William Saroyan (1908-1981)

William Saroyan se narodil 31. srpna 1908 v kalifornském městečku Fresno. Byl jedním ze čtyř dětí arménských rodičů, kteří stejně jako řada dalších Arménů počátkem století uprchli z Turecka a hledali v Americe nový domov, kde by mohli žít svobodně, v křesťanské víře a zachovat své národní tradice.

Dětství prožil v krušných podmínkách přistěhovalecké chudiny. Ve třech letech ztratil otce a do osmi let žil stejně jako jeho nezletilí sourozenci v sirotčinci, protože matka byla bez prostředků. Do školy chodil jen několik let, podstatnou část svého širokého kulturního rozhledu získal až postupným sebevzděláváním. Od čtrnácti let se živil jako poslíček, listonoš, telegrafista. První literární pokusy uveřejňoval v arménském literárním časopise Hairenik, který vycházel v Bostonu. Knižně debutoval v roce 1934 povídkovou knihou Odvážný mladý muž na létající hrazdě. Již ve třiceti letech byl uznávaným spisovatelem. Napsal více než sto knih, jsou mezi nimi především povídky, ale i romány, memoáry, eseje, poezie a divadelní hry. Svou tvorbou se výrazně zasloužil o to, že arménská kultura zakořenila v etnicky pestrobarevném prostředí amerického kontinentu a získala v něm i značný respekt. V roce 1940 mu byla udělena Pulitzerova cena za divadelní hru Čas tvého života, Saroyan ji však nepřijal, protože na ocenění v oblasti umělecké tvorby nevěřil.

Hrdiny Saroyanových příběhů jsou nejčastěji jemu velmi blízcí příslušníci menšinových skupin žijících v Americe, nejen Arméni, ale i Řekové, Italové, Irové, Indiáni, černoši... Není však pouze programovým zastáncem znevýhodněných jedinců, nýbrž obdivovatelem jejich životaschopnosti a umění naplnit nelehký a často zdánlivě neúnosný život chutěmi, radostmi a nezdolatelnou vitální energií. To je hybné téma celé Saroyanovy tvorby a náboj jeho neúnavného optimismu, který není naivitou, ale dalekou a usilovnou poutí za smyslem života.

...Saroyan se ve své redukci skutečnosti dostává jako člověk i spisovatel k tomu nejzákladnějšímu dilematu, zda „říkat existenci ano, či ne“. A rozhodně se vyslovuje pro první z obou možností, což jeho vede k tomu, aby i v tragických příbězích hledal spíše komediální, čili šťastná řešení, a aby i o životě plném strastí psal ve stylu, připomínajícím pohádky, jejichž přirozeným posláním vždy bylo životu spíše přitakat než jej popírat. Saroyan se domníval, že posláním umělce – ale vlastně každého člověka, protože autor tu nebyl ochoten příliš diferencovat – je hledat pro životní prasílu posilující zdroje, které on sám nacházel v pěstování přirozené krásy v nás samých, v kouzelné moci snění, v umění zpívat, hrát či vyprávět, ve schopnosti žertovat, smát se a usmívat. Právě spontánní oslava životního temperamentu, poetická imaginace a humor zachraňují nejednu autorovu prózu před upadnutím do naivní sentimentality či bezmocného zoufalství. „Nemůžete lidstvo častovat nadávkami, aniž se při tom usmějete,“ tvrdil Saroyan, „protože bez humoru není naděje, a tu člověk potřebuje k životu stejně jako půdu pod nohama.“

Josef Jařab v doslovu k českému vydání
Saroyanova válečného románu Lidská komedie