Jubileum Miloslava Drahoše

K Východočeskému divadlu neodmyslitelně patří nejen herci, ale i zaměstnanci, kteří se pohybují v zákulisí. K těmto lidem, bez kterých by však divadlo nebylo divadlem, patří i Miloslav Drahoš, který zde třicet let působil jako dirigent a korepetitor. I po odchodu do důchodu na kulturu a především na hudbu nezanevřel a od roku 1996 je sbormistrem a dirigentem pěveckého sboru Cantus Amici. Město Pardubice a českou hudbu reprezentoval se sborem také v zahraničí, např. v Německu a Švédsku, kde byl v roce 2001 vyznamenán Zlatým odznakem města Skelleftea. Avšak nezapomnělo na něj ani město Pardubice, které ho o rok později ocenilo Čestným uznáním města Pardubic.

A protože pan Drahoš v dubnu oslaví krásné životní jubileum, snad mohu prozradit, že 25. dubna mu bude neuvěřitelných osmdesát let, požádal jsem ho po veřejné generální zkoušce Černé komedie o krátký rozhovor…

Pane Drahoši, nejprve mi dovolte, abych vám pogratuloval a popřál hlavně hodně zdraví do dalších let.
Ále, to ani nestojí za řeč, ale děkuju mnohokrát.

Právě jste zhlédl generálku, jak se vám ČERNÁ KOMEDIE líbila?
Moc, pamatuju si i tu verzi, která se tu hrála v roce 1969, a musím přiznat, že to dnešní představení je lepší. Troufám si říct, že to hrají lepší herci a i režie je zajímavější. Sice jsou vzpomínky za těch čtyřicet let od prvního uvedení Černé komedie v Pardubicích přece jen trochu vybledlejší, ale tohle představení se mi zdá svěžejší a zábavnější.

V našem divadle jste působil třicet let – od roku 1961 do roku 1991. Máte spočítaná představení, která jste dirigoval? Kolik máte za sebou premiér?
Vůbec ne, nikdy jsem nepočítal ani premiéry. Nepřipadalo mi to důležité. Komu bych ty počty měl předat? Žiju sám, syn se odstěhoval do Ameriky, kde působí na Harvardově univerzitě v Cambridge. Doma mám schované jen stuhy z premiérových věnců a kytic, ale spočítané je opravdu nemám. Těch představení muselo být však vskutku hodně, protože jsem tu byl jediným dirigentem a míval jsem i dvacet představení za měsíc, bez alternace.

A jaká byla vaše cesta k pardubickému divadlu?
Po absolvování školy v Praze jsem jako dirigent nastoupil do Kladna. Asi po třech letech jsem pak dostal nabídku, abych odešel do Pardubic, kde se měla zakládat opera. To byla lákavá nabídka, tak jsem kývnul. Z plánů na vybudování opery však bohužel sešlo, ale já v Pardubicích už zůstal. Hráli jsme zpěvohry, hudební komedie i muzikály, dokonce Loď komediantů nám povolili dřív než Karlínu! Ale dodnes je mi líto, že tehdejší plány na vybudování pardubické opery nebyly nikdy zrealizovány, i když už bylo vše připraveno – budova měla stát na místě současné konzervatoře a prvním představením měla být Hubička.

Během svého působení v pardubickém divadle jste se seznámil s mnohými českými divadelními veličinami. Na koho rád vzpomínáte?
Těch lidí bylo… Za prvé režiséři Ivan Glanc, Honza Fišer, Jiří Dalík, Ota Ševčík, hodně jsem spolupracoval s panem Bittlem... No a herci… Nezapomenutelný Milan Sandhaus, se kterým jsme byli opravdoví kamarádi a nesmírně mi chybí. Dále nesmím zapomenout na Alju Gsöllhofera, Irenku Poledníkovou, Elišku Kuchařovou, Andulku Ferencovou, Broňu Poloczka, Jirku Klepla, který ještě hraje v Hradci. Všechny ale jmenovat nemůžu, to bychom tu seděli ještě zítra… (smích)

Sice už nepůsobíte v divadle, ale hudbě se stále věnujete. Co připravujete nyní?
Se sborem Cantus Amici, který je mi teď takovou druhou rodinou, zkoušíme Gounodovu Mši k poctě svaté Cecílie a Malou cecilskou ódu od Händela. Muzika mě pořád drží nad vodou!

Pane Drahoši, děkuji za rozhovor a přeji, ať „nad tou vodou“ jste ještě hodně dlouho.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 4/2009