Berlín očima pardubických herců

Uměleckému souboru pardubického divadla je každý rok nabídnuta možnost vyjet za hranice České republiky a poznat svět divadla nejen v evropských metropolích. Po studijních cestách do Londýna, Bratislavy, Vídně, Paříže, Wroclavi, Krakova a dokonce New Yorku jsme se letos vydali do Mekky německého divadla – do Berlína. Část souboru se od 6. do 9. května 2011 nechávala inspirovat atmosférou tohoto německého velkoměsta, jeho architekturou, galeriemi, muzei a především divadly.

Celá divadelní výprava pohromadě se naposledy viděla jen po příjezdu do Berlína, poté se už jednotlivci či malé skupinky rozutekli do ulic za divadelními zážitky… Jaké dojmy si „účastníci zájezdu“, který si každý samozřejmě sám hradil, odvezli, co v Berlíně viděli a co je zaujalo, se dozvíte v následující anketě…

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2011

Petr Dohnal: Opět se mi potvrdilo, jak důležité je srovnání toho, co děláme, s tím, co se dnes vytváří ve světových centrech. Berlín je opravdu divadelním městem. Mně se podařilo vidět výborné činoherní představení hry Maxima Gorkého Děti slunce, které dokázalo, že i starší, málo hrané, ale dobře upravené texty mohou rezonovat s dnešní dobou. Vylehčenou formou a s nadhledem lze sdělovat i závažná témata. Oproti tomu představení Kiss me, Kate ukázalo, kam až lze jít v míře vkusu, co je pro diváka ještě únosné a co za jeho hranicí. Vanová show Soap – Die Show nás zavedla do tradičního berlínského kabaretu, jak ystřiženého z Mefista. Představení Slečna Julie s využitím multimediální techniky předvedlo, jaké další rozměry může divadlo ještě nabízet, tato inscenace byla pro mne určitě velkou inspirací.

Návštěva egyptských sbírek na tzv. Muzejním ostrově pak jen dovršila vynikající dojem z velké německé kulturní metropole. Škoda, že jazyková bariéra blokuje prezentaci našich představení v zahraničí, určitě by mnohá se ctí obstála i v této široké nabídce.

Petra Tenorová: Berlín je nádherný. Málem jsem se uchodila. Jakožto milovnice egyptské kultury jsem samozřejmě zavítala i do Neues Museum, kde jsou veliké egyptské sbírky. Ovšem ty nejsilnější zážitky mám kupodivu z něčeho jiného. Za prvé to bylo Pergamonské muzeum, kde jsou antické a babylonské památky. A hlavně Ištařina brána. Toužila jsem ji vidět od dětství a teď jsem před ní stála. Monumentalita a energie té stavby mě absolutně smetla a já se tam regulérně rozbrečela. Za druhé to bylo představení Othello v Deutsches Theateru. Othella zde hrála žena a herecky byla tak perfektní, že to vůbec nevadilo, spíš naopak. Německy neumím vůbec nic, ale text nebyl vůbec podstatný, protože situace a vztahy byly tak skvěle vystavěny a emoce tak silné, že jsem jim rozuměla naprosto každé slovo. Je těžké to shrnout ve dvou větách. Každopádně je to jedna z nejsilnějších inscenací, které jsem kdy viděla.

Josef Pejchal: Návštěva Berlína byla pro mě nádhernou studijní cestou s rodinnou atmosférou, zvláště proto, že se mnou jela moje paní s maminkou. Maximálně jsem byl spokojený s představením Peršané, spokojený jsem byl s Amphitryonem a pak jsem bohužel viděl Moudrého Nathana. Celý pobyt jsme si ale náramně užili. Doporučuju!

Martina Sikorová: Měli jsme úžasné počasí. Chodila jsem městem, byla v Postupimi, v Pergamonském muzeu a samozřejmě v divadlech. Nejvíce jsem se těšila na muzikály, viděla jsem Kiss me, Kate a We Will Rock You. Taky jsem byla v Berliner Ensemble na Moudrém Nathanovi. Ale nadchla mě až Slečna Julie v divadle Schaubühne. Kdybych jela do Berlína jen kvůli téhle inscenaci, stálo by to za to!

Miloslav Tichý: Slečna Julie, Děti slunce, Sven Lehmann – nemám slov.

Jindra Janoušková: Zájezd do Berlína byl pro mě velkým zážitkem – nádherné počasí, široké bulváry… Ale hlavně jsem měla štěstí na krásná a rozmanitá představení. Viděla jsem čtyři, což je na tři dny docela dost.

Alexandr Postler: Díky znalostem Zdeňka Janála o Německu jsem byl v Berlíně jako doma.

Jana Uherová: Berlín rovná se skvělé zážitky. Město je to krásné, velkorysé, ať už v historické, či moderní architektuře. Po několika dnech jsem se zde cítila jako doma. Myslím dokonce, že bych v Berlíně mohla žít. Město je to opravdu k žití. Jsou zde obrovské parky a klidové zóny. Provázelo nás nádherné počasí, které lidi vyhnalo do ulic a zahrad, kde se nerozpakovali roztáhnout si deku a otevřít piknikový koš.

Navštívila jsem největší čínskou zahradu v Evropě, zámeckou zahradu v  Charlottenburgu i komplex zámků a parků v Postupimi. Trochu jsem si připadala až nepatřičně, jako bych byla zařazená do turistického oddílu. Ochutnala jsem nefalšovanou tureckou, čínskou a bavorskou kuchyni i evropský mix a stabilně kvalitní rýnský ryzlink. Navíc jsem viděla tři dobrá představení – kabaret Soap – Die Show v Chamäleon Theateru, muzikál Kiss me, Kate v Komische Oper a hru Muž bez minulosti ve slavném Deutsches Theateru, bohužel ani jedno nebylo dech beroucí. Ale někteří kolegové zažili opravdu neopakovatelné divadelní zážitky, takže mi nezbývá než jim tiše závidět, nebo se vypravit do Berlína ještě jednou, či vícekrát. Myslím, že zvolím tu druhou možnost. A ráda!

Tomáš Syrovátka: Berlín, město s jizvami; město věčně mladé, jak zpívala Marlene Dietrich; metropole s obrovskou kulturní tradicí i s budoucností vyrůstající ze skla a betonu; atmosféra otevřenosti, ale i všudypřítomné mrazení v zádech ztělesněné v připomínkách nepochopitelných obětí. Město plné zeleně, kaváren a venkovních restaurací, centrum jako místo pro život, ne jen jako prestižní adresa pro sídla firem a společností, už vůbec ne tržiště s cetkami pro turisty. Mladí lidé na trávě v parcích a kolem Sprévy, multikulturalita, knihkupectví s nabídkou edicí tak rozsáhlých, že berou dech, odborná literatura běžně i v dalších světových jazycích, ulice nezahlcené automobilovou dopravou. Široká kulturní nabídka, divadla s historií i mladé, nově vznikající soubory. Divadlo, které hledá, které přemýšlí, vyjadřuje se, má názor, cítí zodpovědnost a neuzavírá se do věže ze slonoviny, odkud se dělá umění pro umění. Moudrý Nathan režiséra Clause Peymanna v divadle Berliner Ensemble – téma soužití světových náboženství. Pohádka? Ale, my ji žijeme (i s dobrým koncem?). Hans Eisler Revue (opět Berliner Ensemble) – věnovaná dílu dvorního skladatele Brechtova divadla Hansi Eislerovi. Portrét života umělce, který nikdy nežil ve vakuu a sám pro sebe, ale vždy se střetával s realitou – s nezaměstnaností, s nacismem, s válkou, s emigrací, Výborem pro neamerickou činnost, s poměry v NDR. Intenzivní herectví a ostře apelativní zpěvácká interpretace, geometrická scéna, přesnost, účelnost, neiluzivní emoce přiznávající divadelnost: autentičnost namísto pravděpodobnosti a popisnosti. Esence divadla, které nekončí na jevišti, ale přerůstá mimo své zdi. Bouřlivý potlesk obecenstva a volání bravo. A do třetice – Slečna Julie v Schaubühne (volně podle Augusta Strindberga). Text zredukovaný na minimum, ale prostřednictvím videoprojekce simultánně rozehraný i jako film. Zdvojení reality, pluralita vědomí, zmnožení hlavního hrdiny nabízející hned několik perspektiv vnímání současně. Filmové záběry i textové monology soustředěné na materiální detaily používaných rekvizit tematizují nejistotu lidského vědomí ztrácejícího pevný bod. Znovuobjevený realismus pro diváka postmoderního věku; plné hlediště s doslova zatajeným dechem. Dva divadelní soubory, tři přístupy – inspirace divadlem, které je živé, sebevědomé, nepochybuje o smyslu své existence a je si vědomo širších souvislostí… Takový byl divadelní Berlín mýma očima. Berlín, který přece není tak daleko…

Zdeněk Janál: V Berlíně mě opět naprosto nadchla vysoká úroveň zdejšího divadelnictví. Jednak technická dokonalost zhlédnutých představení a jednak široké možnosti a schopnosti německých herců. Berlínská divadelní scéna je velmi pestrá, každé z velkých divadel má svou jasnou tradici a z té zpravidla čerpá i v současnosti. I tak jsou jednotlivá představení svébytným dílem a historický kontext daného divadelního domu vnímám spíše jako jeho výhodu. Mám nyní na mysli především Berliner Ensemble, Schaubühne a Volksbühne, které jsem tentokrát navštívil a které se prezentují zcela svébytně, odlišně. Liší se pak samozřejmě i herectví jednotlivých souborů, které je systematicky budováno dle převažujících inscenačních způsobů těchto divadel. Společným prvkem je důraz na hereckou techniku, koncentrovanost, schopnost kontrolované emoce, na precizní stavbu postavy a na slovní jednání, a také je zřejmá oddanost textu, režisérovi a celé inscenaci. Dále je vždy podstatné téma, které by mělo mít aktuální společenský přesah či dopad. Vždy jsem překvapen, čeho všeho je většina německých herců schopna, kam až dokáže zajít, a nebojím se při „hodnocení“ jednotlivých výkonů používat slova jako „dokonalost“. Tentokrát by tento superlativ patřil za všechny například k výkonům Carmen-Maji Antoni či Anny Graenzer v Moudrém Nathanovi režiséra a šéfa Berliner Ensemble Clause Peymanna, Jule Böwe v roli Kristiny ve Slečně Julii (Schaubühne) a samozřejmě Sophii Rois v titulní roli v Dámě s kaméliemi ve Volksbühne. I když bych mohl jmenovat mnohé další, kteří jsou skutečnými mistry hereckého řemesla. Německá, či konkrétně berlínská divadla tedy pro nás mohou být vskutku inspirativní!

Dále mě vždy udivovala a udivuje kultivovanost Berlína a obrovské investice do jeho infrastruktury a kulturní scény, které jsou na první pohled patrné. Kulturní politikou Berlína by se mohla všechna česká města nádherně inspirovat!