ROMAN ŠTOLPA

Rozhovor s režisérem inscenace SUGAR (Někdo to rád horké)

Romane, ty nejsi původem režisér, ale herec, zkus nám trochu popsat své herecké začátky u divadla. Ty jsi po JAMU nastoupil do divadla v Hradci Králové. Je to pravda, že řada našich dnešních herců tam tenkrát byla tvými kolegy?
Ano. Přišel jsem čerstvě po škole a dostal na rozkoukání pár záskoků. Ve většině z nich jsem hrál s Václavem Duškem, a když jsme se spolu na ty záskoky připravovali, tak mne Václav vlastně i zasvěcoval do tajů řemesla. Hned tuším první komedie, kterou jsem regulérně nazkoušel, Masér v dámské lázni, mi dala příležitost hrát kromě něho také s Jiřinou Jelenskou a Martinem Mejzlíkem. Potkal jsem tady také Jirku Kalužného a není bez zajímavosti, že tehdejším ředitelem Hradce byl Zdeněk Rumpík.

Takže přesto, že u nás zkoušíš poprvé, se ocitáš tak trochu mezi známými lidmi.
To ano. A můžu k tomu ještě připočíst, že o dva ročníky nade mnou na JAMU studovali Dáša a Pavel Novotní.

A teď mi řekni o svém přerodu z herce v režiséra. Řekl sis jednoho dne, že tomu rozumíš lépe, než ten člověk za režijním pultem?
Ne, to rozhodně ne, protože já vůbec nejsem typ, který potřebuje, aby něco bylo „po jeho“. Já jsem spíš zvídavý typ. Mne zajímá, co se z určité věci vyvine. A také v mém profesním přestupu k režii byla velkým motivem zvědavost. Když jsem hrál divadlo pár let, řekl jsem si najednou. „Tak. Docela to umíš. A teď to takhle budeš dělat až do smrti a nic nového se třeba už nedozvíš.“

Kolik let jsi hrál?
Docela dost, ale přesně to nevím. Řadu let v Hradci, pak jsem šel na volnou nohu do Prahy, rok jsem byl v Činoherním studiu v Ústí nad Labem u Petra Poledňáka, a když celý jeho soubor přešel do Prahy a stal se divadlem ROKOKO, tak jsem ještě po večerech hrával v ROKOKU. Tou dobou už jsem ale studoval na DAMU režii.

Jaké byly tvé první profesionální režijní krůčky a kroky?
Absolvoval jsem Tmavomodrou revui v Divadle ABC. Pak mi nabídl Petr Novotný, abych mu dělal druhého režiséra v Evitě, kterou jsme následně spolu vymýšleli. Tahle spolupráce se opakovala v Zorbovi v Hudebním divadle v Karlíně. Pak jsem se osamostatnil a udělal jsem pro Karlín Sound of Music a například Divotvorný hrnec a Nejkrásnější válku v Mostě. Tyhle inscenace uvádím, protože obě vyhrály v anketě mosteckého divadla Cenu diváka.

Nedělá ti teď, jako režisérovi, problém, že jsi býval kdysi hercem?
No. Občas mám trochu tendenci předehrávat, ale pak se naštěstí včas leknu, že bude na jevišti dvanáct Štolpů, a nechám toho. Jinak s tím žádné problémy nemám.

To jsem rád a děkuji za rozhovor.

MaF, Divadelní zpravodaj duben 2003