Nejen o Mistrovi a Markétce s Viktorem Polesným

Viktore, Ty jsi vystudovaný filmový režisér. Jak ses dostal k divadlu?
To už je hodně dávno. Kdysi jsem dělal pro televizi záznamy vynikajících inscenací Jana Grossmana, Evalda Schorma a Miroslava Macháčka a tam jsem se to divadlo učil a byla to výborná škola. O Schormovi a Macháčkovi jsem později natočil hodinové dokumentární filmy. Taky jsem se s nějakými divadelními režiséry kamarádil a ti mě pozvali do divadla Rubín, kde tehdy fungovali jako volné spojení režisérů (Bělohradská, Borna, Potužil) a tam jsem v roce 1988 dělal svoji první inscenaci, což byl Dostojevského Zločin a trest. Ten se mimochodem před vyprodaným hledištěm hraje dodnes v Divadle v Řeznické. Původní Raskolnikov – Vladimír Dlouhý a Soňa – Eva Salzmannová už trošku zestárli, vystřídali je ¨ Martin Myšička a Lenka Vlasáková, ale ostatní zůstali.

Co první film?
Já jsem začínal po absolvování FAMU v roce 1977 jako dokumentarista a dělal jsem jeden film za druhým, bylo to krásných deset let. Dodnes se čas od času k dokumentu vracím jako k prameni živé vody. Můj první televizní film byl dvoudílný, napsala ho divadelní režisérka Lucie Bělohradská a jmenoval se Stopy ve skle. Hráli to tehdy mladí kluci Jirka Langmajer, Honza Potměšil a David Matásek.

Co Tě na divadle baví? Co Ti poskytuje jen divadlo a film ne?
Dvě věci. Živý kontakt s hledištěm – to je něco úžasného, a pak dobré texty, dobré scénáře. Já nejsem nikde zaměstnaný, divadlo mne neživí, můžu si vybírat a vybírám si dlouho. Když už se pro nějaký text rozhodnu, tak musím vědět proč právě teď toto. Divadelní literatura je neuvěřitelně bohatá, lepší autory než je Dostojevskij, Bulgakov, Shakespeare, Beckett, Ionesco, Albee, Miller a tak dále u filmu nepotkáte.

Ve kterých divadlech jsi už pracoval? Přirostlo Ti některé opravdu hodně k srdci?
Já se mezi těmi divadly volně pohybuju a všude mi zatím bylo dobře. Krásné na tom je, že se většinou v průběhu zkoušek vytváří velmi intimní vztah jak k místu, tak k lidem. Rád jsem pracoval v Divadle na Vinohradech, protože jsem kluk z Vinohrad a do toho divadla jsme chodili se školou. Taky jsem tam rok po maturitě stavěl kulisy a tu velkou scénu dobře znám. Ale já mám rád herce a práci s nimi kdekoliv. Dokonce i loni na Pražském hradě na Shakespearovských slavnostech, a to nebylo vůbec jednoduché, protože se zkouší přes noc. Dělat divadlo je pro mne v jistém smyslu svátek. Každý rok si udělám jednu až dvě inscenace a zase se věnuju filmování.

Který Tvůj film Ti nejvíce přirostl k srdci, jestli se to dá takhle „macešsky“ říci?
Já se na svoje filmy po dokončení skoro nikdy nedívám, čekám na odstup, který přichází až po mnoha letech. Ale mám rád Hodinu tance a lásky podle scénáře Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové, adaptaci Franze Werfela Sjezd abiturientů, a taky Divadelní román podle Bulgakova. Ale když říkám, že některé filmy nebo inscenace mám rád, to neznamená že jsem s nimi spokojený. Nikdy!

foto archiv VČD

V jednom místě Mistra a Markétky cituješ svůj oblíbený film. Který to je?
Člověk má pořád před očima obrazy ze svých milovaných filmů a ty na něj tlačí a naléhají. Občas tyto obrazy citovat je obrovská rozkoš. Ale to poznají jenom zasvěcení. Teď při zkoušení Mistra a Markétky mne pronásledují filmy Andreje Tarkovského, jehož považuji za největšího režiséra ze všech. Ale to nejsou jenom obrazy, spíš atmosféra těch filmů, jejich rytmus, jejich nevyslovené tajemství.

Co Ti přijde kočovnější? Ježdění se štábem po exteriérech nebo dojíždění do Pardubic? A co Pendolino, využíváš ho?
Pendolino využívám, pokud jezdí. Ale každý vlak je dobrý na soustředění, za oknem ubíhá zasněžená krajina a člověk se dobře zahloubá do scén, které toho dne bude dělat a intenzivně se připravuje. Ježdění na exteriéry je ovšem pohodlnější – nemusím tak brzy vstávat a přijedou pro mne. Vyklápějí mne rovnou u cateringu.

Určitě jsi toho se štáby hodně procestoval. Kde se Ti hodně líbilo, tak, že by sis tam rád zajel i po natáčení?
Pro mne je vždycky zajímavější cesta než výsledek. Do toho natáčení jdeme vždycky naplno a hodně toho spolu prožijeme. K místům, kde jsem pracoval mám proto velice intimní vztah a občas se tam vracím. Při natáčení devítidílného seriálu O ztracené lásce jsme celý rok žili v údolí, které se jmenuje Plakánek, pod hradem Kost. Nádherná, drsná, skalnatá krajina. Čtyři roční období jsme tam strávili, nebylo to lehké, ale bylo to nádherné.

Jak se liší filmový český svět od českého světa divadelního?
Ve filmu a v televizi jde o větší peníze, jsou tam větší tlaky na kompromisy a komerční tlaky. Také je tam větší boj o příležitosti. Tohle v divadle odpadá, protože tam o tohle nejde. Mám pocit že divadelní tvůrci jsou k sobě kolegiálnější a ohleduplnější. Nejlepší vztahy jsou mezi dokumentaristy, tam si opravdu není co závidět. Mezi tvůrci dokumentárních filmů mám několik výborných kamarádů.

Po každé zkoušce si běžíš dát něco menšího přes ulici „do číny“. Přirostla Ti orientální strava k srdci? Vaří Ti ji třeba doma žena?
Ta čína naproti divadlu je skutečně výborná. Já tam chodím na něco malého před odjezdem vlaku. To mám přesně vyladěné s jízdním řádem. Chovám k té kuchyni jistou náklonnost, protože moje žena je poloviční asiatka a umí to báječně vařit. Ale onehdy jsem zjistil, že to špatné není ani v divadelním klubu.

Co by se stalo s Mistrem a Markétkou, kdyby žili dneska? Čekal by je, myslíš, happy end?
Život – jak známo – většinou nekončí happy endem. Ani velká láska tak nekončí. Ta hra je živá, protože její problémy se dotýkají každého z nás. A doba, kterou žijeme, taky není moc veselá. Stačí si otevřít noviny.

Používáš v inscenaci hodně intenzívně hudební podkres. Vybíráš své oblíbené autory?
Když něco inscenuju, tak se snažím do té doby ponořit. Najít styčné body s dneškem. A tak hodně poslouchám hudbu z těch časů, Šostakoviče, Rimského-Korsakova, Glazunova, Stravinského, Prokofjeva. Velice mne to inspiruje, občas ta hudba vytváří emocionální atmosféru té hry.

Děkuji za rozhovor.

Martin Fahrner
Divadelní zpravodaj 3/06