Alexej Gsöllhofer

Dlouholetý člen hereckého souboru Alexej Gsöllhofer slaví 27. listopadu 2001 své narozeniny. I když ve VČD od roku 1986 nehraje, v srdcích řady milovníků pardubického divadla zůstává stále zapsán.

Malého Alju přivedl k divadlu tatínek, divadelní nadšenec a režisér ochotnického souboru v Divadle Na Slupi. V patnácti letech chtěl Alexej na konzervatoř, nevzali ho, protože v té době se konzervatoř studovala až od osmnácti let. Navštěvoval tedy obchodní školu. Za války se však na konzervatoř úspěšně dostal, ze 450 uchazečů přijali pouze dvacet pět.

Spolužáky mu byli Jaroslava Adamová, Vladimír Ráž, Jiří Šotola a také Anna Ferencová, se kterou se později setkal v pardubickém angažmá. Po vojně šel k Františku Smažíkovi do Vesnického divadla, kde byl sedm let, následoval rok v Benešově a od roku 1957 byl hercem VČD.

Na svou první roli v pardubickém divadle, kterou byl Jonáš v Obchodníkovi s deštěm v režii Z. Bittla, A. Gsöllhofer vzpomíná: „O premiéře, když nám obecenstvo tleskalo, jsem brečel ze samé radosti, že můžu hrát v tak krásném divadle.“ Následovalo nespočet dalších úspěšných premiér, jmenujme alespoň Veselé paničky windsorské, Král Lear, Richard III., Dalskabáty hříšná ves, Vrahové a slečna Opala, Loupežník, Víš přece, že neslyším, když teče voda, Balada z hadrů, Nebe na zemi, Zapomeňte na Hérostrata, Co dovede láska,... Objevoval se také na televizní obrazovce a filmovém plátně. „O mé spolupráci s filmem a televizí mohu říci jen to, že pro oblastního herce je velice obtížné tam hrát velké role vzhledem k provozu divadla a dojíždění do Prahy. A tak se většinou musíme spokojit s menšími úkoly. Natočil jsem toho ale dost.“

Alexej Gsöllhofer však nejen hrál, ale i psal a píše dodnes. Ve VČD se hrála jeho dramatizace Mc Bainova románu Zub za zub a podle jeho románu byl natočen i film Vím, že jsi vrah. Spolupracoval i s rozhlasem, kde se uvedla řada jeho povídek, her a detektivek.

Alexej Gsöllhofer byl a je vášnivým rybářem, rád vařil a zajímal se o bylinky. „Většinu svých kolegyň naučil vařit čínu,“ komentuje jeho kulinářské umění kolega a dlouholetý přítel Jindřich Kratochvíl.

Na závěr snad už jen vzpomínku Alexeje Gsöllhofera na hraní na Kunětické hoře. „Na Kuňce jsem hrál s Libuší Švormovou Co dovede láska. Pamatuji se, že bylo krásně, ale foukal studený vítr, a druhý den jsem se sní potkal u MUDr. Ireny Mojžišové u Husáku, protože jsme nevydali ani tón. Tři dny byla v divadle změna a my s Líbou u MUDr. Horáčka na inhalacích. Nerad jsem hrál v přírodě. Než jsem šel do Pardubic, hrál jsem za Benešov na Konopišti Slovanské letní nebe. Chytil jsem tam od klíštěte „obrnu hlasivek“. Celý měsíc jsem dostával injekce přímo do hlasivek a po příchodu do Pardubic mi doktor Horáček říkal: „A s tímhle hlasem chcete u nás hrát?“ Chodil jsem na ryby a hulákal, no a nakonec to šlo.“

Divadelní zpravodaj, listopad-prosinec 2001