Celý život vězím až po krk v období romantismu,
říká Petr Novotný, režisér a autor hry Zvoník Matky Boží

Petr Novotný, foto archiv

V roce 2001 PETR NOVOTNÝ ve Východočeském divadle pohostinsky režíroval Pokrevní bratry, muzikál, který zaznamenal obrovský divácký ohlas i velmi vstřícnou spolupráci souboru s režisérem. V následujících letech pak v našem divadle velmi pravidelně hostoval a poslední dvě sezóny je jeho kmenovým režisérem. Ve výčtu inscenací, které připravil, jsou kromě muzikálů samozřejmě i činohry – k některým z nich významně upravoval text nebo je pod pseudonymem Petr Abraham sám napsal. Posledním takovým opusem je Zvoník Matky Boží, adaptace románu Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga. Je to silný příběh s katarzí, divadlo velkého plátna, s výpovědí. Kromě Městského divadla, kde ho budeme hrát, se herecký soubor postaví před diváky i v neobvyklém open-air happeningu u kostela sv. Bartoloměje při příležitosti otevření zvonice s nově postaveným schodištěm ke zvonům. Zvony zde jsou krásné a jedinečné a pardubičtí spoluobčané si je budou moci prohlédnout právě díky našemu divadlu, které sbírku na schody iniciovalo. O výrobu schodiště se pak postarají zruční zaměstnanci divadelních dílen. Divadlo dokonce uvažuje i o tom, že by nechalo odlít svůj vlastní zvon. Inscenace Zvoník Matky Boží tak přispěje nejen ke kulturnímu, ale i duchovnímu rozvoji města!

Na počátku září po prvních čtených zkouškách jsme si s Petrem Novotným povídali nejen o inscenaci, kterou připravuje, ale také o tématech, která ho zajímají, i autorství obecně.

Tvoje první premiéra v nastávající sezóně bude Zvoník Matky Boží, adaptace úžasného románu Chrám Matky Boží v Paříži. Tentokrát se představíš nejen v roli režiséra, ale i autora textu. Koho to byl nápad přenést Zvoníka na naše jeviště a čím tě román Victora Huga uchvátil?
Se Zvoníkem přišel Petr Dohnal, inspirovala ho možnost připomenout si happeningem naše nové pardubické zvony v té krásné zvonici. Já jsem s tím nápadem neměl problém, protože v období romantismu vězím až po krk celý život, někdy mám pocit, že jsem se narodil o sto let později, než bych býval chtěl a měl. A Chrám Matky Boží v Paříži? Tam se dozvíš o romantismu úplně všechno.

Mnoho diváků má zažitá jistá klišé, jak si představují hlavní postavy románu. Jsou ovlivněni především slavným filmem z roku 1956 s Anthony Quinnem jako Quasimodem a Ginnou Lollobrigidou v roli Esmeraldy. I pozdější televizní adaptace z roku 1997 přináší na obrazovky sličnou krasavici Salmu Hayek a čtyřicátníka Mandyho Patinkina. Přitom románové postavy jsou mnohem mladší a Esmeralda není Cikánka… Jak to vlastně je?
Jsou to slavná, krásná zpracování, ale správně mluvíš o klišé. Hugova Esmeralda opravdu není „vášnivá Cikánka“, ale šestnáctiletá dívka, kterou Cikáni v dětství unesli, a jmenuje se Anežka, tedy „čistá, nevinná“. Quasimodovi je pro zajímavost teprve dvacet, není tedy v žádném případě zralým mužem a pro příběh tato skutečnost hodně znamená. Kapitán Phoebus se také nikdy do Esmeraldy nezamiluje, jako to například udělá v tom slavném muzikálu… To je prostě způsob, jakým scenáristé Huga často „domýšlejí“. Řekl bych, že máme při interpretaci literárních a dramatických děl romantismu všeobecně zvláštní tendenci trochu je přibarvovat. Romantický příběh tak uděláme ještě „romantičtějším“. A někdy už pak za rohem vykukuje kýč. Romantismus nejsou „romantické“ rekvizity, romantismus je životní postoj.

Motiv lásky zvoníka Quasimoda k Esmeraldě není ústředním tématem tvé inscenace, ty se zaměřuješ na kněze Frolla a jeho zpověď Převozníkovi. Proč tě nejvíce zajímá Frollo?
To kdybych věděl! Asi je mi nejblíž. Frollo už je velmi moderní člověk. V něm už se rodí dvacáté století s jeho vášnivou touhou po poznání, s jeho bolestnými pochybnostmi a tragickými slabostmi. Způsobí Esmeraldinu smrt a já ho ani na vteřinu nechci nějak omlouvat, ale rád bych pochopil, co se děje v jeho zmučené duši, která mi tolik připomíná duše některých mých současníků.

Co pro tebe bylo největším úskalím při adaptaci tak komplikovaného, na motivy bohatého a mnohovrstevnatého románu, jako je Chrám Matky Boží v Paříži?
Asi ubránit se potřebě říct v jednom představení o tom krásném románu úplně všechno. Byla by to strašná nuda. Jednou jsem viděl velmi zdařilou dramatizaci slavného románu hranou výbornými herci, jenomže první půlka trvala dvě a čtvrt hodiny. Na druhou jsem už nevydržel. Utíkal jsem domů dočíst si to v klidu. Inscenace je u tak rozměrných děl, bohužel, vždycky jen předkrm, román je hlavní chod.

V názvu Zvoník Matky Boží vypadlo obvyklé nebo přinejmenším předpokládatelné slůvko „od“. Proč?
Quasimodo není jen zvoníkem z konkrétního chrámu. On svým zvoněním slouží Matce Boží. Je JEJÍM zvoníkem, ne zvoníkem toho chrámu. Tak to vnímá on i Frollo, který ho v závěru hry u zvonů vystřídá.

Máš už představu, jak s inscenací naložíš při happeningu, který se odehraje na jaře u kostela sv. Bartoloměje?
Jen velmi obecnou. Teď stavíme inscenaci do divadla. A těším se, až bude hotová a začneme hledat její podobu ke sv. Bartoloměji.

Na vyhlídce hradu Kunětická hora se v létě hrála další tvá adaptace – Čachtická paní. Čím tě zaujal román Joža Nižnánskeho a jak jsi přistupoval k dramatizaci této látky, která se ostatně také vyznačuje množstvím postav a spletitými dějovými liniemi?
Mě už léta zajímají závažné poruchy lidské psychiky, včetně těch nejděsivějších – sériových vražd. Snad proto mě ten příběh tak zaujal, jakkoli je v mnoha směrech nejasný a málo doložitelný. Pokusil jsem se přivést na jeviště ženu, jejíž motivace budou hodnověrné a jejíž příběh bude mít svoji železnou logiku. Možná, že se nestal tak, jak my ho vyprávíme, ale podstatné pro mě je, že se tak mohl stát.

V těchto dnech začíná režisér Jan Kačer zkoušet inscenaci Moje hra, kterou jsi rovněž napsal. Jaký je to pocit být inscenovaným autorem? A jak se ti spolupracuje s jiným režisérem?
Je to pro mě velký, až osvobozující svátek. Dosud jsem všechny své texty musel inscenovat sám, ale najednou přišel někdo jiný a můj text mu stojí za to, aby se mu věnoval, aby se s ním trápil a dal mu jevištní podobu. A ne jen tak „někdo“! Režisérský guru mé generace. A jak se mi s ním spolupracuje? Řekl mi, že se mu kus Mojí hry hodně líbí a ještě větší kus hodně nelíbí. A řekl to tak, že mě bavilo sednout k počítači a celé to přepsat. Tak asi dobře.

Nevím, je to jenom můj pocit, když se mi zdá, že tvá Moje hra nese jisté autobiografické prvky?
Ta hra je o tom, co pro chlapa znamenají ženy jeho života. Od té první po tu poslední. Určitě jsem psal i o tom, co znamenají pro mě, ale popsal jsem spoustu stránek taky vzpomínkami svých kamarádů, přátel a známých. A pak jsem psal hodně o ženách, které jsem znal, i o těch, které jsem si jen představoval. Co z toho všeho je pravda a co už jen stařecké bláboly, suď Bůh.

Co chystáš do budoucna? Je nějaká konkrétní látka, která tě zajímá? A vůbec, jaké máš jako autor ambice?
Chci napsat hru o Rasputinovi, ale nevím, jestli to budu umět. Zatím jen studuju. A obecně – mám ambice psát dobrý hry, ale nemám ponětí, jestli to dokážu. Mám pocit, že to na mně ani tak nezáleží. Buď hra přijde, nebo ne.

Petře, přeji ti, aby hry k tobě přicházely ještě dlouho, a doufám, že budou těšit nejen tebe a nás – divadelníky, ale především diváky. A Zvoníkovi Matky Boží přeji k premiéře ZLOM VAZ!

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 10/2011