Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux

4. 2. 1688 – 12. 2. 1763

Autor Sporu je znám divadelnímu světu pod jménem Marivaux, pravděpodobně proto, že v dnešním uspěchaném světě by nás zdržovalo vyslovovat celé jeho jméno, které zní Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux.

Zkuste si ale přestavit, že jste v jiné době, nejlépe na audienci u nějaké významné osoby, sál už je plný lidí a všichni se otáčejí ke dveřím, kde právě ohlašují vaše jméno. Pokud jste se vžili do této představy dostatečně, budete se mnou souhlasit, že v tomto případě naopak platí: čím delší, tím lepší. A pokud si celé znění takového jména náhodou někdo nezapamatuje, bude říkat: „No vždyť víš...no ten...ten s tím dlouhým...jak on se jenom..“ a máte jistotu, že se o vás pěkně mluví, což se ve světě showbyznysu, který samozřejmě existoval i za času králů, vždycky vyplácí.

Jak říkám, showbyznys byl už za časů králů, jak o tom hezky svědčí třeba herecký spolek předvádějící pro pobavení i poučení divadlo tatínkovi prince Hamleta, ale tehdy možná více, nežli dnes, platilo, že kdo je nahoře, ten je nahoře, a kdo je dole, ten je tam. Ti nahoře si dobře hlídali své pozice a nebylo příliš šancí, dostat se nahoru za nimi, snad jen....jít k divadlu, anebo výhodně se oženit.

Mladý Pierre se narodil roku 1688 jako syn ředitele mincovního ústavu, což byl nadějný začátek, a později vyzkoušel obě možnosti. Nejdříve se roku 1717 zkusil výhodně oženit s bohatou, o trochu starší dámou, ale naneštěstí stejně záhy zkrachoval a musel zkusit možnost druhou, tedy divadlo.

Nutno podotknout, že pro to měl ideální předpoklady, protože tatínek musel díky své funkci cestovat, rodinu bral s sebou a díky tomu strávil Pierre velkou část mládí v temperamentní Itálii, kolébce plnokrevného divadla, kterému se říká comedia dell' arte.

Vrátil se do Francie, která prožívala divadelní mánii, ze dvou divadel, kterými oplývala v roce 1700, to dotáhla na 31 scén za pouhých dvacet let! Herci a herečky se stali pravými miláčky publika a nejedna šlechtična či šlechtic při pohledu na ně upadali v pokušení zažít nevídané romantické dobrodružství, po kterých byl v jejich současnosti, které se také říká doba rokoka, velikánský hlad.

Divadelním umělcům to skýtalo onu druhou možnost jak se dostat nahoru, být slavný, pobývat, byť většinou tajně a často v noci, ve vyšších kruzích a sem tam přijít i k velkým penězům. Dovedu si ale představit, že těch 29 divadel, která přibyla, získávalo umělce na svá prkna především z řad dobrovolníků lačných shora zmíněných výhod, jenže taková lačnost nepodmiňuje talent, chci říci, že úroveň většiny souborů musela být nevalná.

O divadle se říkává, že je to svět sám pro sebe, sestavený z iluzí. A trochu těch iluzí musel mít o svém postavení ve společnosti té doby každý z oněch umělců, kteří „šli nahoru“. To proto, aby jim nebylo divné, proč se při vší té úctě, kterou jim národ prokazuje, například nesmí oženit či vdát v kostele. Bylo to tenkrát už sice trochu lepší, než za časů Shakespeara, kdy musela být divadla za městskými branami, ale ideální to, jak vidíte, nebylo. Pokud byli herci pravdomluvní (a to už od počátků jsou) a uvedli v kostele jako své povolání hereckou profesi, k oltáři spolu prostě nesměli.

O to více měl naději na vyniknutí opravdový talent, jakým byl právě Pierre de Marivaux, který se navíc zajímal o divadlo už v Itálii a měl štěstí, protože tam divadelní svět horečnatě nevznikal, ale měl pevné zázemí, větší zkušenosti a samozřejmě tím pádem i úroveň.

Navíc se Pierre v Paříži záhy uchytil u jednoho z těch souborů, které opravdu za něco stály, u Italské komedie. Chápeme, že ne náhodou. Pro tuto scénu napsal řadu vynikajících komedií, které přežily svou dobu, a které známe i z našich jevišť. Mimo jiné Dvojí nestálost, Falešná komorná, Triumf lásky, či Hry lásky a náhody.

Díky těmto hrám a díky tomu, že tyto hry hráli opravdu dobří herci, se stal Pierre uznávaným a slavným a pravděpodobně v této době se začal pohybovat v tak vysokých kruzích, že nemohl při nejlepší vůli vystačit se svým původním jménem Pierre Carlet a prodloužil si ho na Pierre Carlet de Chamblain de Marivaux, které vám dává tu výhodu, že můžete chvíli pózovat na očích všem, než vás ohlásí a celé vaše jméno dořeknou, takže se stanete něčím jako mediálně známou tváří.

Popularita Pierra Carleta rostla natolik, že byl roku 1742, tedy ve svých 54 letech, zvolen členem Francouzské akademie, což je pro obyvatele Francie, kromě padnutí za vlast, jedna z nejvyšších možných poct. Naneštěstí to autor vzal jako morální závazek pro francouzskou kulturu, rozešel se s Italskou komedií a začal s vědomím veliké odpovědnosti psát hry „národní“, po francouzsku, pro své krajany a tedy pro divadlo francouzské. Z těchto her se dnes nehraje ani jedna.

Pierre Carlet de Chemblain de Marivaux zemřel tedy roku 1763 jako akademik. Stal se jím, mimochodem, dříve než další kandidát, kterého asi znáte. Jmenoval se Voltaire. Ten si musel počkat a šťastnějšímu kolegovi to prý nikdy neodpustil.

Mezi hrami z „pozdějšího období“, abychom byli laskaví, je jedna výjimka. Jedinou hrou, kterou nepoznamenal autorův akademický titul, je hra Spor, která vznikla roku 1744. V ní se autor vrátil tak trochu zpátky k začátkům a rozvzpomenul se na rozverné divadlo italské komedie té doby, ve kterém se krásní, zkušení a talentovaní herci s vervou zakousnou do písmenek textu a vytvoří divadlo plné napětí, humoru, lásky a života. Kéž trochu toho italského slunce zasvítí i u nás.

z divadelního programu k inscenaci hry SPOR