Martin Chamer, nová posila hereckého souboru

Od sezóny 2005/2006 nastoupí do angažmá ve VČD herec Martin Chamer, absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Martin se narodil se ve znamení Kozoroha, a to 3. 1. 1979 v Brně. Pro ty, kteří se o problematiku horoskopů zajímají, dodává, že ascendent má nejspíš ve Vodnáři.

V posledních letech měl málo času a peněz na své koníčky, ale pokud si dobře pamatuje, byly to především snowboarding, windsurfing a jeden čas i focení. Šťastný je v přírodě, když fouká vítr a na obloze poletují mraky. Rád se dívá na blesky při bouřce, poslouchá hučení splavu anebo jen tak kouká „do blba“. Mezi jeho oblíbence patří Vincent van Gogh, kterého objevil díky románu Irvinga Stonea Žízeň po životě.

(poznámka přítelkyně: Martin miluje psy, kdekoli a kdykoli nějakého potká, začne s ním řádit.)

Martine, na čerstvého absolventa brněnské JAMU jste, promiňte mi tu netaktnost, trochu „přestárlý“. Co jste dělal po studiu střední školy?
Stárnul jsem při studiu stavařiny na VUT v Brně. Byl jsem přesvědčený, že je to ta správná cesta, po které mám jít. Po třech letech jsem přišel na rozcestí a vydal se po jiné stezce, která mě přivedla k herectví. Zatím se mi kráčí vcelku dobře, ale co bude dál, ukáže příští rozcestí.

Co předcházelo volbě studovat herectví? Chodil jste do „lidušky“, nebo jste už jako malé dítě recitoval nebo se předváděl?
Jediný komu jsem ve svém ranném dětství recitoval básničku byl Mikuláš, který mě dostatečně motivoval pytlíkem sladkostí, ale i tak to byl pěknej trapas! K herectví mě přivedla náhoda. Náhodou jsem se dostal na den otevřených dveří na JAMU, kde mě okouzlila osobnost pana Karlíka, který náhodou otevíral ročník a náhoda tomu chtěla, že mě nakonec i přijal.

Co jste od studia na JAMU očekával a co Vás třeba zklamalo?
Nic jsem neočekával, nic mě nezklamalo.

foto archiv VČD

Která absolventská role Vám byla nejbližší a proč?
Absolventskou roli, tedy roli, ve které jsem absolvoval, mám jedinou. Shodou okolností byla právě ona mou nejoblíbenější. Jde o postavu Helgeho Glingenfelta, perverzního šedesátníka a otce rodiny, ze hry Thomase Vinterberga Rodinná oslava. Neříkám, že by mi byla nějak lidsky blízká, to ne, ale hodně jsem se na ní naučil.

Která divadla v Brně během studií Vás nejvíce zajímala. Nebo jak jinak jste trávil večery?
Obvykle jsem měl divadla po celodenním maratónu na divadelní fakultě plné zuby, a tak jsem se jim obloukem vyhýbal. Večery jsem se snažil trávit ve společnosti mé přítelkyně, protože to byl jediný čas, kdy jsme mohli být spolu. Za inspirací jsem chodil na „Zelňák“ do Husy na provázku, za klidem a relaxací třeba do temné komory nebo do lesa.

Východočeské divadlo Pardubice je Vaše první angažmá. Proč jste si vybral právě toto divadlo?
Bylo mi doporučeno. Octlo se na seznamu několika divadel, do kterých jsem se rozhodl napsat. Chtěl jsem dát herectví druhou šanci, pokud mi některé z těchto divadel nabídne angažmá. Jak to dopadlo, vidíte sami. Jinak bych s tím asi skončil.

Je asi brzy nějak hodnotit toto divadlo, ale přeci jenom, co Váš první dojem?
Budova divadla a jeho zázemí se mi líbí. Všichni lidi, se kterými jsem se doposud setkal, byli milí a ochotní. Tak nevím… Skoro mám pocit, že se na mě domluvili! (smích) Zatím si užívám svého nezasvěceného pohledu a snažím se připravit na první kazy na kráse, které zákonitě časem objevím… Jsme jenom lidi, ne?

V inscenaci Krejčovský salón se představíte divákům ve své první roli Jeana, žehliče. Jak Vás přijaly mezi sebe ženy, protože Krejčovský salón je především ženská komedie?
Víte, že vlastně ani nevím? Ony neznají mě a já neznám je. Mám pocit, že jim nevadím, alespoň mi to žádná z nich zatím nedala najevo. Je to stav bezvládí, ze kterého může vyrůst přátelství, ale taky třeba lhostejnost, to ukáže čas. Jenom vím, že je mi v jejich společnosti dobře, a to je dobře.

Martine, do Vaší první práce v našem divadle Vám za všechny kolegy přeji ZLOMTE VAZ !

Jana Uherová (Divadelní zpravodaj 9/05)