TOUHA PO POZNÁNÍ SKRZE DIVADLO
Rozhovor s přicházejícím dramaturgem Zdeňkem Janálem

Letos jsme inscenací NEJSTARŠÍ ŘEMESLO otevřeli novou studiovou scénu pod provizorním názvem Jevištní zkušebna. Její nové jméno se právě v těchto dnech hledá. A nejen jméno. Do divadla přibyla také posila zosobněná dramaturgem ZDEŇKEM JANÁLEM, který vedle praktické dramaturgické práce na inscenacích domácího souboru bude mít na starosti výběr hostujících představení pro naše nové malé jeviště a snad i další program a pořady, které v těchto prostorách chceme nabízet zejména mladšímu publiku. Takže – bez dlouhých řečí přejděme rovnou k rozhovoru s oním mladým a vzdělaným mužem...

Otázka první padne, abych tak řekl, „začerstva“. Naší premiéry Bláznových zápisků ses nemohl zúčastnit, protože jsi právě seděl na slavnostním zakončení festivalu divadelních škol Zlomvaz, a to nejen jako divák, ale taky jako nominovaný na Cenu Evalda Schorma udělovanou studentům za původní hru, dramatizaci či překlad. Ty sis nominaci vysloužil dramatizací Markéty Lazarové, kterou jsi spolu s kolegou režisérem Pavlem Ondruchem připravil pro spolužáky na pražské DAMU. Jak jste dopadli? (Každopádně gratuluji už k samotné nominaci!)
Byli jsme potěšeni právě již nominací do užšího finále. Samotnou cenu jsme nečekali, neboť jsme byli nominováni za dramatizaci, nikoli za původní hru, na kterou se, myslím, dbá logicky především. Velmi nás ovšem potěšila Cena za nejlepší inscenaci, kterou jsme na Zlomvazu obdrželi. Ocenění za text bylo důležité pro mě a Pavla Ondrucha, ale tato cena uznala práci všech z týmu, tedy celou inscenaci Markéta, dcera Lazarova. Jsem tomu rád obzvlášť proto, že všichni zúčastnění jí obětovali více, než je běžné. Zvláštním uznáním poroty, které předsedal režisér a producent Václav Marhoul, byl ještě oceněn Ivan Lupták za ztvárnění obtížné role německého hraběte Kristiána. Je to také potvrzením toho, že na herce jsme v našem ročníku měli opravdu mimořádné štěstí!

Během námluv s naším divadlem jsi nám během posledních měsíců poslal i několik pozvánek na akce pořádané Knihovnou Václava Havla, s níž jsi jako dramaturg spolupracoval. Jaká nejzajímavější setkání ti tato práce přinesla, a na které počiny jsi v této souvislosti nejvíc hrdý?
Přinesla mi především možnost zaobírat se texty význačných autorů, jichž všech si velmi vážím, a velké potěšení z této zajímavé práce. Bylo mi ctí být těmto autorům skrze práci s jejich texty nablízku. Jednalo se o dramaturgii pěti literárních večerů (s hlavním důrazem na poezii) v cyklu Jaro s Šestatřicátníky, tedy cyklu věnovaném členům této nonkonformní skupiny, která byla v 50. letech shromážděna kolem osobnosti Václava Havla. Cyklus zahájil básník Jiří Kuběna, následovaly večery Violy Fischerové, Josefa Topola, Věry Linhartové a zakončil ho sám Václav Havel. Večery fungovaly na principu autor a jeho mladické alter ego – spolu s Šestatřicátníky přednášeli jejich verše právě absolvující studenti herectví pražské DAMU Marie Štípková a Jiří Suchý z Tábora.

Z tvého životopisu a rozhovoru s tebou vím, že se věnuješ např. i vydavatelské činnosti nebo fotografování... Čím se tedy ještě cítíš být (kromě toho, že jsi dramaturgem)?
Fotografování je pouze jedním z mých koníčků, nemohu se mu však z časových důvodů věnovat tolik, kolik by mě bavilo. Vydavatelské činnosti jsem věnoval o něco více. Nejprve jsem byl zaujat formou drobných bibliofilií, která působila dostupně i pro mě, tenkrát ještě gymnaziálního studenta. Vydal jsem tedy několik málo textů v nízkonákladové edici Silueta. Její vydávání jsem po příchodu na DAMU přerušil, ale plánuji se k ní opět brzy vrátit. V Prostějově, odkud pocházím, jsem také zorganizoval několik pořadů autorských čtení, na kterých vystoupili především mladí autoři prostějovského regionu. Výběr jejich textů jsem pak vydal ve sborníku nazvaném EXtrAKTY.

Následovala ještě nějaká další publikace ve tvé produkci?
V roce 2006 jsem vydal sborník k sedmdesátinám básníka Jiřího Kuběny Pocta Kuběnovi. Svými texty do něj přispělo více než třicet osobností s Kuběnou spřízněných. Publikaci se mi podařilo vydat díky finanční podpoře města Prostějova (mého i Kuběnova rodiště), Nadace Vize 97 a knížete Karla Schwarzenberga. Teď zpětně mi přijde až neuvěřitelné, jak jsem tuto knihu připravoval jako student doslova „na koleni“ – od editorské či redakční práce až po samotné vydání, všechno sám, od začátku do konce. Tyto zkušenosti jsou pro mě dnes nenahraditelné, například při práci na divadelních programech. Vydavatelem se určitě necítím být, ale rád bych se k této pro mě přitažlivé činnosti někdy vrátil, s dramaturgií výrazně souvisí.

Co tě přivedlo k divadlu?
Rodiče! Jsou odedávna velkými milovníky a častými návštěvníky divadla. Odmalička mě proto do divadla vodili, a to právě nejen na představení pro děti, ale velmi brzy na večerní představení. Občas jim to někdo vyčetl, že přece nemůžu vůbec rozumět tomu, o čem se na jevišti hraje. Ale to mi vůbec nevadilo, naopak, provokovalo mě to k tomu, abych porozumět schopen byl. Magický svět divadla byl pro mě fascinující vždy a brzy docela samozřejmý, ovšem pouze jako pro častého diváka. Na DAMU jsem se přihlásil, jen abych si vyzkoušel přijímací zkoušky. A k mému překvapení jsem byl přijat. A od té doby se v tom vezu...

Co tě zajímá právě na našem Východočeském divadle?
Zajímá mě celé! A pochopitelně mě zajímá ještě mnohem více, když vím, že v něm budu pracovat. Obzvlášť pro dramaturga je důležité, aby poznal celé divadlo zevnitř, jeho historii, ale také se důkladně obeznámil s jeho působením navenek, s kulturní nabídkou Pardubic a tak dále. Je to divadlo s mimořádnou tradicí, je na co navazovat, což mě velmi láká. Dále mě zaujala například příkladná schopnost, jak si Východočeské divadlo dokáže prostřednictvím svých poctivých inscenací rozumět se zdejším publikem.

Prozradíš, čím bys chtěl činnost VČD obohatit? Čím zcela reálně v nejbližších měsících? A čím by se ti splnil sen?
Chci se především uplatnit v dramaturgické činnosti směrem k tvorbě repertoáru a v praktické dramaturgii inscenací. Zaměřím se pak zejména na obohacení nabídky divadla prostřednictvím jeho, stále ještě nové, malé scény. Budu zajišťovat například hostující inscenace, ale především zahájíme cyklus scénických čtení současných her. Doufám, že tato novinka zaujme nejen ty největší divadelní fandy a studentské publikum, ale všechny diváky. Bude se jednat o tituly, které by měly divákovi dát dobrou představu o formách současného dramatu. Nikdo se však nemusí bát, že by herci jen seděli u stolu a četli – po třech či čtyřech zkouškách rozehrají situace také v prostoru. Dále chci pořádat autorsko-scénická čtení aktuálně nejzajímavějších knižních titulů a budu se rád podílet na všem dalším, co podpoří myšlenku divadla jako kulturního centra.
Sny si snažím plnit průběžně, jak mě napadají. Mám spíše více menších snů než jeden velký, ale raději pomlčím a budu se je snažit uskutečňovat.

Díky svým jazykovým znalostem máš asi nejblíže k divadlu z německy mluvících zemí. V čem spatřuješ hlavní rozdíl mezi touto oblastí a českým divadlem? (Můžeš to díky zahraničním pobytům posoudit poměrně bezprostředně.) Je něco, co je přenosné a co by nás dokonce mohlo obohatit?
Jistě, ze současného německého divadla bychom se mohli určitě poučit. A vždy jsme tak koneckonců činili. Jeden z rozdílů cítím například v preciznosti inscenátorů. U nás mám občas pocit nahodilosti, nekoncepčnosti, jaká by se v německém divadle nemohla stát. A rovněž kladení důrazu na význam divadla, potažmo celé kultury, je v Německu větší – a hlavně je brán všeobecně jako samozřejmost! Stálé problémy, k jakým u nás dochází kvůli financování a podpoře divadel, v Německu v takové míře nejsou. Chybí u nás jasná pravidla a vůle. Byl jsem například na festivalu Schillertage v Mannheimu, kde jsem byl udiven erudovanými proslovy politiků při zahájení festivalu. Tam politici vědí, proč a jak je kultura pro rozvoj obyvatel důležitá!
Němci umí skvěle kombinovat tradiční formy divadla s moderními postupy. Když se podíváte do seznamu premiér německých repertoárových divadel, zjistíte, že například každý měsíc vznikne pět nových inscenací Kleista, pět Schillera atd. Klasické hry nejsou vnímány jako něco starého, výklad bývá radikální, ale pokud je důkladně promyšlený, pak ho přijímá široké publikum. To bylo ovšem postupně vychovávané, nechce být jen „hlazeno“ či baveno, chce se v divadle o sobě a o světě něco dovědět, chce prožívat i se zamýšlet, chce být účastníkem něčeho mimořádného. Touha po poznání skrze divadlo – tím by měl německý divák nakazit našeho českého. Ale vše je provázáno, v prvé řadě existuje v Německu obrovské množství kvalitních inscenací, které českému divadlu, dle mého názoru, citelně chybí.

Stihl ses už seznámit s minulostí a tradicí Východočeského divadla? Je nějaká epocha nebo osobnost, která tě zvlášť zaujala?
Postupně přicházím na to, že spousta osobností českého divadla a kultury prošla právě tímto divadlem. O některých jsem samozřejmě již dávno věděl, o jiných se to právě v těchto dnech dovídám. Byla tu opravdu velká plejáda režisérů a herců. A stále je, Východočeské divadlo disponuje mnoha skvělými herci. Nejvíce mě zde tedy asi zaujala nepřerušená tradice hereckého divadla.

Když se podíváš na náš repertoár, z něhož jsi už podstatnou část inscenací viděl – na které počiny bys chtěl především navazovat? Které ti jsou nejbližší?
Nejbližší je mi divadlo velkého gesta, básnického jazyka, řekněme velká činohra. Inscenace, které jsou stavěny s úctou k dramatikovu textu, vycházejí z něho, předvádějí více myšlenku a smysl hry než samotného inscenátora. Tvůrce se bude do svého díla projektovat stejně vždycky, to je jasné a nutné, ale nesmí to být v rozporu s inscenovaným dílem. Pokud mám jmenovat konkrétně, pak například Shafferův Amadeus nebo muzikál Cikáni jdou do nebe. Ale opravdu jsem ještě (v momentě, kdy děláme tento rozhovor) neměl možnost vidět inscenace všechny.

Výhledově jsme se spolu bavili i o možnosti oslovit současné autory (nejen dramatiky), aby na naši objednávku napsali hru (námět) přímo pro naše divadlo, našim hercům na tělo. Prozradíš veřejně alespoň jeden svůj tip?
Nevím, jestli by bylo vhodné zveřejňovat zde nějaký tip na autora, se kterým jsem ještě nejednal. Ale tipů samozřejmě několik mám. Myslím, že dramatici by mohli být této příležitosti velmi rádi, kdyby mohli napsat hru divadlu a hercům přímo na tělo. Ostatně v Německu dobře funguje systém rezidenčních autorů – divadlo zpravidla na rok angažuje dramatika, který pak v tomto období píše výhradně pro něj. Je to výhodné pro obě strany – dramatik píše s finančním zajištěním hru, která se bude hrát, nikoli do šuplíku či do nabídky agentur, divadlo za to dostane hru „ušitou“ mu na míru – a je jasné, že divadlu „padne“, když se autor dostatečně dlouhou dobu v prostředí tohoto divadla pohybuje. Bylo by ideální, kdyby autor, který pro Východočeské divadlo bude psát, dostatečně poznal jeho zázemí a především herce, na které, jak jsem měl již možnost poznat, se bude moci plně spolehnout.
Byl bych rád, kdyby pro jevištní zkušebnu napsal komorní hru Arnošt Goldflam.

Děkuji za rozhovor a těším se na spolupráci, které je opravdu hodně třeba!!!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 9/2010