Basic HTML Version
M>
Dáváte přednost divadlu, nebo vás více láká jiná
herecká práce?
Monika:
Mám pocit, že všechno kolem divadla i filmu,
zkrátka vše kolem herecké práce, mě fascinuje, ale
v divadle cítím víc to „teplo“, kolektivní práci, pokoru.
A myslím, že i vnitřně mě divadelní práce více napl-
ňuje. Divadelní „jako“ je pro mě trošku silnější než to
filmové.
Adéla:
Divadlo je pro mě primární. Vystudovala jsem
činohru, protože je to má srdeční záležitost. Ale
zároveň jsem také „čuchla“ k natáčení a to mě také
velmi nadchlo. Ačkoliv se jedná o úplně jinou práci,
průběh tvorby je odlišný, přesto jsou si tyto dvě práce
hodně blízké – vnitřní energií, kterou musí herec mít
při ztvárnění role. A zároveň si uvědomuji, že divadlo
je základ. Takže mám pocit, že když chce někdo
excelovat ve filmu, měl by mít nějakou zkušenost na
prknech divadla.
Čeho byste ve své herecké kariéře chtěly dosáh-
nout? Jaké si kladete cíle?
Adéla:
Cíle? Zdokonalovat se ve svém řemesle a ne-
přestat milovat svou práci – divadlo.
Monika:
Dříve jsem si to pochopitelně všechno ma-
lovala, „být známá jako paní Bohdalová“, chtěla jsem,
aby mé jméno bylo synonymem pro velikou herečku
a nejraději bych, aby se to stalo ze dne na den,
jako mávnutím kouzelného proutku. Dětská
fantazie je nekonečná. Teď jsem pochopi-
la, že každá práce mi dává šanci být
lepší, s každou novou zkušeností
zjišťuji, jak hodně toho mám ještě
před sebou. Ale ze všeho nejvíc si
přeji být dobrý, poctivý člověk, který
má rád svou práci a jednoho dne bude
dobrým vzorem pro své děti, které se
snad herectví obloukem vyhnou!
(SMÍCH)
Pokud vím, žijete v Praze. Vnímaly
byste v něčem jako
problematickou
skutečnost, kdybyste
získaly angažmá
v „oblastním
divadle“? A využily
byste vůbec tako-
vé nabídky?
Adéla:
Angažmá
je obecně velký
závazek, ale na
druhou stranu je
to také pravidelný
příjem. Zatím si
užívám pozice na
„volné noze“, pro-
tože nemám žádná
omezení a mohu
si v podstatě dělat,
„co chci“. Ale zároveň
si uvědomuji, že když člověk „vyleze“ z DAMU,
je
potřeba, aby se někde takzvaně „vyhrál“, aby se
mohl postupně zdokonalovat. V této době mi však
vyhovuje být na „volné noze“, jelikož mám mnoho
závazků v oblasti filmové tvorby. Ale kdo ví? Třeba
za měsíc všechno dotočím, naskytne se příležitost
angažmá v divadle a já ji ráda přijmu.
(SMÍCH)
Nicméně
jsem velmi ráda, že se mi dostalo příležitosti hostovat
v pardubickém divadle. Je to příjemná a pro mne
důležitá zkušenost.
Monika:
Pardubice jsou velmi výjimečné město, kde je
ještě výjimečnější divadlo. A se souborem, který tvoří
divadlo divadlem, má dohromady takovou energii,
která mě fascinuje, že bych se asi ani nerozmýšlela
a kývala a kývala…
(SMÍCH)
Nevím, jestli bych byla
schopná se hned přestěhovat, protože v Praze mi je
moc dobře, ale jelikož jsem rodilá Trutnovačka, jsem
skoro doma!
Ve Východočeském divadle hostujete poprvé. Je
něco, co vás zde překvapilo?
Adéla:
Velmi mile mě překvapil příjemný kolektiv,
profesionální přístup a hlavně snaha divadla vyjít ve
všem vstříc – to je velmi ojedinělé.
Monika:
Jsem velmi mile překvapena přístupem všech
článků divadla a jejich mírou angažovanosti. To je
prostě neuvěřitelné! Jmenovitě inspice, produkční
záležitosti, paní vrátná, krejčovna… A opravdu
mě velmi baví setkání s panem ředitelem
Dohnalem na prknech divadla. Ach jo, vážně
nemám co vytknout.
(SMÍCH)
Znali jste se už předem s některými z ko-
legů, se kterými v současné době stojíte
na jevišti?
Adéla:
Samozřejmě. S Péťou Borovcem jsme
byli spolužáci na DAMU a jsme si hodně blízcí
už kvůli tomu, že oba pocházíme z Moravy.
(SMÍCH)
A také jsem znala z muzikálu Chicago Martinu Sikoro-
vou. Tudíž jsem byla velmi ráda, že alespoň někoho
v kolektivu znám.
Monika:
S Petrou
Tenorovou,
ale opravdu jen
malinko, točily jsme spolu.
Pochopitelně jsem ale o všech
hercích slýchala, ten „herecký
rybníček“ je tak malý a ostatní herci
tolik rádi vyprávějí o jiných hercích!
(SMÍCH)
M. TIMKOVÁ