PETR BOROVEC – Mám většinou všechno obráceně

Asi docela často na cestě, většinou dobře naladěn, s pracovním úkolem před sebou. Umí být vtipný, ale nevykecává se zbytečně. Posedí, ale neodchází poslední. PETR BOROVEC – věcný a přímý kluk, alespoň tak ho znám. Takže hurá na to, ať to nezdržujeme…

Diváci tě už mohou znát z několika našich inscenací, pro tebe však nastává důležitá změna, kterou publikum zaznamená možná jen tím, že za tvým jménem v programu zmizí písmenka j. h. To znamená, že ze statutu hosta přejdeš do regulérního angažmá ve VČD. Jak se to seběhlo a co to pro tebe znamená?
Nějaký zásadní rozdíl nepociťuji. Možná v tom, že za mě divadlo vyřizuje ono nebezpečné papírování, jakým jsou například daně, a samozřejmě jsem získal větší pocit jistoty. To je úleva. Za chvíli tomu bude rok, kdy jsem tady začal zkoušet Tajemný hrad v Karpatech, a za tu dobu jsem si nějaký ten vztah k divadlu vypěstoval a jsem velice rád za to, že ve větší míře převládají ty pozitivnější pocity. Je pravda, že když jsem v září smlouvu neměl, byl jsem trochu (dost) nervózní. Nevěděl jsem, co bude, jestli se náhodou nebudu muset vrátit do železáren tam u nás, dělám si legraci. Ten půlrok byl opravdu těžší, krom Pardubic jsem nic jiného neměl a měl jsem opravdu strach. Potom ale přišly příležitosti ve „Zvoníkovi“ a momentálně v novém představení S cizí dámou v cizím pokoji, které byly následovány nabídkou stálého angažmá, kterou jsem s radostí přijal.

Kudy vedla tvá cesta k divadlu? Hrál někdo z rodičů nebo předků?
Tak první od těch rodičů. Oba dva hráli, ale každý svým způsobem jinak. Otec už na střední škole, když studoval grafiku na Umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti. Později, když pracoval jako vedoucí propagace v Kulturním domě ve Strážnici. To byla taky domovská scéna tamějšího amatérského divadla, kde také uplatnil svůj obor jako scénograf. A málem bych zapomněl, má za sebou taky jednu zahraniční filmovou roli. (smích) Vlastně ani nevím, jak se ten film jmenoval, vím jen, že byl italský, točil se na zámku v Buchlovicích a otec hrál kněze. Moje mamka tančila léta v jednom z největších moravských souborů Danaj (Strážnice). Takže základ tam byl. Já mám za sebou účinkování v dětské kapele, to bylo v době, kdy mi bylo jedenáct let, účinkování v dětském amatérském souboru ve Strážnici. Ale je pravda, že víc než divadlo mě ovlivnil film. K tomu mám kladný vztah už od dětství. A potom se to všechno seběhlo nějak rychle. DAMU a hned Pardubice.

Miloslav Tichý a Petr Borovec
Inscenace TAJEMNÝ HRAD V KARPATECH
foto R. Šťastný

Vzpomínám si, že když jsi u nás zkoušel svou první roli v Tajemném hradu v Karpatech, ptal jsem se, odkud pocházíš, a když jsem slyšel, že ze Strážnice, zajásal jsem – to je dobrý kraj a dobrá krev. Dnes už od tebe vím, že ve Strážnici je vás kumštem obdařených víc, tak na tom asi něco bude, že? Tak jak je to doopravdy? Je to něco jako „my jsme Valaši, jedna rodina“? Kořeny, tradice, přátelství? Rozpovídej se…
Tak „kumštýřů“ je tam na 6 000 obyvatel opravdu až moc. Ono vůbec, kdyby si režiséři a dramaturgové udělali víkendový pracovní výjezd do některých ze sto padesáti (přeháním… snad) hospod, které u nás jsou, tak budou schopni založit minimálně dva plnohodnotné soubory. Ne, opravdu je to zvláštní a já to sám neumím vysvětlit. „Gořalka“, slivovice (vše samozřejmě legální) a víno. Srdečnost, upřímnost (někdy tvrdá) a určitě ten folklór. Všichni tam umí zpívat. Hlavně o víkendu po desáté večer. Každý tam buď tancuje, nebo někde hrál, zpíval, režíroval. Režisérů je tam vůbec nejvíc. (smích) Je to zlatý kraj, kde je asi opravdu něco ve vzduchu… kromě té slivovice.

Nedávno jsi mi pouštěl studentský film jednoho svého kamaráda, v němž hraješ hlavní a vlastně jedinou roli – a mimochodem dobře. Řekni přesně, o co šlo a jaká to byla zkušenost? A máš i další zážitky a příležitosti před kamerou?
Ó, děkuji! Jedná se o cvičení studenta kamery na FAMU Ondřeje Hudečka. S Ondrou se známe od dětství ze Strážnice.

Jak jinak!
Hrál jsem u něj v několika divadelních hrách, které jako šestnáctiletý režíroval, a udělali jsme spolu tři nebo čtyři filmy, jinak on jich má už víc. Tenhle film, který se jmenuje O-ring, jsme natáčeli před rokem u nás na Moravě. On to měl jako jedno z pěti cvičení, které musel v prvním ročníku natočit. Ze cvičení se ale stal, k našemu obrovskému překvapení, poměrně úspěšný film, který vyhrál v Anglii diváckou soutěž a byl nominován na Českého lva v sekci studentský film. Nevyhráli jsme. (smích) Zkušenost k nezaplacení a Ondřej má u mě jistotu, že mu kývnu skoro na všechno. Další zkušeností před kamerou byl jeden pořad o designu a kutilství, který se chvíli v televizi vysílal. Nějaké další točení se studenty z FAMO a FAMU. A teď mě čeká první filmová role v připravovaném snímku, který by se měl začít v brzké době natáčet. Zatím nemůžu říct víc.

Zkoušíš teď kromě Pardubic ještě někde?
Čeká mě zkoušení do A studia Rubín v Praze, které by mělo odstartovat někdy začátkem dubna. Jedná se o autorskou hru, kterou bude režírovat můj bývalý spolužák z DAMU David Šiktanc a nejspíš ve spolupráci se Štěpánem Páclem. Jinak mám v Praze v Černé labuti, což je kavárna u obchodního domu Bílá labuť, představení Podoba věcí.

Pozvali jsme tě k nám na hostování na základě komediální role ve školním představení Poprask na laguně. Cítíš se jako komediální herec? Tíhneš ke komediálnímu žánru? Co je divadlo tvého gusta?
Nemám zatím vyhraněný styl. Komedie mi prozatím připadají jednodušší, což prý není pravda. Já to mám vůbec většinou všechno obráceně. (smích) Každopádně bych nechtěl dopadnout jako herec jedné role. A divadlo podle mého gusta? Takové, kde budou za každé představení dávat tak 30 000 korun. (smích) Legrace (částečně), zatím jsem spokojen s momentální situací.

Kdybys měl jmenovat jednu nebo dvě inscenace na našem repertoáru, které jsou podle tebe v současnosti těmi nejlepšími?
Dvanáct rozhněvaných mužů a velmi se těším na Bláznovy zápisky, které jsem pořád neviděl.

Petr Borovec jako Johannes
Inscenace ZVONÍK MATKY BOŽÍ
foto L. Formánek

S kterým režisérem bys rád někdy pracoval?
Nolan, Spielberg, Fincher, Miroslav Krobot.

Holduješ nějakým dalším koníčkům kromě divadla?
Okrajově se snažím brodit v nekonečných filmových vodách, zajímají mě tvrdší odnože rockové hudby a určitě sport. Klasické, fyzicky náročné sporty jako bowling, kulečník, šipky a taky ty druhé, třeba hokej, fotbal atd. Jak aktivně, tak pasivně. Aktivně potom převážně kolo.

Dnes se divadlo často chápe hlavně jako zábava, odreagování apod. a někdy se pozapomíná na to, že divadlo má především něco sdělovat, dotýkat se důležitých témat. Cítíš ty sám jako mladý člověk bytostnou potřebu hrát dnes o nějakých tématech? Která by to byla? Hrál jsi v nějaké inscenaci, kde jsi cítil, že herci i publikum prožili společnou katarzi?
Ano, tohle je otázka, kterou jsme se svými spolužáky často dostávali, a já na ni stále neumím dobře odpovědět. Přesně jak říkáš, hodně lidí si v dnešní době chodí do divadla odpočinout, relaxovat, což je samozřejmě dobře, ale je čím dál tím častějším jevem, že v okamžiku, kdy musí mozkové buňky vyvinout větší úsilí, tak se stává automaticky z představení nesnesitelná nuda a utrpení. Samozřejmě, že ne všichni to takhle cítí, ale dá se to prý pozorovat ve větší míře než v minulosti. Já osobně onu touhu zatím nemám, ale jak říkám, jsem na začátku cesty, spoustu věcí teprve poznávám, takže je veliká pravděpodobnost, že při příštím rozhovoru budu mluvit jinak. Katarze zatím neproběhla. (smích)

Těšíš se na případnou roli na naší Malé scéně ve dvoře, která se ti zatím vyhýbá? Jaký je tvůj vztah ke studiovým prostorům?
Velice se těším. Malé scény jsou mi bližší, možná je to tím, že jsem čerstvý absolvent a většinu zkušeností mám ze zkušeben a z DISKu (školní divadlo), což ony malé scény připomíná nejvíce. Také se do toho pořád plete ten film a díky tomu to pověstné civilnější herectví, což malé scény umožňují. Na druhou stranu mám zkušenost i z Národního divadla, kde to bylo „trošičku“ rozdílné (smích) a musím se přiznat, že mít možnost si občas protáhnout hlasivky a vypotit trochu té krve, aby bylo na prvním balkóně to mrknutí oka vidět, není na škodu. Jak ale říkám, menší prostory mě lákají víc. Je tam víc cítit ten kontakt s divákem, který je pro mě velice důležitý.

Stihnul jsi vidět nějaké inscenace na našem GRAND Festivalu smíchu?
Bohužel ne, ale nemá to nic do činění s ignorantstvím. Musel jsem ve svém volnu pomáhat doma na Moravě. Každopádně, podle ohlasů mě to dost mrzí. Příště.

Co je tvůj nejbližší pracovní úkol?
Napsat diplomovou práci.

Ale blíží se taky prázdniny. Už víš, kam pojedeš? Je nějaké místo, kam se rád vracíš (kromě Strážnice samozřejmě)?
Rád bych samozřejmě k moři, dlouho jsem nebyl. Nějaký ten hudební festival a cestování na kole. No a místo, kam se rád vracím??? Přesně, kromě Strážnice je to i náruč mé milované přítelkyně.

Tak ti přeju, aby tě diplomka moc neodváděla od přítelkyně a přítelkyně od diplomky. Děkuju a zlom vaz v prvním angažmá!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 4/2012