Babí léto v Nitře aneb Zápisky z cest za dobrým divadlem

Září je pro mě každoročně měsícem festivalů. Pár dní v Plzni a pár dní v Nitře, kde hledám inspiraci pro náš domácí GRAND Festival smíchu. Zatím každá cesta na západ i na východ přinesla svoje ovoce v podobě tipů do naší přehlídky – a nejen to, potkávám se s kolegy z celé České republiky a opět navazuji zpřetrhané kontakty se svými dávnými slovenskými kolegy.

Na plzeňský MEZINÁRODNÍ FESTIVAL DIVADLO jsem jela jenom na dva dny se svojí kolegyní z Divadla v Dlouhé, která organizuje festival Dítě v Dlouhé a návazně na to Festival 13+ (přehlídka určená dětem starším třinácti let, publiku náctiletých). Skvělých představení jsme si užily opravdu dostatek.  Racek kladenského souboru zažil na festivalu svou derniéru. Škoda, skvělá práce. Loňský objev roku slovenského divadelnictví Slávka Daubnerová napsala, režírovala a hrála v projektu M. H. L. o divadelní režisérce a první manželce Gustava Husáka Martě Husákové Lokvencové. Přesné, náročné a zajímavé. Romeo a Julie ostravského Divadla Petra Bezruče v režii Anny Petrželkové, která u nás připravila scénické čtení hry Pokusní králíci. Vrcholem přehlídky asi byla apokalyptická sci-fi s naturalistickými prvky Led budapešťského Národního divadla. Komplikovaný a nejednoznačný Sorokinův text mě sice nenadchnul, ale inscenace mi dlouho ležela v hlavě. Důvodů bylo mnoho a rozhodně mezi ně nepatřilo to, že se většina herců svlékala donaha, že se na jevišti předváděla kopulace, jež zacházela až za hranice intimity, kterou ještě většinové publikum snese. To jsou podružnosti, na které člověk zapomene, co však dlouho zůstává v paměti, je skvělé herectví všech zúčastněných.

Pak vybalit batožinu, vyprat, vyžehlit, zabalit, upéct moučník na cestu a připravit svačinu a za čtyři dny tradá na Slovensko na festival DIVADELNÍ NITRA. Tentokrát autem se dvěma kolegy – Zdeňkem Janálem a Radkem Smetanou. Se Zdeňkem se odjezd kamkoliv rovná velkému dobrodružství až hororu! Přijede z Prahy včas? Zabalí vše potřebné? Vyřídí před cestou vše neodkladné? Spousta otazníků… Po loňské zkušenosti, kdy jsme v Nitře nestihli začátek prvního večerního představení, se snažím odjezd naplánovat už na ráno. Odjíždíme však zase se zpožděním, ale hlavně že sedíme v autě a jedeme.  Cesta krásně utíká, pouštíme si cédéčka a občas i zpíváme. Kolegům nabízím svačinu i koláč. Vím, že jenom žena dokáže jisté věci plánovat, očekávat a předvídat. Opravdu nečekám, že by mě kolegové překvapili doma pečeným chlebem či svépomocně udělanou pomazánkou. Pokračování v cestě nám zbrzdí náhlý objev – Zdeněk potřebuje (nejlépe ještě na českém území s českými telefonními tarify) zařídit cosi pro nadcházející premiéru hry Utíkej, Váňo, utíkej! Neodkladně. Stojíme na odstavném parkovišti u dálnice, kolem sviští auta a my s Radkem čekáme. Dlouho. Zádrhel je vyřízen, jede se dál. Pak hranice a následně strašné zjištění – nemáme slovenskou dálniční známku. Zdeněk namítá, že ani vloni jsme ji neměli. Ach! To mě polévá horko dvojnásobně. V obrovské rychlosti nedobrzdíme a míjíme první benzínovou stanici, pak nadějně vyhlížíme další. Ale ouha! Na Slovensku je síť čerpadel mnohem řidší. Další ikonka benzínky zpomalí naše auto, ale dálniční známku nám neprodají. Nemají. Trneme ještě mnoho kilometrů, až v Bratislavě uspějeme. To nám už ale zamotává hlavu čím dál hustší doprava. Neřekla jsem, že jsme vyrazili v pátek? Aha. Takže chápete? V Bratislavě stojíme všude – před obchvatem, v tunelu, za obchvatem, na mostě…  Na víkend se těší všichni místní. Všichni, ale opravdu všichni odjíždějí směrem na Nitru. Ono to ani nikam jinam nejde – když se podíváte na mapu, pochopíte. Zdeněk se ptá, jestli můžeme nějak „krosnout“ ty hory nalevo. Jsou to sice Malé Karpaty, ale malé jenom názvem. Tudy cesta nevede! Před Nitrou se doprava zahustí tak, že se o dopravě nedá mluvit. Je to spíše stání. Opouští nás lákavá představa teplé večeře, v duchu se vyrovnáváme s tím, že se nestihneme převléct do divadla, ani ubytovat v hotelu. A pak zázrak. Někdo tam nahoře to „prošťouchne“ a my se opět posouváme. Pak všechno vezme rychlý konec. Hotel, umýt ruce, převléct do svátečního a poklusem do divadla. Je to hračka, bydlíme na náměstí, přímo proti němu. Jsme v takovém kalupu (a trochu v nervech), že jediné, po čem toužím, je natáhnout se. Divadelní sál mi to moc nedovoluje, herci dost ruší. Ne, samozřejmě že ne… Slavnostní zahájení XX. ročníku mi nápadně připomíná (aniž bych si myslela, že to někdo odkoukal) zahájení X. ročníku našeho festivalu, kdy na jeviště přišlo deset dětí jako deset ročníků. V Nitře dvacet. Prostě delší tradice.

Mezi námi v pohodě


Dům jelenů


Na dně


Weissenstein

Následuje polské představení, očekávaná senzace – Mezi námi v pohodě. Velký sál Divadla Andreje Bagara pojme kolem sedmi set diváků. Dnes i v dalších dnech je plno. Několik televizních obrazovek nabízí simultánní překlad do slovenštiny a angličtiny. Když se hodně soustředím, rozumím polsky velmi dobře, ne proto, že by to bylo tolik podobné mé rodné slovenštině, ale protože jsem se polštinu kdysi dva roky učila. Teď si však musím vypomáhat titulky a ty jsou zatraceně daleko a malinké. Soustředím se tedy na vizuální vjemy a ty mě naplní dosyta, inscenace je opravdu neuvěřitelně zajímavá právě po výtvarné stránce.

Následuje předávání nejvýznamnějších divadelních cen na Slovensku – DOSKY. Máme pozvánky, jsme VIP hosté. Z první řady sledujeme ceremoniál. Je zábavný a vtipně napsaný, i přestože mnoha souvislostem nerozumíme, nevíme, kdo je kdo a proč se některým vtipům a narážkám všichni smějí. Ceny jsou rozdány, ocenění i my přihlížející jdeme na raut. Podává se značkové víno Elesko chlazené v nádobách s ledem, odborně nabízené decentní obsluhou. Víno je tak dobré, že musíme opakovaně stát frontu na další „decinku“…

Druhý den jsme na dně, což je skvělá průprava na představení litevského souboru Na dně. Probral nás až belgický projekt Dům jelenů. Já jsem na tento typ divadla už asi stará; o generaci mladší Zdeněk byl nadšen, Radek zůstal chladným, já zděšená. A cítila jsem se podvedená. Proč toto považovat za skvělý počin?! Politicky korektní divadlo, ale zároveň nefalšovaný blábol. Tak to vidím já. Ale nemyslím si, že mám patent na rozum.

Večer jdeme na inscenaci Weissenstein pražského Divadla Komedie. „Konečně čeština,“ radostně povzdechne Radek s prvními slovy účinkujících. Představení nám připravilo krásný zážitek na konci dne. Dojmů bylo hodně a my s Radkem jdeme spát. Zdeněk do ranních hodin diskutuje o divadle s mladými recenzenty. Holt, mládí!

Ráno zjišťujeme, že hotel na náměstí je sice krásný, ale má svá úskalí. Přes skla zimní zahrady pere sluníčko, „skleník“ se nedá otevřít ani vyvětrat. Náměstí žije celé dny jarmarkem, hudbou a tancem. Přímo pod našimi okny… Když si chceme po snídani udělat siestu, celé hodiny posloucháme kolovrátkovou hudbu zezdola. Po zdech hotelu vzlíná vůně sladkého skalického trdelníku a zápach oleje, ve kterém se smaží cikánská pečeně, klobásy, ryby, kuřecí steaky. Nic z toho by si rozumný člověk po předběžném ohledání neměl dávat. Kolegové to přesto zkusí a překvapivě žijí dál. Burčák se ale pít nedá! Velká škoda! Nitra je vyhlášenou vinařskou oblastí, kde jinde než tady by měl člověk natrefit na dobré víno?! Ani v restauracích se pít nedá. S gastronomií je to v Nitře vskutku zvláštní. Je zde snad největší počet pizzerií na obyvatele na celém světě. Ale Italové by se kvalitě divili. Přesto se v nich stravujeme, nic jiného nám nezbývá. A ještě je tam jedna čínská restaurace, kterou navštěvujeme každoročně a vždy se zařekneme, že naposledy. Gastronomické nebe potkáváme až v kavárničce s italskou (jak jinak) zmrzlinou. Lepší jsme nikdy nejedli. Vysoký podíl ovoce, nešizená 70% čokoláda, pravá vanilka, opražené celé lískové ořechy. Já se jí nedokázala nabažit.

Divadelní vrchol přichází poslední den našeho pobytu v podobě Loveckých scén z Dolního Bavorska souboru budapešťského Národního divadla. Sedíme na pytlech slámy uprostřed sálu kulturního domu a kolem nás se odehrává fascinující příběh z vesnice poválečného období. Herci procházejí kolem nás, mezi námi, hrají s neuvěřitelnou opravdovostí a nasazením. Z naturalismu některých scén až mrazí. Tento zážitek už nepřebije ani antická tragédie Médea moskevského souboru Divadla mladého diváka. Velký sál divadla praská ve švech, diváci sedí i na schodech. Velká část publika jsou studenti vysokých škol. Vidím spoustu divadelníků z Bratislavy, ze Zvolena a Košic. Je znát, že festival má dobré jméno, tradice dvaceti úspěšných ročníků mluví za všechno.

Pak poslední káva, zmrzlina na náměstí a my vyrážíme vstříc noci domů, do Pardubic. Čeká nás dlouhá cesta a příjezd v brzkých ranních hodinách. Vzpomenu si na to, že letos přijel do Nitry jeden recenzent z Budapešti na kole, a jenom doufám, že ředitel nepřehodnotí naši finanční situaci natolik, aby i nás vysílal do zahraničí na kole. Nerada bych za rok jela v cyklistickém dresu s baťůžkem…

Každá návštěva festivalu má své plusy i mínusy. Spoustu divadelních zážitků, pracovních kontaktů a přátelských setkání vyvažuje nepohodlí a svým způsobem i strádání (i pohodlný hotel má svá omezení). Jíme po restauracích, obvykle v kalupu, jindy v chvatu slupneme něco nezdravého a pak se odměníme něčím sladkým či skleničkou alkoholu. Spíme v cizích postelích a budíme se v cizích městech. Debatujeme, diskutujeme a hádáme se o divadle. Ale v každém případě to má něco do sebe. V Nitře nás navíc pokaždé vítá nádherné počasí, léto se nevzdává. Vzduch je nasycen předzvěstí podzimu a naplněn radostí ze života. Proto mě to tam tolik táhne. A kolegy, myslím, taky.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 11/2011