Vědět, kdo jsme...

pár slov o tom, proč a jak se tvoří dramaturgický plán Městského divadla

V jedné z prvních vět svých statí, které vstoupily do dějin divadla pod názvem Hamburská dramaturgie a staly se jakousi biblí pro budoucí středoevropská městská a národní divadla, napsal Lessing takovéto zvolání: „Kéž by byl Hamburk tak šťastný ve všem, na čem spočívají jeho blaho a svoboda, neboť si zaslouží být tak šťasten.“ Blaho a svoboda nejsou zadarmo a nespočívají ani zdaleka jen na tom, čemu v úzkém slova smyslu říkáme politika. Závisí především na naší svobodě vnitřní, na naší schopnosti vyznávat hodnoty a mít názor, a to názor kultivovaný a orientovaný. Svoboda ani blaho jistě nespočívají v možnosti přiblížit se v reálném životě umělému štěstí televizních reklam. Svobodu a blaho najdeme v takovém světě, jehož hodnoty spoluvytváříme a spoluurčujeme svými životy, ne na těch, které jen pasivně přijímáme a po kterých s vypětím všech sil paseme v konzumním běsu naší civilizace. Svobodným a blaženým člověkem nikdy nebyl ten, který dostal přidělený podnikový byt mezi tisíci dalšími stejnými, šťastný není ani ten, jehož dům se pyšní vybavením značkových věcí, které jsou takřka povinným symbolem jeho bohatství. Opravdovou svobodu a blaženost naopak pocítí ti, kteří se zabydlí s tvořivostí, fantazií a originalitou. Ti, kteří se jistě rozhlíželi kolem, aby se inspirovali, utvrdili v tom, co se jim líbí a co ne, aby pak jejich domov nesl pečeť moudra a tradice, ale zároveň nalezli odvahu něco sami navrhnout, vyrobit nebo jen ozvláštnit a přizpůsobit obrazu svému. A podobně jako je to s našimi domovy, je tomu i s našimi domy divadelními. Proto si města od časů Lessingových zakládají a drží svá divadla s vlastními soubory, jejichž jedinečnost a svoboda se na rozdíl od zájezdových představení televizních bavičů nedá koupit, a jejichž přítomnost ve městě dělá, řekněme, z paneláku rozhlednu a z okázalé novostavby inspirativní kavárnu respektující sousedovu roubenku a vytvářející příjemné místo k zastavení nebo posezení na lavičce. Jinak řečeno, krása skutečného domova nekončí zdí nebo plotem, za kterým je území nikoho, které majitele nezajímá. Jsem-li někde doma, přerůstá má láska k tomuto místu i do okolí, kde žiji. Stopa, která po mě v krajině zůstane, dělá to místo hezčím.

Dramaturg Tomáš Syrovátka v plném pracovním nasazení.

Naše letos už brzy stoleté divadlo nacházelo vždy odvahu hrát hry hodnotné. Nové hry světových autorů, které umožnily hercům růst a ne jen uživit se rutinou. Už v prvních letech divadla se objevoval Ibsen, Strindberg, Hauptmann vedle operet a vulgárních frašek. Žel, obecenstvo se smálo a plnilo dům, když se těšilo na popěvky typu „beze studu na líci, ukázala zadnici“, jak si stěžuje dobová kritika, zatímco hry, které nás oslovují i po sto letech, se nezřídka odehrály jen jednou, protože by na reprízu takřka nikdo nepřišel. Dnes počítáme reprízy na desítky i u inscenací, které se neženou za zábavou: Peer Gynt, Vojnarka, Romance pro křídlovku, Racek oslovují diváky, kterým nabízíme alternativu vůči televizní zábavě a kultuře celodenních nákupů v supermarketech spojených s návštěvou multikin či jiných atrakcí. Pardubice poskytly divadelnímu domu domov a divadlo se jim odvděčilo hodnotami, které sto let předává dál. A i díky ředitelům a režisérům, kteří měli odvahu obhájit hry, které se odehrají jednou, těm, kteří nelitovali energie pro jeden večer, se dnes schází zaplněné hlediště, kterému není neznámý Dürrenmatt, Kohout, Miller. A Pardubice se mohou cítit šťastné v mnoha věcech, „na nichž spočívá jejich blaho a svoboda“.

Dramaturgie je už od Lessinga profesí, jejíž úkolem je hlídat uměleckou, duchovní, morální a tématickou hodnotu nejen her, ale především divadla jako instituce. Pamatovat na dobré divadlo totiž znamená pamatovat na osudy města a jeho lidí. Hrát co možná nejvíc o nich a pro ně. Činit z divadla místo, kde nenajdou jen blyštivou zábavu či nesrozumitelné ideje, ale lidi a příběhy, které se jim podobají a nebo které k nim promluví na místě, které je nejvíc pálí – ať už jednou píchne do živého, po druhé utiší a naplní nadějí. To je posláním stálého městského divadla od časů Lessingových dodnes.

Stou sezónu, do které letos vstoupíme, chápe naše divadlo jako hold práci a spoustě vynaložených sil stovek ba tisíců divadelníků, kteří se potili, šidili o čas své rodiny a v době totalit mnohdy i riskovali své bezpečí a dobré bydlo pro divadlo, které má smysl, hloubku a jehož účinek nekončí s potleskem, ale lidé si kus jeho mravní síly odnášejí domů a snad jsou o kousek lepší. To je totiž podle Lessinga jedním ze základních cílů divadla – tragédie pro něj byla „školou soucitu, pod jejímž vlivem se člověk stává lidštějším“.

Nadcházející jubilejní sezóna nenese ústřední téma, ani se nevěnuje dramatice vybraného okruhu, jak bychom to rádi učinili v letech příštích. Je ve znamení žánrové pestrosti, která má připomenout celou šíři divadelního repertoáru, který se za oněch deset desetiletí v divadle, které bývalo vícesouborové, vystřídal. Proto v našem dramaturgickém plánu naleznete českou klasiku, českou premiéru, hudební komedii, současnou hru, dramatiku dvacátého století, původní dramatizace prozaických předloh i rodinné představení připravené pro exteriér Kunětické hory. Je to dramaturgický plán, který se ničemu nevyhýbá, který podněcuje autorské počiny a věří v sílu souboru a hereckých osobností. Jeho ambicí je oslovit široké divadelní publikum a otevřít stoleté divadlo celému městu, v jehož srdci stojí. Jedině tak se totiž může stát tepnou, která krev popohání vpřed a okysličuje mozek: jinak řečeno dává našemu dýchání smysl.

Tomáš Syrovátka, Divadelní zpravodaj 5/2009