Co si o nás myslí? aneb Mladí píší o divadle

Velkou část našeho stálého publika tvoří žáci základních nebo studenti středních a vysokých škol. Mají zakoupenou permanentku a navštěvují divadlo ve večerních či odpoledních hodinách nebo sporadicky chodí na jednotlivá představení dopoledne, v rámci vyučování. Požádali jsme kantory všech typů škol, aby se (například v hodinách českého jazyka) pokusili o jakousi reflexi na divadelní zážitek. A tak se k nám dostalo několik „recenzí“, které, předpokládám, prošly sítem a učitelé vybrali ty nejlepší. Svůj názor na papír položili studenti gymnázií ve Vysokém Mýtě a Hořicích a pardubického Gymnázia Dašická. Možná zcela omylem se ke mně zatoulal i jeden třířádkový (!) ohlas od frekventanta pardubické SOŠ cestovního ruchu.

Peter Shaffer / AMADEUS, foto Michal Klíma

Peter Shaffer / AMADEUS, foto Michal Klíma

Pojďme si ale nejprve říct, co je to vlastně recenze. Recenze je publicistický útvar, který informuje a především hodnotí. Úkolem správného recenzenta je tedy vybrat si určitou kulturní událost, knihu, film či hudební album a ve svém článku veřejnost stručně seznámit s předmětem své volby, vyzdvihnout klady, uvést zápory a v závěru připojit vlastní, odůvodněný názor. V případě divadelních představení platí pro psaní recenzí pouze jedno specifikum – a sice že vše „běží“ naživo, divák-recenzent musí být tedy už během představení velice pozorný, popřípadě si okamžitě dělat poznámky, aby v recenzi nic podstatného neopomněl. Tolik teorie.

V praxi se požadavky na recenzi podařilo naplnit jenom několika studentům. Ostatní napsali stručný obsah a popsali své pocity, někdy se čtenář mohl dokonce dozvědět herecké obsazení. Téměř nikdo nepovažuje funkci režiséra či jiného inscenátora (scénografa, kostýmního výtvarníka, skladatele hudby atd.) za tak důležitou, aby se jí zabýval. Inscenace, které naše mladé publikum vidělo, patří k výrazným dramatickým kusům Východočeského divadla – převážná většina studentů hodnotila hry Amadeus a Mefisto. Obecně se dá říct, že jsme diváky nezklamali.

„Tato hra naprosto splnila všechna má očekávání. Měl jsem štěstí, že jsem navštívil se školou představení Mefisto, neboť mi pomohlo vložit další střípek vědomostí do historické skládanky a vzbudilo ve mně větší zájem o problematiku dané doby,“napsal Jan Kovář.

V. Jiraský píše: „Závěrem se dá říct, že čas strávený v hledišti nebyl časem promarněným.“

Tak trochu úsměvně popsala svůj zážitek Tereza Filipová: „Sice jsem o Amadeovi slyšela leccos již před tím, ale představení natolik překonalo moje původní představy, že jsem nebyla schopná říct nic jiného než (promiňte mi ten výraz) – no, ty vole!“

Podle Jesiky Filipové byly „…herecké výkony skvělé a precizní. Vývoj a emoce jednotlivých postav (v Amadeovi – pozn. redakce) se daly dobře sledovat, a tak přispěly k nezapomenutelnému zážitku. Téma jako takové je velmi nosné samo o sobě, ale herecké výkony vynesly toto představení velmi vysoko. Pro mě zatím nejlepší návštěva divadla.“

Studenti pozitivně hodnotili „přehnaný patos“, „vygradované emoce“ a „skvostné a výjimečné herecké výkony“ Ladislava Špinera, Josefa Vrány a Petry Tenorové v Amadeovi.

Klaus Mann – Ariane Mnouchkine / MEFISTO, foto Ladislav Formánek

Vtipnou doušku na závěr své recenze Amadea napsal Šimon Martínek: „Celkový dojem je spíš pozitivní i s přihlédnutím k ceně. Lístek stál necelých 100 korun a za tu cenu divák obdržel odpovídající podívanou. Skoro by si i poplakal, jak je Mozartův příběh dojemný, že takový génius se hudbou nedokázal uživit a mnoho dnešních popových kvítek se topí v penězích tak, že neví co s nimi.“

Dostalo se nám však i kritiky. Několik studentů mělo smíšené pocity z přemíry vulgarit (ve slovech či činech) v Mefistovi i Amadeovi; zdálo se jim, že adekvátního výsledku by se dalo dosáhnout i jinými prostředky, ne tolika šokujícími a hrubými. Za všechny názor Anny Kopecké: „Ve hře mi naopak přebývaly vulgarity. Osobně totiž musím říct, že jsem jimi přesycena z televize, a jediné místo, kde od nich člověk mohl utéct, bylo divadlo.“

A na závěr ještě postřeh té samé divačky – postrádala totiž předmluvu před představením Amadea, která by osvětlovala, že hra nebyla inscenována přesně podle skutečných událostí.

To je sice pravda, ale od uměleckého díla, jakým je i tato divadelní hra, se to ani očekávat nedá. Autor přece nenapsal dokument, je to „jenom“ jeho představa o historických postavách. Drama staví Amadea a Salieriho do výsostně konfliktních situací, které jsou výplodem jeho fantazie. A bez fantazie by se nedalo napsat žádné umělecké dílo.

Ze zaslaných recenzí mě osobně nejvíc zaujala práce studentky Jany Sekerové. Není vám to jméno povědomé? Mohlo by, protože loni jsem její recenzi, která se zabývala komedií Blbec k večeři, vyhodnotila jako nejlepší. Letos popsala svůj zážitek ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Je vidět, že tato studentka má o divadlo dlouhodobý zájem a že své zážitky dokáže velmi srozumitelně popsat. Že by se nám v Pardubicích rodila profesionální divadelní recenzentka? Ale i kdyby ne, přála bych si víc takto nadšených a poučených diváků.

JaU, Divadelní zpravodaj 9/2013

Pecka od Pecka

Jak dokonalé může být spojení takových jmen, jako je Marián Pecko a William Shakespeare, jsem se přesvědčila už loni v červnu na Kunětické hoře. Byla jsem tedy zvědavá, jak si kouzelná komedie Sen noci svatojánské vede téměř o rok později na jevišti Městského divadla.

Autora výše uvedené hry není třeba příliš představovat. Shakespearova dramata patří jednoznačně k nejzákladnějším pilířům divadelního světa. Víc pozornosti si zaslouží samotné dílo.

William Shakespeare / SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, foto Michal Klíma

Původní forma komedie The Midsummer Night´s Dream pochází z roku 1596. Proplétá se v ní několik dějových linií, které spojuje skřítkův omyl se šťastným koncem. V lese za Athénami se setkáváme s králem lesních strašidel Oberonem a jeho ženou Titánií, kteří řeší partnerské problémy. Do jejich manželské krize přicházejí do lesa čtyři mladí Athéňané: Hermie se svým milencem Lysandrem, kteří prchají před požadavky Hermiina otce Egea, Demetrius, kterému Egeus Hermii slíbil, a Helena, která následuje Demetria, do něhož je zamilovaná. Oberonovi je díky jeho náklonnosti k jakékoli ženě Heleny líto, a tak pověří rošťáckého skřítka Puka, aby díky účinkům vzácné byliny „pomohl“ Demetriovi Helenu milovat. Puk však omylem očaruje Lysandra a děj se stává komplikovanějším.

O tom, že hlavní zápletka nepostrádá pořádné zauzlení, nemůže být pochyb, proto jsou obavy o srozumitelnost jevištního provedení na místě. V překladu Martina Hilského se ale ztratit nelze. I když jsou promluvy postav poměrně složité, účinkující s nimi nemají sebemenší problém.

Na srozumitelnosti inscenace má také podíl režijní zpracování Mariána Pecka. O tom, že pan Pecko patří mezi divadelní režisérskou špičku, jsem se přesvědčila už na svých několikerých návštěvách představení Cikáni jdou do nebe. Tyto dvě hry spojuje mnohé – nápaditost, skvěle vybrané herecké obsazení a hlavně určitá magičnost, díky níž je představení tak působivé.

Čarovný dojem dokresluje scéna Pavola Andraška, která počítá s plným využitím kopce rondelu pod hradem, jak jsme zvyklí z již zmíněných Cikánů. Zvlnění krajiny se podařilo přenést i do divadla, kde se setkáváme s podařenou napodobeninou tohoto přírodního scénografického prvku. Pozornost si zaslouží i kostýmy Evy Farkašové. Kombinují moderní s klasickým, takže výsledek působí neotřele a zajímavě. Celá inscenace je laděna do černé, bílé a červené barvy, což ladí s nočním lesem, do nějž je zasazen děj hry.

William Shakespeare / SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, foto Michal Klíma

Zastavme se nyní u obsazení, neboť také bez něj by hra postrádala to správné kouzlo. Jako lesu vládnoucí pár – Oberon a Titánie – se představili Ladislav Špiner a Petra Janečková, kteří paralelně ztvárňují i zasnoubené Athéňany Thesea a Hoppolytu. Z diváckého hlediska nelze pochybovat, že jsou bravurně sehrané herecké duo. Pan Špiner však příliš vsadil na svou expresivní komičnost a z jeho Oberona se tak v některých pasážích stává zbytečná karikatura.

Ve stěžejní roli skřítka Puka hraje Jan Konečný, jehož výkon patří jednoznačně mezi nejlepší. Nepostrádá charisma, pohybovou obratnost ani výrazovou přirozenost.

Skupinu hlavních rolí uzavírají dva athénské páry – Hermie s Lysandrem a Helena s Demetriem, které představují Petra Tenorová, Josef Pejchal, Martina Sikorová a Miloslav Tichý. Hermie je rozhodně nejlepší role v jaké můžeme Petru Tenorovou vidět. Z této čtveřice je však nejvýraznější Miloslav Tichý, jenž nás opět přesvědčuje o svých komplexních kvalitách. Martina s Josefem jsou kvalitní herci a podávají standardně skvělé výkony.

Z vedlejších rolí si zaslouží být jmenováni Pavel a Tomáš Novotní jako amatérští divadelníci, neboť oba své role ztvárňují s téměř hmatatelným nadšením. Na své si přijdou i fanoušci Jiřího Kalužného (k nimž se hrdě řadím), který zaujme svým laskavě zachmuřeným projevem, i když nemá moc prostoru. Dále účinkují Zdeněk Rumpík jako Hermiin otec Egeus, Jan Hyhlík jako Theseův poddaný Filostrates, Václav Dušek a Josef Jelínek v alternaci s Vítem Pištěckým jako členové skupiny divadelníků, Tomáše Novotného v roli Klubka alternuje Michal Švarc. Za ženskou část souboru dále hrají Lída Vlášková jako první víla a Dagmar Novotná, která má doprovodný pěvecký part. Skupinu víl a elfů uzavírá Hana Kubinová v alternaci s Michaelou Novotnou a akrobati Petr Dejl, Petr Dufek a Vladimír Novák.

Celá inscenace je pohybově velmi náročná a všichni účinkující podávají v této oblasti skvělé výkony, čímž spolu tvoří výborně sehraný herecký tým. Lyričtější pasáže jsou oživeny akrobatickými skoky na trampolíně. Hra je obohacena o hudební doprovod (na Kunětické hoře interpretovaný živou pětičlennou kapelou, v divadle je bohužel reprodukovaný), který pochází z pera Roberta Mankoveckého. Jedná se o zhudebněné originální části textu, které zpívá nejen už zmíněná Dagmar Novotná.

Na závěr lze říct pouze jedno: Sen noci svatojánské je nejlepší inscenace na současném repertoáru. Spojuje promyšlenou předlohu od slavného dramatika, nápadité a bezchybné režijní zpracování i bez jediné výjimky kvalitní herecké výkony. V prostředí Kunětické hory se navíc jedná o efektní podívanou s magickou atmosférou. Co dalšího si divák může přát? Snad jen více Mariána Pecka v Pardubicích!

Jana Sekerová, Gymnázium Dašická, Pardubice, 16 let, Divadelní zpravodaj 9/2013