Co o nás píší mladí…

Celou jednu třetinu našeho publika tvoří mladí – studenti středních a základních škol. Jak vnímají naše divadlo, co je na nás zajímá, jaké tituly jsou pro ně nejatraktivnější? Jsou spokojeni s tím, co jim nabízíme, a mají představu, co by chtěli jiného? Máme spoustu otázek a pokoušíme se je konzultovat, když už ne se studenty přímo, tak alespoň prostřednictvím jejich kantorů. Jedna z možností reflexe naší práce jsou „recenze“, či spíše hodnocení našich představení od studentů. Recenze je písemný kritický posudek uměleckého díla a jako literární publicistický útvar je dost složitá, dobré recenze se mnohdy nedočkáte ani od profesionálních divadelních kritiků. Ne nadarmo jeden kolega říká, že recenzenti by ke svým názorům měli do novin přikládat fotografie, hned by to mnohé vysvětlilo. No, něco na tom bude. Od našich mladých diváků jsme chtěli formulovat jejich názor a zajímalo nás, jak zhlédnuté inscenace vnímají.

Do rukou se mi dostalo 55 příspěvků od žáků sedmých a osmých ročníků, kteří viděli Tisíce let hudby aneb Od pravěku k renesanci. Když pominu gramatické chyby, kterých bylo tolik, že jsem se opakovaně musela přesvědčovat, že se jedná opravdu o třináctileté děti, mnoho jsme se nedozvěděli. Všem se to líbilo, hlavně to, že si mohli sáhnout na kostýmy. A všichni chtěli pokračování. Mimochodem, druhý díl toulek s hudbou se bude připravovat na podzim.

Dalších 35 studentů Gymnázia Dašická, Gymnázia Mozartova, Gymnázia Vysoké Mýto a Střední obchodní školy cestovního ruchu Pardubice hodnotilo inscenace Amadeus, Višňový sad, Trójanky, Blbec k večeři, Černá komedie, Netopýr a scénické čtení Historka o sv. Magdě.

Radikálně kritických ohlasů bylo minimum. Opakovaně nám v některých případech studenti vytýkají nedostatečně realistickou scénografii např. tmu za okny, i když je den, nepřítomnost stropu, i když se o něm mluví, a kde je vlastně višňový sad? A já se ptám: Kde je dětská fantazie, kde je divácká představivost? Vždyť divadlo, to je domluva. Dřevěná podlaha se stává loukou, pohled do publika může být pohledem do krajiny, barvy, vůně, teplo, zima, to vše se může zpřítomnit díky představivosti. Dnes je mládež natolik ovlivněná televizí a superrealistickými počítačovými aplikacemi, že jim možná chybí fantazie, se kterou je potřeba vnímat divadelní představení.

Za všechny vybírám alespoň názor gymnazisty Jana Škařupy: „Na poli scénografie by divák očekával více kreativity. Těšil jsem, že za otevřeným oknem se bude schovávat větrák, který rozvlní závěs, a donese k divákovi dojem chladivého průvanu. Těšil jsem se na svítání. Až skrz skleněné tabulky pronikne na scénu nažloutlé světlo a vytvoří dramatický kontrast. Těšil jsem se na odbíjející hodiny, které jednou jedinkrát přeruší dialog postav. Nedočkal jsem se.“Možná má vlastně pravdu. Ale ne vždy divadlo plní očekávání.

Opakovaně jsou mladí diváci nadšeni a překvapivě i překvapeni „profesionalitou hereckých výkonů“. No, vzhledem k tomu, že jsme profesionální divadlo, dala by se tato dovednost předpokládat, myslím si já…

Nadšené ohlasy sklidili například Ladislav Špiner. „Pan Špiner dokázal tak bravurně vystihnout Mozartovu samolibou, plachou povahu, až se mohlo zdát, že se v Mozartově roli cítí lépe než ve své vlastní…,“ píše jedna gymnazistka. Netuším, co ví o roli Ládi Špinera v životě, ale budiž.

Pochvalu si vysloužil i Josef Vrána za Salieriho. Zdena Bittlová, Jindra Janoušková a Petra Tenorová uchvátily v Trójankách – „Délka a náročnost monologů mohla být pro herečky koncem jejich kariéry, ale nestalo se tak. Výborně a s elegancí se s touto výzvou všechny herečky porvaly a předvedly výkony, nad nimiž se náročnému divákovi tajil dech,“ píše Kristýna Plešková. Dáša Novotná zaujala v Netopýrovi, Alexandr Postler v Blbci k večeři, pro někoho byl skvělý Martin Mejzlík ve Zvoníkovi Matky Boží.

Je překvapivé, jak málo studentů se obtěžovalo najít si nějaké informace o inscenačním týmu, málokdo považoval za potřebné napsat, kdo hru režíroval či dokonce napsal.

Kdo poslal nejzdařilejší pokus o recenzi, nebylo vůbec těžké rozlousknout. Patnáctiletá Jana Sekerová z Gymnázia Dašická mě velmi mile potěšila vysokou úrovní svého hodnocení, cením si nejen toho, že je schopná přesně vyjádřit a formulovat svůj názor, ale i literární úrovně recenze. A v neposlední řadě je obdivuhodné, s kolika informacemi seznámí čtenáře a dokonce přidá i jejich zdroje. Toto je vskutku skvělá práce poučeného diváka, který divadlo má rád, rozumí a fandí mu. Přála bych si plné hlediště takových diváků. A aby jim ta jejich oddanost vydržela.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 9/2012

---

Co čekat od „Blbce“?

foto Ladislav Formánek

Pardubice, co znamenají svět. Nebo snad svět, co znamená Pardubice? Druhý víkend v každém měsíci školního roku tomu u mě tak skutečně je. A tak jsem se i teď těšila na třináctý květen, kdy měla ve VČD druhou premiéru inscenace Blbec k večeři.

Hru Le Dîner de Cons, do češtiny překládanou právě jako Blbec k večeři, napsal v roce 1993 francouzský dramatik, scenárista a režisér Francois Veber (mimo jiné autor populární komedie Drž hubu! s Jeanem Reno a Gérardem Depardieu). Jedná se o konverzační frašku, která je v České republice uvedena již počtvrté.  U nás v Pardubicích se „velitelské taktovky“ chopila mladá talentovaná režisérka Hana Mikolášková.

Po celou dobu proti sobě stojí dva zcela opačné charaktery. Knižní vydavatel a hlavně zbohatlík Pierre Brochant se každou středu baví se svými přáteli u večeře poněkud zvláštním, možná až krutým způsobem. Každý si má přivést s sebou jednoho „blbce“ a spolu se pak baví na jejich účet. A tak se tedy Pierre setkává s Francoisem Pignonem, mužem z lidu, který staví makety architektonických skvostů ze sirek. Francois se díky své roztomilé hlouposti a hlavně nekonečné dobrosrdečnosti dostává do trapasů a nešikovností, jimiž se snaží svému „příteli“ Pierrovi pomoci v narůstajících trablech. Oba se pak během hry setkávají s dalšími postavami a děj se stále víc zaplétá. Vše nakonec skončí Pierrovou vděčností za Francoisovu hloupost.

Šéfka celého projektu Hana Mikolášková není ve Východočeském divadle žádným nováčkem, před třemi lety režírovala hru Čistírna, kterou jsem sama měla možnost zhlédnout. Podobnosti mezi touto inscenací a premiérovým Blbcem jsou poměrně zřetelné. Jednoduchá statická scéna Zuzany Přidalové dokonale sedí prostředí hry. Hala s malým množstvím rekvizit, dlažba po celé ploše, obrazy na čistých, dřevem obkládaných zdech, to vše vyhlíží dostatečně snobsky. Bílý nábytek a sošky korespondují se světlými zdmi a podlahou. Vzezření bytu patřícího pařížskému boháči podporují skleněné posuvné dveře, za kterými se mění projekce podle prostředí, což hodnotím jako zvlášť nápadité. Rovněž chvályhodné je šikovné využití celé hloubky jeviště.

Paní režisérka sáhla i po „svých“ osvědčených hercích. Alexandr Postler v roli mírumilovného Francoise zastínil bezesporu kvalitního Martina Mejzlíka, který však problémy se zády ztvárnil dosti věrohodně. Pan Postler ale dokázal, že na malé role je ho opravdu škoda, protože jeho „Blbec“ byl doslova k sežrání. Naproti tomu bylo zklamání z poněkud nepřirozeného ztvárnění postavy Pierrova přítele Leblanca Josefem Vránou. Jeho síla totiž spočívá v expresivitě a ta se do této hry příliš nehodí. Moji pozornost opět upoutal standardní, a tudíž výborný výkon Jana Musila – bláznivého daňového kontrolora Šemíka. Ale nejvýraznější, i když v malé roli účinkující, byla Kristina Jelínková, která navíc jako Pierrova manželka Christine vypadala skvěle.

Blbec k večeři je režijně propracovanou záležitostí. Víceméně kvalitní herecké výkony, složitý děj v kombinaci s jednoduchou scénou nepůsobil vůbec chaoticky. Hra sice dostává spád až těsně před koncem první poloviny, ale po přestávce člověk nemá příležitost se nudit. V některých chvílích je ale vtípků a průpovídek až příliš, až nakonec opakovaný vtip přestává být vtipem, ovšem to je záležitostí scénáře a nemění to nic na tom, že tato hra měla být komedií a odlehčením, což se stalo.

U konverzační komedie se možná nepředpokládá hlubší zamyšlení diváka, ale i přes silnou nadsázku musím říct, že mě to přemýšlet donutilo. Francois Pignon je totiž možná hloupým, ale také bezmezně dobrosrdečným člověkem, který nakonec zbohatlíka Pierra Brochanta zachrání před soukromou zkázou, a to i přes to, že byl původně zneužit pro jeho zábavu. Lidí s takovými vlastnostmi není mnoho a já doufám, že jich snad nebude ubývat, protože svět takové „dobré hlupáky“ potřebuje.

Blbec k večeři jako celek nebude vedle Zpívání v dešti nebo Dvanácti rozhněvaných mužů nejatraktivnějším kouskem letošní divadelní sezóny, ale dokáže zpříjemnit večer a poskytne člověku příležitost se zasmát. Východočeské divadlo Pardubice pro tento měsíc určitě obstálo a už teď se těším na Sen noci svatojánské.

Jana Sekerová / 15 let – Gymnázium Dašická, Pardubice
(zdroje úvodních faktů: webové stránky VČD, Wikipedia.org)