Změna dramaturgického plánu
aneb Kterak se v Pardubicích minuli Franz Werfel s Klausem Mannem

Takřka v téže době (někdy zkraje roku 2010), kdy jsme s režisérem Petrem Kracikem vybírali titul na jaro 2011, četl jsem román Klause Manna Mefisto. A v duchu jsem si říkal, že je to do budoucna látka pro naše divadlo. V té době to ale byla daleká budoucnost. S panem režisérem jsme se velmi záhy shodli na nádherné hře Franze Werfela Jacobowsky a plukovník, po které jsem toužil už dávno, a už když jsem název této skvělé, nicméně těžké, a proto ne příliš často inscenované hry prvně vyslovil, zjistil jsem, že máme s Petrem Kracikem společnou lásku: „To je krásná hra, tu chci celý život dělat!“, slyšel jsem v telefonním sluchátku. Od té doby jsme se několikrát sešli: u nás v divadle, pod Palmovkou – a dokonce, když pan režisér projížděl Pardubicemi – na nádraží. Těšili jsme se a současně měli z Werfelovy hry respekt. Upřesňovali jsme obsazení, interpretaci textu, povídali si o jeho úpravě, výtvarník si lámal hlavu jak vykouzlit na scéně moře a ponorku, ředitel Petr Dohnal sehnal historický automobil, který se měl prohánět po jevišti.

Mezitím jsme ovšem v Pardubicích nazkoušeli několik nových inscenací a jejich obsazení se vyvíjelo jinak, než jsme původně plánovali. A podobné výhledy máme i na zbytek sezóny 2010/11. Stáli jsme před těžkou volbou, zda přetížit některé herce, kteří by hráli velké role prakticky ve všech inscenacích (což je nesmírně rizikové, protože i malý herecký úraz by mohl zásadně ochromit provoz divadla), nebo hledat jiné a třeba ne tak dobré obsazení. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme dělat kompromisy, a pokud se ke hře Jacobowsky a plukovník vrátíme, tak v plné síle, až to okolnosti umožní. Navzdory investované práci, kterou jsme museli všichni zahodit, jsme tedy vybrali možnost třetí: změnu titulu.

Sezóna 2010/11 nese tematický název Temperamenty. Válečná komedie Jacobowsky a plukovník měla na jeviště přinést střetávání protikladů a také téma uprchlictví – téma naší tolerance či netolerance k cizincům, menšinám. V dramatu Klause Manna Mefisto se nám podařilo najít titul, kterým jsme od zvoleného tématu neutekli. Takřka stejná doba – nástup nacismu, utlačování lidí s jiným názorem nebo jiné rasy. Ale nejen to. Klausovi Mannovi se podařilo to, co dokáží jen nejlepší autoři – spojit společenské téma s osobním a intimním. Mefisto není jen dílem se společenskou tematikou, jeho autor si klade v pravdě mefistotelskou – chcete-li metafyzickou otázku: Kde se v člověku rodí zlo? A to je první otázka, kterou bychom si měli položit, chceme-li se zabývat lidskou přirozeností – lidským temperamentem – podstatou naší existence a vědomím odpovědnosti za to, jak prožijeme vlastní život. Naše sezóna se tak tématem Mefista dostává – řečeno slovy Goethova Fausta: „k jádru pudla“. A jelikož je to také sezóna, v níž vám nepřinášíme titul z oblasti světové klasiky (Shakespeare, Goethe apod.), zdůrazněme, že Mefisto beze zbytku naplňuje to, co činí z her nesmrtelných klasiků stálice divadelního repertoáru: je velikou hrou světa. Není jen příběhem v rovině mezilidských vztahů, ale dotýká se podstaty našeho bytí. Hlavní hrdina hry Höfgen nebojuje jen o svou kariéru, ale je hnán i faustovskou tvůrčí touhou a mučen faustovskou volbou, zda ve jménu své touhy zaprodat sám sebe… A že je to téma mnohých herců a umělců naší současnosti, netřeba dodávat – ačkoli se nezaprodávají přímo režimu jako postava herce Höfgena z Mefista, ale spíš reklamě nebo bulvární práci…

Naše volba nebyla náhodná, vrátila nás k podstatě toho, o čem chceme hrát. A naplňuje i naše ambice nabízet jedinečnou, originální, neeklektickou dramaturgii, k čemuž by měla napomoci autorská práce na scénáři, který v těchto dnech píší Petr Kracik s dramaturgem Ladislavem Stýblem.

Doufáme, že autoři Franz Werfel a Klaus Mann se v budoucnu na našich jevištích opravdu potkají, a vám divákům děkujeme za pochopení změny, která vždy znamená nějakou ztrátu, ale v našem případě krásnou ztrátu. V kolonce nálezy totiž čteme: Klaus Mann: Mefisto, režie Peter Kracik, premiéry 16. a 17. dubna 2011.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 2/2011