Nejen o světlech s Pavlem Albrechtem

Při příležitosti oslav stého výročí předalo Východočeské divadlo stříbrné pamětní medaile za dlouholetou kvalitní práci a významný podíl na vytváření dobrého jména pardubického divadla. Jedním z oceněných byl osvětlovač PAVEL ALBRECHT, který se stále podílí na „svícení“ našich představení. Na rozhovor přišel po jedné z generálek operety Pomsta à la Netopýr…

Jak jste se dostal k profesi osvětlovače ve Východočeském divadle?
Bylo to díky mému otci, který zde v padesátých letech působil také jako osvětlovač. V té době potřebovali v divadle pomoci s takovou jednoduchou prací, bylo to promítání projekce. No a divadlo mě natolik nadchlo, že jsem se zde „zachytil drápkem“ a pak už to šlo samo. Po skončení vojenské služby jsem nastoupil jako osvětlovač.

A co vás v té době na divadle tolik zaujalo?
Atmosféra v divadle a celý repertoár, rád třeba vzpomínám na Švejka.

Které představení bylo pro vás premiérou v roli osvětlovače?
To si pamatuji naprosto přesně, bylo to představení Se srdcem divno hrát, které zde mělo premiéru 19. března roku 1955.

Co se od té doby ve vašem oboru změnilo?
Určitě je to využití počítačů, které nyní ovládají veškerá světla umístěná v divadle. Jediná dvě světla, která pořád ještě musí člověk ovládat ručně, jsou v hledišti na druhém balkóně. Dřív se vše dělalo rukama, což bylo často nepřesné a navíc těžké. Taky se změnila svítidla, která jsou dnes samozřejmě kvalitnější. Práce je tedy rozhodně ulehčená, a to nejen u nás, ale i na různých „štacích“, protože i ostatní divadla jsou už vybavená podobně jako to naše.

Pavel Albrecht s ředitelem divadla Petrem Dohnalem

Kolik představení měsíčně v průměru svítíte?
Většinou to bývá kolem deseti představení.

Máte nějaké zkušenosti i s osvětlováním pro televizní stanice?
S tím bohužel zkušenosti nemám. Pokud k nám do divadla nějaká televize zavítá, má většinou svůj vlastní tým, který se o tyto věci stará sám, a obvykle si s sebou vozí i svá světla. My jim pomáháme pouze okrajově, jsme jim „k ruce“.

Jak jsem již zmiňoval v úvodu, obdržel jste stříbrnou pamětní medaili za celoživotní práci ve Východočeském divadle. Jaký jste měl pocit, když jste stál na jevišti a přebíral ji?
Mě toto ocenění především velmi překvapilo, vůbec jsem netušil, že pamětní medaili dostanu také já. Ale musím říci, že mi to udělalo velikou radost, beru to tak trochu jako poctu celé naší rodině, nejen mně, ale i otci a mé ženě, která tu přes čtyřicet let pracovala jako vlásenkářka.

Které představení se vám v poslední době nejvíce líbilo? A proč?
Bezpochyby je to muzikál Chicago, líbí se mi jeho téma a navíc je v něm překrásná muzika, jazz mám moc rád. A v neposlední řadě je to velmi dobře udělané představení.

Čím vás osobně Východočeské divadlo nejvíce ovlivnilo?
Určitě to bylo tím, že jsem zde našel svou manželku. Ale také jsem měl díky své práci možnost dostat se do společnosti zajímavých lidí, o které v našem divadle nikdy nebyla nouze.

A co byste závěrem popřál pardubickému divadlu do budoucna?
Divadlu lze popřát pouze šťastnou ruku při výběru inscenací, podporu města a hlavně hodně spokojených diváků. Musím zaklepat na dřevo, že zatím k nám chodí diváků dostatek, a já jen doufám, že to tak zůstane i nadále!Mik, Divadelní zpravodaj 3/2010