální, výjimečná. A objevná. Přijde mi špatné, když se dokolečka ve všech divadlech hrají stejné tituly. Vždyť skvělých současných titulů je strašně moc, ať už jsou to komedie nebo současná témata, která můžou diváka zasáhnout. Myslím, že je povinností dramaturga hledat nové věci, které se například hrají v zahraničí a jsou o naší společnosti a o tom, co se děje teď a tady. Prostě volám po větší originalitě.

Před rokem jsi oslavil kulatiny. Jak se ti žije s pěti křížky na zádech? Byly narozeniny důvodem k nějaké životní bilanci?

Ani ne, nevnímal jsem to jako mezník.

A co máš tedy jako mezník?

Asi spíš věci, které jsem udělal, které jsem neudělal, které jsem zkazil, které se mi povedly; z některých mám radost.

Co z těch věcí převažuje?

Teď převažuje to, že si myslím, že si ani nezasloužím, že jsem tak šťastný, že bych se nemohl mít líp. Že to ani není mým přičiněním, že žiju v harmonii.

Máš pocit, že by ses nemohl mít lépe? To je krásné!

Asi se to seběhlo nějakou shodou okolností a náhod. Anebo je to dáno shůry. I ty průšvihy, díky nimž jsem se dokopal sem do Pardubic.

Věříš na osud? Myslíš, že jsme nějak determinováni?

Věřím. Myslím, že je nahoře něco víc než my. O nás ale rozhodují i ti naši světští páni, tady dole. Třeba o naší profesní kariéře.

Jsi věřící?

Nejsem. I když bych třeba moc chtěl. Jak jsem říkal, věřím, že je něco víc než my. Ale nemám jasného Boha. Kolikrát jsem to zkoušel, když člověk spadne na zem, k něčemu se obracet, ale nikdy jsem ten kontakt nenavázal.

Máš ještě malé děti, to tě určitě svým způsobem dělá mladším. Nebo už cítíš tíhu let?

Sice o tom nepřemýšlím, ale vím, že mám jiné starosti, než kdybych měl děti dospělé. Ještě si s nimi hraju, jsem pro ně důležitý a oni mě potřebují. Za chvíli mě už potřebovat nebudou a pak si třeba věk uvědomím. Teď mě vnímají jako nejskvělejšího tátu. Syn Adam mi nedávno namaloval obrázek k narozeninám a na něm stálo: „Toto je můj táta – supertáta. Taťka je ten nejlepší herec. A nejen to, je i nejlepší taťka na svjete.“ – a to jsou věci, které si táta musí schovat.

Adámek už v našem divadle hrál v muzikálu Donaha!, dokonce tvého syna. Jaké to bylo stát se synem na jevišti?

Bylo to fajn, i když jsem byl nervózní i za něj, ale nijak to nepřeceňuju. To se tak stává lidem u divadla. K ničemu jsem ho nenutil. Byl nápad, aby v tom hrál, a on se toho chytl a veřejně vystupovat mu nedělalo žádný problém. Těší se na každé představení, ale má i důležitější věci jako fotbal nebo počítač.

Jak odpočíváš?

Nejlépe s rodinou, s dětmi, trávím s nimi hodně času. Ale odpočinu si i sám, sportem. I když už mnohem méně než kdysi. To jsem byl na tenise každý den třeba dvě hodiny. A pak jsem se oženil, přišly děti, zhoršilo se mi zdraví, sekly se mi záda a já si zpětně říkám, že to mělo něco do sebe. Že to zase byl nějaký zásah shůry. Přerušil jsem ten intenzivní sport a jsem s dětmi. Jsou prostě důležitější. A taky odpočívám na chalupě. Mám rád, když něco udělám vlastníma rukama.

Jsi zručný?

Moc ne. Strašně se u toho vztekám, nadávám na komunisty…

Ale ti za to přece nemohou, ne?

Za všechno můžou. Za ty aušusové výrobky…

Co se ti naposledy podařilo udělat?

V roce 2010 pergolu, ale velikou. A navztekal jsem se u toho.

Jak by vypadal tvůj úplně ideální den?

Bez práce. Myslím té u divadla. Ale zase ne moc dlouho. Když herec není jeden či dva turnusy obsazený a chodí kolem divadla, není to dobře. Ideální den mezi prací si představuju u vody na sluníčku nebo na chalupě.

Jsi obsazovaný dost, nebo málo? Stojíš třeba dva turnusy?

Nemůžu si stěžovat, hraju dost. Samozřejmě to není vždy stejně, byla období, kdy toho bylo méně, ale teď mám krásné role. Richard nebo Bláznovy zápisky. A říkám si, co horšího mě může potkat než Bláznovy zápisky? Už jenom naučit se to. Absolvovat to představení je mimořádně náročné fyzicky i psychicky. Nic horšího už mě nepotká. Ale je to krásné představení.

Je něco, co bys změnil na sobě, na životě, co žiješ?

Neměnil bych nic. Jsem spokojený, jak to je. Kdyby to šlo, změnil bych dobu, ve které žijeme. Všechno je hektické a uspěchané. Ale osobní život mě naplňuje. Ještě bych si přál, aby se nám podařilo vychovat z dětí slušné lidi, a chtěl bych se dožít jejich dospělosti a samostatnosti. A samozřejmě abychom byli všichni zdrávi. To je pro mě asi nejdůležitější.

Martine, děkuji za rozhovor a přeji ti další krásné role a spokojený život.

JaU

 

 

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 1/2011