Naše maskérky se stále zdokonalují

Ve Východočeském divadla „kouzlí“ tři maskéři/vlásenkáři. Vedoucím je zkušený Slávek Vagenknecht, který si postupně vychovává své následovnice Ivu Machurkovou a Ivonu Stankovou. Iva v Praze nedávno dokončila rekvalifikační maskérský kurz a Ivona jím stále ještě prochází.

Iva Machurková do divadla přinesla několik fotografií svých maskérských děl z kurzu, které mě zaujaly, a doufám, že osloví i vás. Proto jsme se také s Ivou sešli, aby nám o své zajímavé práci a kurzu řekla více…

Ivo, jsi vyučená kadeřnice, ale už bezmála deset let pracuješ v divadle. Co tě k nám přivedlo?
Vlastně úplná náhoda. Kamarádka mi před deseti lety řekla, že divadlo hledá vlásenkářku, a já jsem se šla zeptat. No a ono to vyšlo.

Jaký je rozdíl mezi prací kadeřnice a vlásenkářky?
Jsou to dva úplně rozdílné obory, takže se to v podstatě srovnat nedá.

Jak vzpomínáš na maskérský kurz a co ti přinesl?
Na kurz vzpomínám moc ráda, protože jsem tam poznala skvělé lidi, kteří mě toho moc naučili. A navíc si myslím, že se z nás stali i opravdoví přátelé. Takže mi to přineslo nové poznatky z oboru a lidi, na které nezapomenu.

Jak kurz probíhal? Líčili jste i v nějakých pražských divadlech?
Kurz se skládal z teoretické a praktické části. V teorii jsme se učili historické doby od Egypta po současnost, výrobu vlásenek a jiných vlasových doplňků. V praktické části jsme líčili různé postavy, odlévali jsme nosy, kašírovali masky, učili se dělat jizvy a česali různé dobové účesy. Na závěr jsem skládala zkoušky, v teoretické části jsem musela písemně zodpovědět 32 otázek. V praktické části jsem si vylosovala postavu a tu jsem musela během hodiny nalíčit a celkově dotvořit včetně paruky a doplňků. Mou závěrečnou prací byl vodník.
V pražských divadlech jsem bohužel nelíčila, ale měla jsem to štěstí, že jsem se jako jedna z mála dostala do zákulisí divadla Hybernia, kde právě probíhaly generální zkoušky muzikálu Drákula, takže jsem mohla vidět, jak to dělají jinde. Bylo to pro mě moc zajímavé. Zjistila jsem, že se u nás nemáme vůbec za co stydět. A dnes, když mi někdo řekne: „Jo, to kdyby jste viděli, jak to dělají v Praze,“ můžu říct: „Stejně jako u nás!“ Musím přiznat, že naše práce je na velmi vysoké profesionální úrovni.

Bohaté zkušenosti s líčením máš už i z našeho divadla. Které inscenace byly z hlediska tvé profese nejkomplikovanější?
Ani tuhle otázku ti nezodpovím jednoznačně. Jsem ráda, že jsem se mohla podílet na několika opravdu velkých projektech, jako byly například inscenace Předvečer tříkrálový, Noc na Karlštejně, Šumař na střeše, Sugar, Romeo a Julie, My Fair Lady či Radúz a Mahulena, a to jmenuji jen ty největší. Ale všechny, i ty menší, jsou pro mě nezapomenutelné. Tato profese je totiž o tom, že i při 50. repríze musíš být stále ve střehu, abys něco nepokazil. Herci a herečky nosí moji práci na jeviště a  já jsem na ni pyšná. Nedá se to ošidit. U nás v divadle si totiž většinou vše sami vyrábíme – od paruk, příčesů, vousů, knírů až po různé doplňky, a to už dnes v mnoha divadlech není obvyklé. Ale přeci jen jsem si vzpomněla na představení, které pro mě bylo náročné. Asi to úplně první, které jsem v divadle dělala. Byl to Předvečer tříkrálový. Obtížné to bylo hlavně proto, že jsem s touto profesí začínala a vše se učila, jak se říká, za pochodu. Ale i přesto na něj ráda vzpomínám. Na závěr bych chtěla říct, že rekvalifikační kurz mě sice mnohému naučil, ale řemeslu mě vyučil Slávek Vagenknecht. Tímto bych mu chtěla za jeho práci poděkovat.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2009