Na skok k protinožcům

Tedy na skok jen pomyslný. Zprostředkuje nám ho PAVEL KRŮTA, překladatel hry Urvi to!, který strávil třicet let života v Austrálii. Při přípravě textu komedie a pak na její premiéře jsem s ním strávila pár příjemných chvil a využila jsem jich i k zajímavému rozhovoru:

Kdy jste odešel do Austrálie a kdy jste se vrátil?

Do emigrace jsem odjel už v druhé polovině září 1968. Bylo mi třicet čtyři a měl jsem dost jasnou představu, jakým směrem se budou věci v Čechách vyvíjet. Bohužel jsem se nemýlil.

Proč jste emigroval zrovna do Austrálie?

V Austrálii jsem se ocitl tak trochu náhodou. Někdy roku 1966 jsem se totiž na vojenském cvičení seznámil s mládencem, který měl v Melbourne strýčka a tetu. Trochu jsme se stýkali, a když jsem ho shodou okolností potkal den před jeho odjezdem do Vídně, přidali jsme se k němu (rakouské vízum jsme si pro strýčka Příhodu obstarali už předtím). Musím ovšem dodat, že na australském Immigration Department tenkrát už pracovali Češi, kteří se zasadili o to, aby Austrálie při tom hromadném odchodu většinu vzdělaných a kvalifikovaných lidí získala. Výsledkem jejich snažení a anglosaské pružnosti byla skutečnost, že už v září začal z Vídně létat do Austrálie dvakrát týdně jeden Boeing plný českých emigrantů. Pokud jsme v Austrálii zůstali dva roky, což bylo taky dobře vymyšleno, měli jsme tenhle výlet zadarmo.

Jak jste se tam živil?

Protože jsme byli bez peněz, šel jsem pár dnů po přeletu dělat do malé továrničky, kde se vyráběla kovová žehlicí prkna a něco, čemu se eufemisticky říkalo nábytek, ale byly to

spíš takové líbivé hrůzy z umělých hmot a kovu. V Austrálii pomalu končilo jaro, do práce jsem chodil asi dva kilometry, v té tovární hale bylo docela pěkné horko. V předvánoční špičce jsme dělali dvě i čtyři hodiny přesčasů denně, ale vůbec nám

to nevadilo, a večery v hostelu byly vlastně jedna veliká česká párty. Po Vánocích jsem odešel do malé státní dílny na výrobu protéz pro invalidy, a na podzim už ze mne byl bílý límeček v obrovské kanceláři (přesně takové, v jaké se činil J. Lemmon ve filmu „Byt“) amerického Caltexu. Za lepším výdělkem jsem odešel k veliké stavební firmě, odkud mne za pár let vysypali, snad proto, že jsem se nehodlal přestěhovat do velikého sídliště, které stavěli 64 km od pobřeží. Tu vzdálenost znám přesně, protože jsem do toho Campbelltownu tři měsíce denně jezdil autem. Pak jsem něco přes rok pracoval jako učitel pro jednu malou autoškolu a nakonec jsem skončil u eráru jako úředník první třídy na federálním ministerstvu dopravy. Během dalších sedmi let jsem si po večerech vystudoval účetnictví, takže se mi podařilo skončit svou zámořskou „kariéru“ coby investigativní účetní ministerstva průmyslu. Čili: posledních jedenáct let jsem se šťoural v účtech všemožných společností, které od státu dostávaly granty na výzkum a vývoj.

Jací jsou Australané? Bylo těžké se s nimi sžít?

Australáci jsou přímí, trochu drsní, individualističtí. Jako všichni Anglosasové mají obrovský smysl pro legraci a fair play, jsou praktičtí, zdvořilí a nebojácní. Policii i jakoukoliv autoritu spíš nenávidí. Politikům všech barev hluboce nedůvěřují. Myslím, že nejsou tak nábožensky založení jako Američani, ale určitě nejsou takoví neznabozi jako my. City samozřejmě mají, ale moc je nedávají najevo, snad by si připadali zranitelní. Nejsem si jist, zda jsme se s nimi kdy sžili. Děti jsme ovšem neměli, taky jsme nepodnikali, takže jsme se do té australské komunity nikdy pořádně nedostali, ale možná jsme se ani dost nesnažili...

Co je v Austrálii úplně jiné než u nás? Co Vás překvapovalo?

V Austrálii je úplně jiné skoro všechno: noc je ve dne, v létě je zima, sluníčko putuje po obloze severní, na severu leží také tropy, měsíc, když couvá, tak vlastně dorůstá... a chodíte hlavou dolů; nemusíte mi věřit, ale hlava se vám po příletu na druhou polokouli opravdu trošku motá. Nejvíc nás překvapilo poměrně drsné a proměnlivé počasí, zdvořilí a usměvaví lidé a přímo posvátná úcta k soukromému majetku, zloději tu byli vždycky trestáni velice přísně.

Chodil jste tam hodně do divadel? Vzpomínáte si na nějaké zajímavé australské představení?

Do divadla jsem chodil snad od samého začátku, kdy těch stálých divadel bylo určitě víc než dneska. Zajímavá představení byla asi všechna, protože představení nezajímavá patrně zašla na úbytě během prvního týdne. Mezi ta nejlepší bych dal asi satirickou dramatizaci Tristrama Shandyho, myslím, že v Nimrodu (divadlo, které už neexistuje), to jsem si připadal jak v nějakém malém pražském divadle, dále Čekání na Godota, s nímž kdysi zavítal do Sydney původně trestanecký soubor Beckettův, a konečně i výtečně zinscenovanou Havlovu Audienci, taky v Nimrodu. Neměl bych vynechat ani Václavské náměstí od L. Shoe, kteréžto představení po listopadu nastudovalo – nejspíš s podporou nějakého grantu – několik sydneyských nadšenců. Pár dní to s neskutečnou vervou hráli v jedné bývalé tovární hale, takřka bez rekvizit, v podstatě jen pro maličkou českou komunitu. To tedy byl zážitek. Asi bych měl dodat, že se po tom necelém týdnu všichni čtyři účinkující vrátili ke svým „normálním“ profesím, jako hlídání dětiček, obsluze v hospodách atd.

Co Vás přivedlo k překládání dramatických textů? A jak jste přišel zrovna na Davida Williamsona?

Já se k překládání dostal úplnou náhodou. Asi za to všechno může listopad 1989. Jednou jsem totiž v Sydney ve výprodeji objevil knížku o R. Hessovi, která mne tak zaujala, že jsem ji přeložil tak říkajíc z bujnosti. Nakonec ji v Praze vydali. Williamsonovo Putování na sever, možná jeho hru nejlepší, jsem viděl už v době jejího vzniku, v letech sedmdesátých. Po listopadu jsem ji přeložil, Williamson si překlad od někoho asi nechal posoudit, řekl OK, a tím celá věc skončila (doufám, že ne navždy). Pak paní režisérka Engelová uviděla v Londýně „Up for Grabs“, někdo jí řekl o mně, a měl jsem zase co překládat.

Proč jste se vrátil do Čech? Jste rád? (Byl to tedy šťastný návrat?)

Do Čech jsem se vrátil proto, že mi život v Austrálii, zvlášť po odchodu do penze, začal připadat spíš prázdný. Chodit dvakrát týdně na pláž a hrát třikrát týdně golf by mne dokázalo bavit možná pár týdnů. Pak jsem měl také takový žertovný dojem, který mne ještě tak úplně neopustil, že tu budu trošku platnější než v cizině. Jsem rád a nejsem rád. Jak to kdysi řekl jeden otcův klient, velice chytrý pán, taky emigrant: „Emigrantem člověk zůstane nadosmrti.“ Zkušenost je to náramná, ale žijte s ní.

Bylo v Austrálii něco, po čem se Vám stýská?

Stýská se mi po liduprázdných plážích, prosluněných ránech, veselých a přívětivých prodavačích, číšnících a řemeslnících, zdvořilých a kompetentních úřednících i policistech, po anglosaském smyslu pro praktičnost a fair play.

Zajímá Vás současné české divadlo? Co Vás na něm zajímá?

Současné divadlo, hodně ovlivněné filmem i televizí, mi občas připadá dost hrubé, až vulgární, ale je to – marná sláva – odraz celé dnešní doby. Možná, že to člověk v mateřštině pociťuje ostřeji než v té neosobní angličtině.

Chystáte se ještě něco přeložit?

Jak už jsem řekl, já jsem překladatelem vlastně jenom náhodou či příležitostně, takže neplánuju vůbec nic, ale člověk nikdy neví. Pokud o něco zajímavého zavadím, s chutí se do toho pustím zas.

Budu se těšit.

Pan Krůta přeložil také velice zajímavou hru Zmatení jazyků, která už delší dobu putuje po stolech členů naší dramaturgické rady. Tak (se možná ještě) uvidíme...

JaP, Divadelní zpravodaj 4/2008