V Pardubicích jsem poznal fajn lidi! … říká Tomáš Lněnička

Na Kunětické hoře se v červnu zapálily ohně, naladily struny a sezvali diváci k premiéře muzikálu Balada pro banditu. V hlavní roli Nikoly Šohaje hostoval hradecký herec TOMÁŠ LNĚNIČKA, který však velmi rychle zapadl do pánské šatny pardubického souboru. Tomáš je výrazný herec, nepřehlédnutelný, zjevem až hřmotný, přitom vtipný, v soukromí působí něžně, téměř krotce. Rozhodně velmi sympaticky. Zkoušel tak, jak časově stíhal, hru, kterou dobře znal, protože ji léta hrál i v Klicperově divadle. A nikdy s ním nebyly problémy. Myslím, že si ho všichni oblíbili. Ale jak vnímal on nás a naše divadlo? Zeptala jsem se ho po zářijové premiéře Balady v Městském divadle.

Tomáši, máte za sebou premiéru Balady pro banditu, ve které s Honzou Musilem alternujete hlavní postavu Nikoly Šohaje. Jaké budou vaše vzpomínky na tuto spolupráci s Východočeským divadlem?

Moje vzpomínky budou vesměs kladné. Byla to krátká a intenzivní spolupráce, během které jsem stihl poznat velmi fajn lidi v hereckém souboru i mimo něj, díky za to!

V čem je pro vás, pro herce, největší rozdíl v Baladě, která se hrála na Kunětické hoře a v Městském divadle. A kde se vám hrálo lépe, nebo – chcete-li – kde vám bylo příjemněji?

Každé místo má svoje kouzlo, ale pokud si mohu vybrat, upřednostnil bych Kunětickou horu. Balada pro banditu je pro venkovní prostor ideálním představením a já jsem velmi rád, že jsem si mohl v režii Michaela Taranta Baladu na takovém místě zahrát.

Není žádným tajemstvím, že jste Nikolu Šohaje už hrál ve svém mateřském Klicperově divadle v Hradci Králové. Inscenaci jsem svého času viděla, je to už asi čtrnáct let. Režisérem byl tehdy Karel Brožek, a i když si to představení už detailně nevybavuji, pamatuji si na velmi konkrétní divadelní poetiku pana Brožka. Jak vy na tuto inscenaci vzpomínáte?

Představení jsem miloval, byla to moje srdeční záležitost. Navíc jsem byl o třináct let, tři děti a manželku mladší, krásná doba. S Karlem jsem dělal rád, je to můj kamarád a dodnes se velmi rádi potkáme u sklenky Jamesona.

Objevila jsem informaci, že hostujete i v Baladě pro banditu režiséra Vladimíra Morávka v brněnském divadle Husa na provázku. Byl to záskok, nebo ještě pořád tuto roli hrajete? Znamená to, že máte momentálně v repertoáru dvě rozdílné Balady?

Byl to záskok s příslibem další spolupráce na této Baladě, ale bohužel jsme nenašli shodné termíny. Hrál jsem ji tedy jen dvakrát v Hradci a asi třikrát v Brně. V současné době tedy hraji pouze v jediné Baladě, a to v té vaší.

V čem jsou, podle vás, poetika a inscenační postupy Michaela Taranta jiné či výjimečné, kdybyste je měl srovnat s postupy režisérů Brožka a Morávka?

Na to bych nerad odpovídal, všichni tři stále ještě žijí a režírují.(smích)

Jak se vám zkoušelo v divadle, které je jenom pár kilometrů od vašeho domácího prostředí, ale přesto je tak jiné než Klicperovo. Nebo to tak nevnímáte?

Co se týče práce, tak záleží na režisérovi a hereckém souboru, a je úplně jedno, zda zkoušíte v Hradci, Pardubicích, Českých Budějovicích nebo třeba v Brně. Zkoušelo se mi u vás stejně dobře jako v Hradci.

Poprvé jsem vás zaznamenala před šestnácti lety v muzikálu Singoalla a velmi jste na mě zapůsobil (soudě podle toho, že si vás ještě po tolika letech v postavě Asima vybavuji). Pak jste mě zaujal jako Jeník v Prodané nevěstě. Po mnoha letech přišel pro mě nezapomenutelný Petr Kolář, majitel přesušené trvalé v Drábkově inscenaci Noc oživlých mrtvol. Ve všech rolích jste zpíval. Mám pocit, že je vám muzikál a hudebně dramatické divadlo žánrově blízké…

To byla asi jen shoda náhod a nikdo lepší v tu dobu asi nebyl po ruce… Ale jo, máte pravdu, jednou za čas muzikál neuškodí.

Zkoušel jste s mnoha režiséry – například s Peterem Gáborem, Radovanem Lipusem, Ivo Krobotem, Jakubem Korčákem, Vladimírem Morávkem, Martinem Stropnickým, Ivanem Rajmontem či Davidem Drábkem. Na kterého z nich nejraději vzpomínáte?

Na to mohu odpovědět jedině tak, že na všechny režiséry moc rád vzpomínám.(smích)

Jezdíte se dívat na představení do jiných měst a divadel?

Nejezdím, divadlo jezdí za mnou. Mám štěstí, že se u nás každoročně konají dva festivaly, během kterých stihnu zhlédnout pár představení a pozdravit kamarády z jiných divadel.

Koketoval jste někdy s myšlenkou, že opustíte Klicperovo divadlo?

V Klicperově divadle jsem už dvacet let, a tak už se cítím být i trochu Hradečákem. Město i divadlo mám rád a stěhovat se se svojí mnohačetnou rodinou by mi vzalo poslední zbytky sil, protože jsem se během svého divadelního života stěhoval už dvanáctkrát!

Na kterou ze svých rolí byste mě (nebo naše čtenáře) pozval do divadla? Hrajete v Marilyn, Žebrácké opeře, Richardovi III., Kouli, v Noci oživlých mrtvol…

Z těch, co jste vyjmenovala, bych vás i čtenáře pozval na všechny, ale Petr Kolář je Petr Kolář!(smích)

Je to přesně šest let, co jste se oženil se svou partnerkou Zdeňkou, a to přímo na prknech Klicperova divadla. Oddával vás váš ředitel, který je zároveň zastupitelem města. Co ještě prozradíte ze svého soukromí?

Že jakmile přijdu domů, stává se ze mě otec na plný úvazek, máme dvě malé děti a v prosinci čekáme třetí, čili na letošní Vánoce asi nikdy nezapomenu! (smích)

Jak trávíte volný čas?

Jaký volný čas…?!

Co vás v divadle a v životě v poslední době nejvíce pobavilo?

Nedávno mě hodně pobavila otázka mého čtyřletého syna, který se zcela vážně zeptal, jak velkého piňďoura má obr?

Čeho nejvíce litujete?

Že jsem si děti nepořídil dřív. Ve čtyřiceti je to už trochu vyčerpávající…

Máte nějaké neřesti?

Klasicky divadelní – pivo a cigarety.

Co vás teď čeká v divadle? Zkoušíte něco nového?

Čeká mě role obrovského rozsahu čítající asi osm vět v Sestupu Orfeově od Tennessee Williamse. Asi se uzkouším k smrti. Už teď se těším na premiéru… (smích)

JaU, Divadelní zpravodaj 12/2013