Na Kunětické hoře nejen hrajeme, ale točí se tam také film…

J. Musil při natáčení s J. Kalužným – studentem zvuku
na FAMU

Kontrola natočených záběrů na „place“.

O líčení se postarala vlásenkářka Ivona Stanková
foto archiv

Pokud jste na Kunětické hoře viděli v nedávné době malý filmový štáb, prozradíme vám, kdo a co tam točil. Všechno má na svědomí náš herec JAN MUSIL, který v nabitém divadelním diáři našel volný čas na svého filmařského koníčka, do kterého se pustil poměrně velkoryse a s odvahou.

Začněme ovšem divadlem, konkrétně tvojí poslední premiérou, muzikálem Zpívání v dešti. To je nejen zpěv, ale také stepování. Jak ses s tím vším vyrovnal?
Co se týká stepování: na škole jsme sice měli step, ale v porovnání s tím, co jsme absolvovali v rámci přípravy na Zpívání, to bylo jenom takové šolíchání. Kdybych věděl, do čeho jdu… (smích) Jednoduše řečeno: stepovat znamená, že údery nohou vytváříte nějaký rytmus do rytmu nějaké hudby, která má úplně jiný rytmus.

Náš rozhovor ale tentokrát nechceme směřovat jen k divadlu. Nedávno jsi prý totiž hrál před kamerou, o co šlo?
Dostal jsem malou roličku ve filmu Probudím se včera, který teď běží v našich kinech. Natáčení byla veliká jízda a hodně jsem si to užil. 

Kdo za filmem stál a o čem film je?
Režíroval a produkoval ho Miloslav Šmídmajer. Je to o návratu v čase a já tam hraju Davida Matáska za mlada – on se ve svých myšlenkách vrátí na střední školu, aby získal zpět svoji lásku, kterou ztratil. Paradoxní na tom je, že s Davidem Matáskem jsme se při natáčení vůbec nesetkali, my jsme žili v minulosti, on v „budoucnosti“. (smích) Dneska se možná konečně uvidíme, máme nějaký večírek. Ale díky natáčení si tykám s olympionikem Romanem Šebrlem, který měl ve filmu malou roli. Zaujalo mě, jak je výjimečně skromný. Je to velmi pohodářský člověk.

Film tě asi baví a přitahuje, protože jsi začal točit taky na vlastní pěst…
V podstatě to funguje tak, že si jednou za čas natočím krátký film. Vyberu si téma a jdu do toho. Momentálně mám roztočený krátký film, který se odehrává v období desátého století. Vymyslel jsem si mikropříběh chlapce, kterému vyvraždí rodinu a on se shodou náhod dostane do společnosti Varjagů. To byli Vikingové ze severu, které si najímali byzantští králové jako osobní stráž. Točili jsme pod Kunětickou horou a ještě budeme ve sklepeních točit interiéry.  

S kým vším na takovém natáčení spolupracuješ?
Zkombinoval jsem herce a neherce, většinou šermíře, kteří dělají akční souboje, nakonec se na tom podílelo asi osmnáct lidí. Zvukaře a střihače mám z FAMU, kameramana mám vystudovaného profíka a produkční je z Písku. O hudbě se teprve rozhoduje, protože je těžké najít někoho, kdo umí udělat hudbu k filmu, aby z toho nebylo cítit studio – počítač.

Jak je to s finanční a produkční stránkou takového tvého projektu?
Peníze asi zpátky nikdy nedostanu. Něco jsem dal ze svého, většina lidí to dělá zadarmo, protože to berou jako svou prezentaci, někteří potřebují praxi do školy. Ten projekt je pro ně asi zajímavý i tím, že si všichni mohou zkusit natočit něco, co se jinak v Čechách obvykle netočí. Mě osobně to stojí asi 20 000 korun. Beru to jako koníčka. Příprava trvala přibližně půl roku a několikrát to vypadalo, že se projekt položí. Největší sranda byla, když během natáčení docházelo k situacím, které jsem vídal v komediích z filmového prostředí a měl jsem pocit, že jsou přehnané. Ale jak mi bylo později řečeno, jsou naprosto běžné. Prý mi už jenom chybí stávkující jeřábník, který chce pauzu na oběd.

Přeji ti, aby se ti ten stávkující jeřábník raději vyhnul, a filmu úspěch!

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 5/2012