Dvacítka Jiřího Seydlera

Rovných 20 let ve východočeském angažmá by oslavil JIŘÍ SEYDLER, kdyby dál setrval v režisérském úvazku. Ten mu však letos v létě končí. Jeho odchod z angažmá, které bylo na režiséra snad rekordně dlouhé, by určitě neměl zůstat bez povšimnutí. Především však zaslouží připomenutí řada inscenací, které ve VČD nazkoušel, a v prvé řadě za to stojí Jirka sám o sobě. Ostatně, čím jsem starší, tím větší váhu přikládám u divadla právě lidským vlastnostem, na ty kumštýřské má stejnak názor každý svůj… Jirkovou poslední režií jakožto domácího režiséra (nic totiž nebrání tomu, aby se v budoucích letech objevil jako host) je Tajemný hrad v Karpatech. První otázka proto zamíří k této „kunětické“ premiéře, další se budou točit kolem dvou dekád pardubické divadelní historie spjaté s jeho osobou…

Proč sis vybral do exteriérového prostoru na Kunětické hoře právě Tajemný hrad v Karpatech a co tě na této komedii baví?
Co jiného může patřit na zříceninu Kunětické hory než Tajemný hrad v Karpatech: je to komedie, parodie na slavnou knížku, kterou všichni známe, a my máme navíc možnost vycházet z našich místních reálií, což by byla škoda nevyužít. Měla by to být inscenace, která bude bavit tvůrce, herce, a zároveň pevně doufám, že bude bavit i všechny diváky. Mě osobně na tom textu baví asi nejvíc stylizované parodické situace a naivistické zobrazení technických vynálezů ujetého vědce, šílence Orfanika, které stavíme do kontrastu se zaostalým karpatským venkovem.

V kapele Můžete si za to sami! v inscenaci Benny Rock´n´Roll Star, foto R. Šťastný

Jaká je tvá první vzpomínka na Pardubice – na pardubické angažmá?
Mám dvě nejsilnější vzpomínky (nebo nejrychlejší?). Jednu uměleckou a druhou alkoholickou. Při naší profesi, daleko od domova, je to asi normální. Takže obě.  Umělecká – do celkem klasického textu Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko jsem se snažil se samozřejmostí vlastní mému tehdejšímu věku dvaadvaceti let implementovat několik prvků „moderního divadla“. Herci mi samozřejmě nedali najevo, že objevuji dávno objevené jevištní nesmysly, a oddaně mě poslouchali. Přeju ti vidět to publikum, když nevěřícně sledovalo, jak Zdeňka Rumpíka v roli Centuriona jeho kolegové popravují vytržením červených pentlí z jeho hrudi! A alkoholická? Asi když jsme s mým kamarádem Jirkou Kalužným popíjeli burčák usazeni vysoko na lampě městského osvětlení a komentovali kolem nás kroužící policejní patroly.

S jakými ideály jsi sem přicházel? Hlásil by ses k nim i dnes?
Asi jenom částečně. Ty základní určitě zůstávají. Ale pamatuju si na jeden úplný nesmysl, který jsem vyznával. A to, že na komedii (myslím opravdové komedie, dejme tomu frašky) je netřeba cokoli složitého vymýšlet. Že se to prostě obyčejně řekne, zahraje a ono to bude fungovat. Nepřeju si, abys viděl moje první dvě tři komedie, než jsem přišel na to, že „natajmování“ vtipu, té setiny sekundy, která je jediná možná pro vznik toho krásného v hledišti – smíchu, stojí obrovské přemýšlení, čas a hlavně zkoušení a zkoušení! A přesnost!

Jak se za těch 20 let změnilo české divadlo – inscenační styl, diváci, postavení divadla ve společnosti, vnímání divadla odbornou kritikou atd.? A jak se změnilo pardubické divadlo?
Tohle je na mě příliš složité a obsáhlé téma, které můžeme řešit (a nevyřešíme) u piva. Ale pardubické divadlo se změnilo významně. Když jsem do něj nastupoval, byla to skutečná oblast – divadlo, které mělo problémy s návštěvností, se zajímavostí repertoáru a i se svojí budoucností, protože tehdejší ředitel Kučera nebyl prostě tou pravou osobností pro vedení divadla. Myslím, že se našel jako poslanec za ČSSD, člen rady pro vysílání, šéf výboru podvýborů mlácení prázdné slámy, ale jako hlava živé a velmi složité instituce – divadla, byl nic moc. A jeho následovník Gustav Skála? Do našeho divadla se v té době začínalo víc chodit (do jaké míry to byla jeho – naše – zásluha, si nemůžu být jist, protože se tak dělo i v jiných divadlech), ale jeho styl – vytvářet ze svých přátel neherců herce podstatných rolí a z jeho přátel tanečníků vytvořit nový první obor pardubického divadla mi zrovna moc taky neseděl. To se změnilo za ředitelování Petra Dohnala, který divadlo nikdy nebral jako svoji prebendu, ze které se musí co nejvíc (politicky) vytěžit, ani jako řešení svých mindráků a prosazování jenom svých (ať dobrých, nebo špatných) nápadů. Stal se dobrým manažerem – to znamená, že co umí, dělá sám, a o ostatním se poradí se svými kolegy. Netvrdím, že v pardubickém divadle je všechno ideální (to by prostě nebylo divadlo), ale „barák“ je už léta plný a výteční herci hrají (vesměs) zajímavý repertoár. Zní to jednoduše, ale víš sám nejlíp, že to je zatraceně sakra těžké! A z takového divadla se mi po těch dvaceti sezónách dobře odchází. Nemusím totiž utíkat, prostě jen odchááááázííííííím!

Kterých svých pardubických inscenací si nejvíc ceníš a proč?
Těch inscenací je určitě víc, ale ta první, které si (dejme tomu) ve svých vzpomínkách vážím, je Návštěva staré dámy. Byla to moje první práce v Pardubicích, o které snad mohu říct, že to, co jsem chtěl říkat, rezonovalo i mezi diváky. I když rozhodně si nejsem jist, jestli to byla moje zásluha, nebo spíš víc zásluha vynikajících herců Zdeny Bittlové a Petra Hübnera. A další komedie? Můj první muzikál – Žebrácká opera se skvělou muzikou mého kamaráda Jirky Šlupky Svěráka. Měsíční běs, kde úchvatná trojice herců – Lucka Štěpánková, Vašek Dušek a Martin Mejzlík – předváděla nezapomenutelné momenty jevištní souhry. A jako poslední (našel bych jich ve svých vzpomínkách určitě víc) Peer Gynt opět s Martinem Mejzlíkem a Láďou Špinerem v titulní roli. Ten jejich společný svetr byl zaslouženě propocený!

Co plánuješ dál a které pozitivní zkušenosti si přineseš z Pardubic do své další práce?
Plánuju veliké dobrodružství! Nastupuji jako umělecký šéf karlovarského divadla a budu se pokoušet znovuobnovit v nádherné historické budově pravidelnou činoherní tvorbu. Při tom budu samozřejmě dál hostovat v jiných divadlech a pracovat i pro ČT, kde kromě pořadu Divadlo žije! připravuji i televizní přenosy divadelních inscenací. A co si přinesu z Pardubic? Skoro všechno. Začínal jsem tady ve svém dávném dětství, všechno, co umím (pakliže něco), jsem se naučil tady u vás! Takže mi držte palce!

Díky, držíme a těšíme se na tvé návraty – přinejmenším jako člena kapely v inscenaci Benny Rock´n´Roll Star. A zajdeme na to pivo, kde s tebou tak rád polemizuji…

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 6/2011