Fandím divadlu!
aneb Festivaly v Plzni a Nitře – oba divadelní, přitom tak rozdílné

Po léta uvádí plzeňský MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO nejvýraznější české inscenace uplynulého divadelního roku, po léta je také letmým pohledem za naše humna do evropského (nebo alespoň středoevropského) divadelního prostoru. Zdá se, že letos obě tyto funkce zcela naplnil – divákům (sestávajícím z velké části z divadelních kritiků, teoretiků a praktiků) Plzeň nabídla opravdu to nejlepší z produkce českých a moravských divadel a představila i několik zajímavých zahraničních představení a divadelních výstřelků. Řekla bych, že jsem letos v Plzni viděla nejlepší program všech dob, ale zároveň mám takový divný pocit – společnost a doba, které divadlo reflektuje, jsou vykloubené, děsivé, plné deprese a skepse. A když je čemu se smát, je to smích smutný, křečovitý, rozhodně ne úlevný.

Kalibův zločin

Ucpanej systém

Letos jsem pobyla v Plzni neskutečných pět dní a stihla navštívit téměř celý hlavní program, který čítal patnáct představení. Hned první den mě naprosto nadchl Kalibův zločin, který festival zahajoval. Slovácké divadlo Uherské Hradiště už delší dobu spolupracuje s režisérem Janem Antonínem Pitínským a jejich společné výsledky jsou viditelné na mnoha festivalech. Dalo by se velmi zjednodušeně říci, že co kus, to úspěch. Režie i scénografie Kalibova zločinu byly strhující, uchvátily mě ale také herecké výkony, především výkon Tomáše Šulaje. Velmi jasnou a přesnou hereckou stylizaci však udržel celý herecký soubor, což je u divadla tohoto typu obdivuhodné.

V mém hodnocení se hodně vysoko umístilo představení Ucpanej systém. Je vidět, že Dejvické divadlo v posledních letech vytvořilo mimořádně silný herecký soubor, který pracuje týmově a velmi soustředěně. Ucpanej systém je komedie, která vás rozesměje, uvolní, ale na konci vás sekne do zad a nenechá na sebe zapomenout. Drsná irská hra o drsné době s sebou nese i dost drsný slovník, ten je na tom všem však nejméně dráždivý a uráží snad jen velmi prudérní publikum.

Pražské komorní divadlo se se svými diváky rozloučilo hrou Odpad, město, smrt. Fantasticky živé, soudržné, otevřené, vtipné a poetické mistrovské dílo režiséra Dušana D. Pařízka, který oživil Fassbinderův text a nejen v herectví předvedl esenci moderního současného divadla. Herci si svoje představení náležitě užívali, byli skvělí i dojemní, úžasně pracovali s diváky, kteří je za to (i za celou éru Pražského komorního divadla v Divadle Komedie) odměnili potleskem vestoje. Byl to jeden z vrcholů festivalu!

Režisér Jan Mikulášek měl na festivalu dvě představení – Láska a peníze Divadla v Dlouhé a Europeanu z Divadla Reduta (scény Národního divadla Brno). Láska a peníze je zvláštní hra, ve které se příběh inscenuje od konce k začátku, pozoruhodná je i svým oscilováním mezi komedií, groteskou, sentimentálním kýčem a reportáží. To vše je zahrané herci, mezi nimiž nenajdete outsidera a „hvězdní“ vám připadají všichni.

Dojemný, poetický a dráždivý byl zážitek z představení Tichý Tarzan (zcizené deníky fantoma erotické fotografie) brněnského Divadla Husa na provázku. Režisérka Anna Petrželková, která jde ve šlépějích svého otce J. A. Pitínského, vedla herce k herecké zkratce i vypjaté emoci. Diváci byli zasaženi její zvláštní poetikou a mě úplně zaskočila tím, že do hlavní mužské role obsadila skvělou herečku Ivanu Hloužkovou, která podle mě předvedla herecký výkon roku! Je jenom otázkou, v jaké kategorii by měla soutěžit, zda mezi ženami, či muži.

Mezinárodní festival DIVADLO Plzeň má vždy šťastnou ruku při výběru maďarského hostujícího souboru, ale možná je to i vysokou úrovní maďarského divadla obecně. Vrcholem festivalu byla brilantní inscenace Čechovova Ivanova Divadla Józsefa Katonyho z Budapešti. Velké divadlo velkého rozměru, velký zážitek! 

A nakonec ve zkratce o dvou inscenacích pro děti a mládež. Ano, i taková představení jsou v Plzni k vidění, a díky Bohu za to! Vynikající byl novátorský a vtipný Budulínek Naivního divadla Liberec o zlobivém klukovi, co se chce povozit na ocasu lišky. Plzeňské Divadlo Alfa představilo inscenaci Hamleteen, což je kus určený především teenagerům, ale bavili jsme se při něm snad všichni. Tyto dvě inscenace (kromě jiných) bych ráda přivezla na GRAND Festival smíchu.

Anamnéza

Seden dní dopohrebu

Týden po Plzni se konala DIVADELNÁ NITRA, festival s dlouhou tradicí, který nabízí kromě vrcholných kusů slovenského divadla i mnoho projektů ze zahraničí. Letos dle mého názoru festival postihly finanční škrty, což se projevilo nejen na množství inscenací, ale především na účasti zahraničních souborů, které nenabízely tzv. velké divadlo, ale jenom projekty o jednom či dvou hercích. Jedinou výjimkou byl soubor Divadla Józsefa Katonyho z Budapešti (jehož úžasný Ivanov ozdobil plzeňský festival) s představením Anamnéza. Toto představení mě na rozdíl od Ivanova nechalo chladnou a obdobných reakcí jsem si všimla i u ostatního publika. Groteska, ironie, nadsázka a parodie se mísily s poselstvím, které zůstalo nedořečené v hluchém vyznění.

Psota slovenského Divadla Pôtoň mě šokovala svou brutalitou, ale zároveň na ni nemůžu zapomenout. Nevím proč, když tento typ divadla opravdu nemám ráda, ale stalo se…

Vrcholem festivalu pro mě bylo představení Slovenského komorního divadla z Martina Sedem dní do pohrebu. Dramatizace mimořádně mnohovrstevnatého, temného románu Jána Roznera byla tím nejlepším, co mi festival nabídl. Zároveň mě přesvědčila, že klasické divadlo má pořád budoucnost. Tradičně dobří herci pod vedením hostujícího Ľubomíra Vajdičky předvedli skvělé výkony ve velmi netradiční a zajímavé inscenaci. Herci z Martina divákům sedícím také na jevišti nabídli dobré řemeslo spolu s neklidným a stále aktuálním tématem.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 11/2012